V paraše Vaetchanan, v V. Knize Mojžíšově nacházíme ty nejznámější pasáže Tóry, které si říkáme každý den: „Šema Jisrael“ – „Slyš, Jisraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jeden! Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a ze všech svých sil! A ona slova, která ti dnes přikazuji, měj na svém srdci! Vštěpuj je svým synům…“ (Devarim 6,4-7). Ta slova známe, mechanicky je vyslovujeme, ale vnímáme je opravdu, řídíme se jimi? Proto jsem se chtěl právě nad nimi pozastavit.

„Šema“ je zřejmě jediným skutečným doigmatem judaismu. Je to vyjádření víry v jednoho, jedinečného Boha. V tom vyznání je jednou použito čtyřpísmenné Boží jméno (JHVH), které se vztahuje k Boží vlastnosti milosrdenství, a pak jméno „Elohim“, které je spojováno s jeho spravedlností, čili soudem. A jak říká rabi Moše Alšich ze Safedu, bez ohledu nato, jestli se k tobě Bůh zrovna chová s milosrdenstvím, nebo spravedlivě, vždycky ho musíš milovat. To je někdy strašně těžké. Od koho se něčemu takovému můžeme naučit? Určitá nápověda přímo v textu je: Písmena ve slově „veahavta“ = „a miluj“ jsou přesně ta samá, jako ve slově „haavot“ =“Praotcové“.

Vyjádření „celým srdcem“ se vztahuje k Abrahámovi, podle toho, co se o něm píše v knize Nehemjáš (9,8): „Shledal jsi, že jeho srdce je ti věrné“. Slova „celou duší“ patří k Izákovi, který svěřil celou svou duši Bohu . jak o tom píše 22. kapitola Berešit, kde se píše o obětování Izáka. Raši učí, že základním významem verše Devarim 6,5 je příkaz milovat Boha z celé duše – dokonce i kdyby ti chtěl vzít tvou duši – takže také odkazuje na „akedu“ – obětování Izáka. Třetí výraz „a ze všech sil“ je v Tóře Pardes přeloženo jako: „a celou silou všeho (co máš)“. A to se vztahuje k Jákobovi, o němž bylo napsáno v Berešit (28,22): „a ze všeho, co mi dáš, ti oddělím desátek.“ Takže laťku bychom nastanou měli.

A je příznačné, že je to spojováno s těmi našimi praotci. S tím, že tato víra a její hodnoty jsou předávány z generace na generaci. Proto okamžitě navazuje věta: „Vštěpuj je svým synům…“ Slovo, které je přeloženo jako vštěpuj – „šanan“, znamená také „ostřit“. Ten verš nám na tom ukazuje, že slova Tóry mají být ostrá a pronikavá. Když se tě někdo zeptá na nějakou záležitost, obsaženou v Tóře, tak nemáš ani na chvíli váhat s odpovědí, ale okamžitě zaujmout stanovisko k otázkám toho člověka. Tak to vidí Raši. Já tu ostrost vidím zase v tom, že je člověk někdy povinen druhého určitým způsobem napomenout, když ten druhý vidí jen sebe a nebere ohled na druhé. A to nebývá populární. Málokdo se nechá napomenout, aniž by se okamžitě nenaježil v sebeobraně. Jak se píše v „Pirkej Avot“, moudrý se učí od každého. Takový člověk snese i napomenutí. Učíme se moudrosti i v takových věcech, moudrost nepřichází sama od sebe.

Z chasidských příběhů mě zaujal jeden příběh o tom „vštěpování svým synům“. Když byl reb Josef Jicchak Schneerson ještě sedmiletým klukem, seděl na dvorku a dostal kus melouna od své babičky. Podělil se o něj se svým kamarádem. Jeho otec, Šalom Ber, ho zavolal dovnitř, a začal ho „ostřit“. Řekl mu: „Je pravda, že jsi dal meloun svému kamarádovi, ale ty jsi to neudělal z celého srdce!“ A začal ho učit o různých úrovních, kterých může být dosaženo v atributu laskavosti, i v té vlastnosti, která je jeho opakem. Chlapec nakonec začal plakat lítostí. Když viděla matka toho chlapce co se děje, zeptala se svého manžela: „Co bys chtěl od dítěte?!“ Rebe ji ujistil, že je všechno v pořádku a on že on tímto způsobem získá pozitivní charakterovou vlastnost. Tuto příhodu vykládal tento klouček, když už byl po letech sám rabínem a uzavřel to slovy: „To je vzdělávání!“ Vždycky si při takových příležitostech vzpomenu na doktora Matějíčka, který se dětem věnoval. Byl to neobyčejně laskavý člověk a já jsem se snažil vychovávat děti podle jeho rad. On říkal, že děti „vychovávané“ bez pravidel, volnou výchovou, jsou nešťastné. Co je důležité, neustále jim projevovat svoji lásku a pravidla pak přijmou bez problému. Láska a určitý řád dává dětem jistotu. Podle těchto principů se taky děti vychovávají k „ bar“ a „bat micva“- zvykají si a učí se pravidlům, „micvot“, aby pak na sebe mohli vzít plnou odpovědnost v této oblasti už ve dvanácti a třinácti letech.

Děti samozřejmě kriticky pozorují zase své rodiče a mají jim taky co říct. Jako v tom vtipu, kdy malá Rebeka se dívá na svou matku, jak si obléká nový kožich. „Mami, uvědomuješ si vůbec, jak muselo to zvíře trpět, aby sis mohla tohle obléknou?“ Maminka se podívá přísně na holčičku a řekne: „Co si to dovoluješ? Nebuď drzá! Takhle mluvit o svém otci!“

Ano, je to i o tom, navzájem se slyšet a být věrohodný. Jistý člověk se zeptal rabína Menachema Mendela z Kotska, jak to zařídit, aby jeho synové studovali Tóru. „Každý den jim nařizuji, aby to dělali, ale nejsou vidět žádné výsledky.“ „Jestli chceš, aby tvoje děti studovaly Tóru, studuj Tóru sám, v jejich přítomnosti – a vezmou si z tebe příklad. Jinak Tóru studovat nebudou a v budoucnu to budou zase každý den přikazovat svým dětem. A pochopitelně, stejně marně.“, odpověděl rabín. Je to o věrohodnosti rodičů, aby byli dětem skutečným příkladem.

Ale pokud budeme milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, a celou svou duší a celou svou silou, a tato slova budeme mít v srdci, pak je můžeme úspěšně, s Boží pomocí, vštěpovat i svým synům…

Šabat šalom přeje Pavel Avraham Vrátný. Na obrázku je synagoga v italském městečku Vercelli.

Pavel Avraham Vrátný

Krnovská synagoga