Paraša Vaješev se na začátku zabývá nenávistí a žárlivostí Josefových bratrů, protože jejich otec učinil Josefa důležitějším než je. K tomu se ještě přidávají Josefovy sny, ve kterých vládne nad svými bratry. Josef odchází v roli posla do Šechem a po cestě mu anděl – posel pomáhá najít cestu k jeho bratrům a následuje známý příběh, který končí prodejem Josefa do otroctví a přinášejí otci Josefovo roucho – roztrhané a od krve. Poté se Tóra přestává na chvíli věnovat Josefovi a vypráví příběh Judy a Tamar a jejího triku, kdy se Tamar převlékla za posvátnou prostitutku a získala tak od Judy syny – Zeracha a Perece a začal tak jiný příběh – příběh budoucího mesiáše. 
Pak se vracíme zpátky k Josefovi, který se postupně dopracoval vysoké pozice a absolvoval velký zápas se zlým pudem – jecer hara. A to v podobě Putífarovy ženy. Obstál a přichází další zkouška – je poslán do vězení, kde posléze vykládá sny dvěma dalším vězňům a jeho sen se naplňuje – kníže číšníků je propuštěn, ale na Josefa zapomíná. 
Josef prošel velkou zkouškou, když jej Putífarova žena sváděla. Josef byl sám v cizí zemi, imigrant, bez příbuzných, bez ničeho, sám. Jen s dědictvím svého rodu, s odkazem svého otce, kterého ovšem spatří až za dlouhých 22 let. Měl všechny důvodu na světě proto, aby v tomto testu neobstál. Jak to, že obstál? Je zde jeden okamžik, který nám napovídá a ukazuje, díky čemu v této zkoušce Josef obstál. Začíná to tímto veršem: 
Jistého dne však přišel do domu za svou prací a v domě nebyl nikdo z domácích lidí.
Byl to den, kdy všichni domácí – podle naší tradice – odešli slavit nějaký svátek a jen Potífarova žena se omluvila, že je nemocná a nikam nejde. Raši k tomuto verši říká, že v tento zvláštní den přišel Josef do domu, aby dělal „svou práci“ a zamýšlí se nad tím, co je míněno slovy „svou prací“? Cituje další autority a říká, že první možnost je jednoduchá – že Josef přišel vykonat své běžné pracovní povinnosti. Je ale také názor (podle amoraim Raba a Šmuela), že Josef měl na mysli, že možná, možná to (konečně) udělá a pozvání té ženy na její lože přijme. Co mu v tom zabránilo? Raši říká, že vize tváře jeho otce, která se mu objevila v mysli, resp., že uviděl podobu jeho tváře v okně a některé midraše dodávají, že mu v této vize otec ukazuje, že z jeho potomků by mohli být kmeny Izraele a ptá se jej: „Ty to nechceš? Pokud to ale chceš, tak to teď neuděláš.“
A zde je pro nás poučení: většinou, když podléháme zlému pudu, je tomu tak proto, že se považujeme za malé a nevýznamné. Čím menší si myslíme že jsme, tím snáze podléháme zlému, protože co na tom nakonec záleží, když my, tak nevýznamní, uděláme chybu? 
Raši ve svém výkladu k počátku našeho oddílu také říká, že Josef byl ve tváři velmi podobný svému otci Jákobovi. Co tedy viděl ve své vizi? Nejen svého otce, viděl sám sebe! A uvědomil si: „Já nejsem jen pouhý otrok v zemi egyptské, já jsem tak velký a důležitý jako můj otec! Já takovou věc nemůžu udělat, to se ke mně nehodí!“
Rambam říká: „Nebuď ve svých vlastních očích nicotný, nepodceňuj se!“ A dále to geniálně vysvětluje: „Když muž o sobě přemýšlí tak, že je „nedostatečný“, tak nedostatky a chyby v jeho očích budou natolik nevýznamné, že je bude dělat.“ Když si totiž uvědomíme, že jsme důležití, tak nebudeme dělat věci, které nás nejsou hodny. 
Nechť se tedy všichni shlédneme v podobě našich praotců a pramatek. Gut šábes!
 

Podle učení r. Ofera Pelleda sepsal J.A.K.