Va-jera (Spatřil)

Nyní jsem se přesvědčil, že se bojíš Boha.

Sidra Va-jera rozvádí sidru Lech lecha a společně tvoří jedno vyprávění o hlavních okamžicích Abrahámova života. Zdůrazňuji přitom slovo „hlavních“. Cílem První knihy Mojžíšovy totiž není zpravit nás o životním běhu člověka Abraháma. Celek skládající se ze dvou textů, o kterých hovoříme, nezačíná Abrahámovým dětstvím a mládím (těm Písmo věnuje jen několik slov zařazených na konec dřívější sidry Noach) a nepojednává též o konci Abrahámova života; vyprávění o Abrahámově stáří a smrti je přesunuto do následující sidry Chajej Sara. Celek Lech lecha – Va-jera zachycuje historii Abrahámova putování k víře, jeho chození před Bohem. Začátek a konec tohoto putování jsou označeny hebrejským spojením lech lecha – odejdi sobě; na počátku do země, kterou ti ukáži (1 M 12,1) –, jež se stane domovem Abrahámových potomků – a na konci do země Morija, místa obětování Izáka, jímž Abrahám stvrzuje svou naprostou oddanost Boží službě. Již v předchozí sidře jsem analyzoval, co se jeví jako dva stupně víry, totiž postoj Abraháma v okamžiku, kdy uvěřil Hospodinu po Božím ujištění Já jsem tvým štítem, na rozdíl od postoje, který přijal při obětování Izáka a jímž si zasloužil označení bojící se Boha. V prvním případě se víra Abraháma (který se zatím jmenuje Abram) dá vyložit jako uvědomění si, že existuje vztah Boha k němu, zatímco ve druhém Abrahámova víra vyjadřuje jeho uvědomění si, že on sám nabyl k Bohu vztah. Židovské náboženské myšlení označí později tento protiklad jako víru „jež není nezištná“ (hebrejsky doslova: še-lo li-šmah),⁶ a „pro ni samu“ (hebrejsky še-li-šmah).⁷ V naší sidře si rovněž povšimněme dvojnásobného opakování spojení bázeň Boží. Když Abrahám předstoupil před Avimelecha, krále Geraru, pravil mu: Neboť jsem si řekl: „Není-li bázeň Boží na tomto místě, zabijí mne kvůli mé ženě!“ (1 M 20,11) Spojení bázeň Boží se zde jeví jako odkaz na moc nejvyššího pořádku, jejímž hlavním úkolem by bylo dohlížet na lidstvo a umožnit lidem společný život, aniž by se navzájem pobili, jak to přibližně o dva tisíce let později vyjádřil učenec Talmudu hovořící o nezbytnosti bázně před strážcem. Bázeň Boží se v tomto kontextu jeví jako instrumentální veličina, nezbytnost ve službě veřejného zájmu, a tedy k uspokojení lidských potřeb. Pokud však čtenář Tóry uvěřil, že takový je význam Abrahámovy bázně před Bohem, kapitola o obětování Izáka ho vyvádí z omylu. Nacházíme zde stejný výraz, avšak tentokrát v Božích slovech určených Abrahámovi: Nyní jsem se přesvědčil, že se bojíš Boha. (1 M 12,12) Znovu stejný výraz, jenže tu už nejde o bázeň před Bohem, o které hovořil Abrahám k Avimelechovi, ale přesně o její opak. Tentokrát Abrahám nemluví s cizím králem, kterému je třeba vysvětlit smysl bázně před Bohem v pojmech, jimž by porozuměl. Zde člověk stojí tváří v tvář Bohu a zakouší před Ním bázeň, při níž na odměnu či trest nelze ani pomyslet. Teď se pojem bázně před Bohem pojí s pojmem lásky k Bohu, o níž rabi Akiva řekl: [Osvědč ji] – i když ti [Bůh] bere tvou duši. Když Bůh přikázal Abrahámovi: Vezmi, prosím, svého syna, bylo to v důsledku stejné, jako by vzal Abrahámovi duši. A to nikoliv jen kvůli citům, které Abrahám choval k svému jedinému milovanému synovi jako otec, ale protože to pro Abraháma rovněž znamenalo zrušení výslovných, dříve učiněných Božích zaslíbení, což by mělo z definice podkopat jeho víru v Boha. Midraš zdůrazňuje, že Abrahám mohl vůči Bohu užít pádný argument: Vždyť jsi mi dříve pravil: „Sémě ti bude povoláno v Izákovi“ (1 M 21,12), a dnes mi nařizuješ: „Pozvedni ho tam k celooběti.“ (1 M 22,2) Od události v Sodomě přece víme, že Abrahám se mohl s Bohem přít a nebál se tak učinit (1 M 18,25: Běda ti, být soudcem celé země, jenž nekoná soud!). Avšak tentokrát, když se Bůh dotýká nejhlubšího nitra jeho bytí, Abrahám mlčí. Midraš spravedlivosti v tomto mlčení nejvyšší možnou úroveň statečnosti dosaženou Abrahámovou vírou. Rozdílu mezi sporem kvůli Sodomě a oběťováním Izáka rozumíme. V případě Sodomy šlo o spravedlnost (běda ti, být soudcem celé země, jenž nekoná soud!), kterou bylo možné pochopit v kategoriích lidského myšlení a jež se mohla stát předmětem rozmluvy o mravnosti i se samotným Bohem. Abrahám nebyl jediný, kdo se odvážil s Bohem přít, protože tak učinil dokonce i král Geraru Avimelech (1 M 20,4: Pane, zahubíš snad i spravedlivý národ?). Příkaz Abrahámovi vezmi, prosím, svého syna, se však týká dokonalosti víry a o to se Abrahám nepře. Mlčí, brzy ráno vstane a strojí svého osla. K tomuto strojení (hebrejsky chaviša) osla (hebrejsky chamor), o němž jsem se již zmínil v sidře Be-rešit, ještě jednou připojuji nádherný komentář Abravanela: [Abrahám] ovládl (hebrejsky chavaš) svou hmotnou podstatu (hebrejsky chomriut). Spiritualita Abrahámovy víry převážila nad silami lidské přirozenosti. To nám připomíná první kapitola Šulchan aruchu (Orach chajim 1:1), která, když hovoří o povinnosti člověka ráno vstát, aby sloužil Bohu, přiznává, že kvůli tomu je třeba se překonat.⁸

Úvahy nad Tórou

přeložil Leo Pavlát

6 Doslova: Jež není ve jménu Tóry.

7 Doslova: Jež je ve jménu Tóry.

8 Hebrejsky hitgaber. Toto sloveso zahrnuje v rejstříku významů svého kořene pojem udatnosti či přímo hrdinství