Truma (Příspěvek)

A ať mi udělají Svatyni.

Pověz synům Izraele a vyberou pro mne příspěvek… A ať mi udělají Svatyni a usadím se v jejich nitru!“ (2 M 25,2–8) Těmito verši začíná vyprávění o stavbě Svatyně a jejích bohoslužebných předmětech, které se vztahuje na celek sider Truma a Va-jakhel a částečně sider Tecave, Ki-tisa a Pekudej. Svatyně s jejími předměty měla tvořit rámec pro Boží službu, která se vyjadřovala obětním kultem způsoby uvedenými v Třetí knize Mojžíšově. Tóra věnuje stavbě této Svatyně dvě stě padesát až tři sta veršů, aniž bychom počítali devadesát dalších veršů z Tecave a Pekudej, které popisují zhotovení kněžských šatů, rovněž užitých při obětování.Naproti tomu na počátku První knihy Mojžíšovy stojí: První stvořil Bůh ta nebesa a zemi; máme zde líčení stvoření vesmíru se vším, co zahrnuje – s nebem, zemí a všemi jejich živly, sluncem, měsícem a hvězdami včetně naší planety s jejími moři a horami, s jejími rostlinami a zvířaty a s námi, lidskými bytostmi, které tu žijí. Celému tomuto líčení Tóra věnuje pouhých třicet jeden verš. I když k němu přidáme závěr stvoření, totiž oddíl, vztahující se k Šabatu, dostaneme celkový počet pouhých třiceti čtyř veršů. Jestliže k našemu textu srovnatelně k zakončení stvořitelského aktu Šabatem přidáme líčení o zasvěcení Svatyně, které završuje její stavbu, dostaneme přibližně čtyři stovky veršů, pojednávajících o příbytku zhotoveném z dvaceti fošen na délku a osmi na šířku, který nemá ani střechu, aby fošny zakryl, ale pouhý kryt z kůží. Popis stavby Svatyně zhotovené ze dřeva tedy zaujímá desetkrát více místa než vyprávění o veškerém stvoření vesmíru. Jak rozumět tomuto paradoxu, jenž ve skutečnosti obsahuje hluboký význam? Nejvyšším smyslem Tóry není poskytnout člověku informaci o struktuře světa, ale říci mu něco o smyslu lidské existence v tomto světě. A tímto smyslem může být jen obřad na počest Boha. Svět sám o sobě tak, jak ho známe, nám je představován jako Boží stvoření. Je, čím je, nezávisle na vztahu, který s ním člověk udržuje. Proto je stvoření lhostejné k činnostem a povinnostem, lidským přesvědčením, pojmům a názorům, očekáváním, touhám a vizím. Příbytek Svatyně naproti tomu nebyl přirozenou skutečností, ale dílem lidské aktivity ve shodě s příkazem Tóry: A vyberou pro mne příspěvek. Jde o požadavek vznesený vůči člověku. A ať mi udělají Svatyni.

Lidé tak musí učinit. Co existuje ve stvořeném vesmíru, nemá pro lidské bytí zvláštní důležitost a význam. Důležité a významné jsou pouze úkoly příslušející člověku, požadavky, které jsou mu určeny, a nikoliv přirozeně dány. Svět se vším, co obsahuje, nemá smysl. Znám ho díky vědeckým poznatkům a co se týče mého vztahu k této skutečnosti, nemám co zkoumat. Naproti tomu svět hodnot, příkazů uložených člověku, povinností, které na sebe bere – to vše nejsou přirozené skutečnosti. Onen příbytek, který nemá jiný smysl než sloužit Bohu a který člověk zhotovil s tímto cílem, je vskutku tím, co symbolizuje Boží službu jako nejvyšší hodnotu.

A ať mi udělají Svatyni a usadím se v jejich nitru! Když lidé staví Svatyni k poctě Bohu, přivádějí Boží přítomnost (Šechinu), aby mezi ně sestoupila. Svět nabývá významu a hodnoty, jestliže v něm lidé slouží Bohu. Svět sám o sobě není smysluplný; sloužit v tomto světě Bohu však smysl a význam má. To je důvod, proč líčení stavby Svatyně zaujímá v Tóře mnohem důležitější místo než vyprávění o stvoření.

•

A ještě jedna poznámka, tentokrát k předmětům užívaným ve Svatyni.Tyče měly umožnit přenášení Svatyně z místa na místo. U oltáře měděného a zlatého, stolu a svícnu byly do prstenců zhotovených k tomuto účelu vsunuty tyče až ve chvíli, kdy bylo třeba předměty přenést. Naproti tomu tyče Truhly, obsahující Desky Zákona, zůstávaly do prstenců zasunuty stále. Co to znamená?

Všechny předměty užívané k Boží službě zaujímaly uvnitř Svatyně v zásadě zvláštní místo – místo, které si Bůh vyvolí. Tyče tak za určitých okolností sloužily k přemisťování bohoslužebného náčiní. Naproti tomu Truhla, schrána, která symbolizuje Tóru, byla k přemisťování z místa na místo předurčena svou podstatou. Proto s ní také tyče zů-stávaly spojeny nastálo. Tóra se neváže k určitému zvláštnímu místu. Je Zákonem člověka jako takového, ať už se člověk nachází kdekoliv. Proto byla Truhla vždy připravena k přenesení, aby se jasně ukázalo, že přemisťování patří k její podstatě. Tradice midraše vyjadřuje tuto myšlenku různými způsoby.

Vysvětluje, proč Tóra nejenže nebyla dána v Zemi Izraele, ale také proč se tak stalo daleko od veškerého stálého lidského přebývání, v poušti, na území, které nepatří nikomu. Midraš užívá řeckého slova démosion, které znamená veřejné vlastnictví. Tóra není Tórou zvláštního území, ale spíše Tórou člověka jako člověka, ať je kdekoliv. Proto byla úmyslně dána v prostoru démosion, aby se vědělo, že je dána všem, tak jako je poušť, země bez vlastníka, otevřena všem.

Úvahy nad Tórou

přeložil Leo Pavlát