Rabi Josef Jicchak (1880-1950), syn rabiho Rachaba (přízvisko Šaloma Dov Bera, žil v letech 1861-1920), jednou vyprávěl příběh, který stal se jeho otci, když mu bylo necelých pět let. 
Šabat, při němž se četla sidra Vajera, byl ze všech nejbližší narozeninám rabiho Rachaba. 
Aby matka na tento zvláštní den syna upozornila, vzala ho na návštěvu k dědečkovi Gema Cedekovi (třetímu rabimu z Lubaviče, žil v letech 1789-1866), jehož chtěla požádat o požehnání při příležitosti narozenin. 
Sotva však vstoupili do místnosti, chlapec se rozplakal. 
Dědeček se vyptával, co ho tak rozesmutnilo, a hoch odpověděl, že se v chederu dověděl, že se Bůh zjevil Abrahamovi, a rozplakal se proto, že se "také nám" nezjevuje. 
Nato Gema Cedek řekl: "Když se žid v devadesáti devíti letech rozhodne obřezat se, zaslouží si, aby se mu Bůh zjevil."

Existuje ovšem i jiné podání tohoto příběhu. 
Rabi Rachab si v dospělosti na celou událost nevzpomínal a znal už pouze dvě verze, jež se podle svědectví chasidů tradovaly. 
Podle druhé verze Gema Cedek odpověděl: 
"Když se žid, cadik, v devadesáti devíti letech rozhodne obřezat se, zaslouží si, aby se mu Bůh zjevil." 
Jaký je význam tohoto Abrahamova činu? Dokonce když je židovi devadesát devět let - a to ne ve smyslu kalendářním, ale v návaznosti míněné jako nepřetržitá služba (tóra totiž uvádí, že Abraham byl "pokročilého věku" a Zohar, který na straně 224 tento výrok komentuje, říká, že Abraham každý den sloužil plně) - je přiváděn k obřízce, aby svým činem duchovně sňal "předkožku" světa, tuto povrchní slupku sobeckých potěšení, jež zastírají pravou podstatu člověka jako božího stvoření. 
Naši moudří však v Pirke avot (5, 22) rovněž říkají: 
"Když je muži sto let, je to, jako by již zemřel, jako by byl odstraněn z tohoto světa." Jinými slovy: jestliže muži, jenž svým věkem i duchem uvedené hranice dosáhl, svět nezastírá Božskost, splnil tento člověk vnitřní smysl obřízky. 
Není-li však tomu tak - i kdyby nedostál jediným rokem nebo stupínkem svatosti - jeho úkol zůstává nenaplněn. 
Mezi Abrahamem a obřízkou existuje zvláštní vztah. 
Maimonides v 9. kapitole Hilchot melachim říká, že šest příkazů bylo dáno Adamovi, sedmý Noemu a kromě toho nový příkaz byl dán Abrahamovi: obřízka. 
Jestliže se tohoto příkazu jako prvnímu dostalo Abrahamovi, musel mít pro něho obzvláštní význam. 
Z toho vyplývá, že obřízka neměla pouze cosi připojit k devadesáti devíti letům jeho naprosté služby, ale že až dotud Abrahamovu životu chyběl ústřední bod. 
Tato skutečnost je zesílena faktem, že odkazuje na příkaz obřízky, Bůh Abrahamovi řekl "buď dokonalý", a tak je naznačeno, že před obřízkou Abraham zřejmě trpěl určitým nedostatkem, že jeho služba byla neúplná (viz komentář Rašiho k 1. knize Mojžíšově v Nedarim 32 a). 
Obřízka má přitom ještě hlubší význam. 
Je známo, že příkazy, jež díky daru tóry naplňujeme, stojí mnohem výš než ty, které naplňovali naši praotcové před tímto darem, takže midraš (Šir haširim l, 3) může říci: "Příkazy, jež Praotcové před Tebou dodržovali, jsou jako vůně (dobrého oleje), ale naše jsou jako olej, který se rozlévá." 
Činy našich Otců jsou v poměru k našim tím, čím emanace ke své podstatě. 
Je tomu tak proto, že naši Otcové se nařízením podřizovali spíše z osobní náklonnosti a podle svých sil (jako když Abraham z vlastního popudu ustanovuje ranní modlitbu a Jicchak desátky), než aby svými činy odpovídali na boží příkaz. 
Když však po daru tóry dodržujeme jakýkoliv z příkazů, jsme tak spjati s Tím, kdo příkaz ustanovil. 
Zde, v tóře, je podstata Boha, neboť ji dal se slovy: 
"Já (ve své Podstatě) jsem Hospodin, tvůj Bůh." 
Tímto vztahem naše služba Bohu neustále mění svět - vkládáme do něho svatost, která se vymyká času. 
Bezděčné, bezprostřední činy víry, jež vykonali naši Otcové, tuto ctnost nemají, protože nejsou odpovědí na příkaz; proto také s Podstatou Boha nejsou spojeny a i svatost, s níž jejich činy působily na svět, byla pouze časová. 
Nicméně známe moudrost: "Díla otců jsou znamením pro děti." Tento výrok naznačuje, že naše duchovní zdroje, díky jimž jsme s to dodržovat příkazy tóry, jsou dědictvím ctností našich Otců - ctností z dob, kdy ještě tóra nebyla dána. 
Jak však k takové návaznosti mohlo dojít, když, jak se zdá, není žádný vztah mezi příkazy,jež předcházely zjevení na Sinaji, a příkazy, jež následovaly po něm? 
Jediný příkaz takový vztah zakládá - právě obřízka. 
Pouze tu Bůh nařídil Abrahamovi, aniž by mu předtím zjevil svou Podstatu: 
"Já jsem Hospodin, tvůj Bůh." 
Její účinek proto rovněž zůstává nezměněn po všechny časy. 
Ona je tím poutem, které pojí všechny činy našich Otců s pozdější schopností dětí Jisraele být poslušen Boží vůle. 
Obřízka Abrahama, jejíž zásluha stále trvá. 
Nyní můžeme pochopit, že cílem Abrahamova rozhodnutí obřezat se po devadesáti devíti letech služby nebyl pouze čin, jímž by završoval svůj další život, ale že spíše chtěl se zpětnou platností vyléčit své dřívější nedostatky. 
Totéž platí pro všechny, kteří ještě musí stadia "sta let" dosáhnout: ke službě je třeba nejen přidávat, ale neméně nutno je dřívější nedostatky odstraňovat. 
Nyní také můžeme pochopit obě verze, v nichž se zachovala odpověď Gema Cedeka rabímu Rachabovi. 
Druhý výrok nás učí, že dokonce i Spravedlivý (Cadík) se musí podrobit obřízce (jejímu duchovnímu významu). 
Oč větší naléhavost má tedy tento příkaz pro obyčejného žida? 
Co však první verze? 
Může obstát? 
Není daleko silněji obsažena v druhé? 
A dále: Abraham byl židem a Spravedlivým již před obřízkou; jak by tedy mohl být jednoduše nazýván "židem"? 
Odpověď Je tato: Abrahamova obřízka byla odpovědí na boží příkaz a současně souvisela s nejhlubšími aspekty Božskosti - stala se výzvou nejhlubším silám duše. 
Na této úrovni již neexistuje žádný rozdíl mezi Spravedlivým a obyčejným židem, navzájem odlišné lidské osobitosti jsou setřeny. 
Stručně řečeno, hledisko druhé verze je povrchní. Spravedlivý se zde liší od ostatních lidí -- a přitom nás i toto podání učí, že se Spravedlivý rovněž musí podrobit "obřízce". 
První, hlubší verze, nás přivádí tam, kde jsou si duše všech židů před svým zdrojem rovny.

Podtextem myšlenky o záslužnosti Abrahamovy obřízky je myšlenka o záslužnosti každého činu vztahujícího se k boží službě, záslužnosti, která spojuje Toho, kdo nařizuje, toho, komu je nařizováno, a dokonce i nařízení samo poutem přetrvávajícím čas (Tanya I, 25. kapitola). 
Avšak nehledě na to, že takové pouto platí i pro nespravedlivé (neboť "rovněž hříšníci Jisraele jsou vázáni příkazy" - viz traktáty Eruvin, 19a a závěr Hagigy), čin Abrahama nám připomíná, že také Spravedlivý musí toto pouto neustále obnovovat "snímaje 'předkožku" světa. 
Když bude takto jednat, jeho odměnou bude odměna, jíž se dostalo Abrahamovi: prorocké vědomí Boha.

(Z francouzského originálu Réflexions sur la Thora přeložil P.L. Věstník 11/1981)

/Převzato z www.olam.cz/