Pinchas (Pinchas)
Proto pověz: Hle, dávám mu svou smlouvu míru!

Začátek sidry Pinchas je přímým pokračováním toho, o čem vyprávěla předchozí sidra Balak. Hebrejové se oddali smilstvu a kultu modleboha Peora společně s dcerami Moabu. Tato hříšnost dosáhla vrcholu v odporném činu Zimriho, který nestoudným sexuálním aktem na veřejnosti hanobil a zesměšňoval Boha Izraele a jeho proroka Mojžíše. Tehdy se Pinchas, naplněný zápalem pro Hospodina – zápalem pro tupenou čest Věčného – povýšil na vykonavatele spravedlnosti. Tím, že z vlastní iniciativy zabil rouhače, se chtěl stát nástrojem Boží spra-
vedlnosti. Podle počátku sidry se Pinchasovi a jeho potomstvu dostalo odměnou za tento čin smlouvy míru s Bohem Izraele. Radikální horlivec, který se ve svém horlení pro Hospodina nezastaví před vraždou, a člověk smlouvy míru jsou jedna a táž osoba.
Tento text nás tedy učí, že člověk, který se dopouští závažných, mezních činů, je oprávněn ospravedlňovat se zápalem pro Hospodina pouze pod výslovnou podmínkou, že je současně člověkem míru. Pouze ten, kdo dosáhl tohoto stavu, má právo vykonávat spravedlnost
vůči zločinci. Vyprávění o Pinchasovi se v mnohém podobá proslavenému líčení hluboce zakotvenému v paměti generací – příběhu o horlivém proroku, který žil přibližně pět či šest století po Pinchasovi, proroku Eliášovi. Také jeho se zmocnila horlivost pro Hospodina a ve jménu tohoto zanícení zabil proroky model Ba’ala a Ašery. Souběžnost mezi oběma událostmi je tak pozoruhodná, že text vyprávějící Eliášův příběh byl vybrán jako haftara této sidry. Podle legendární tradice jsou navíc obě tyto postavy jednou a touž osobou. Eliáš je Pinchas, jehož
bytí mělo zázračně trvat pět set až šest set let. Máme i tradici sahající tisíce let zpět, která Eliáše považuje za posla míru. Poslední verš prorockých knih se vztahuje k Eliášovi, který na konci časů obrátí srdce otců strachem o syny a srdce synů strachem o jejich otce (Mal 3,24) – tedy k tomu, kdo znovu nastolí mír mezi generacemi. Máme též skvělý text jisté mišny, který vymezuje úkol Eliáše na konci časů: Prorok se navrátí jen proto, aby obnovil mír v tomto světě. Opět máme co činit se stejným rozporem: Ten samý zapálený bojovník, který ve jménu
své horlivosti pro Hospodina necouvne před vraždou, se ukazuje být poslem míru.
Horlivost smrtelníka zapáleného pro Hospodina, který se ve jménu svého horlení dopouští zvlášť závažných činů, se z hlediska mravního i náboženského jeví jako velice sporná. Kdo si může dovolit žárlivě střežit Hospodina? Kdo si může ve jménu svého horlení osobovat právo jednat na vlastní pěst? Midraš vztahující se k Eliášovým činům nastoluje tuto otázku s velkou pronikavostí. Poté, co Eliáš zabil proroky Ba’ala, musel prchat před hněvem Jezabel. Uchýlil se
na poušť, kde se mu zjevil Hospodin. Nikoliv však v plamenu, ani v chvění země, ale v podobě slabého šepotu. Pravil: Co tu máš, Eliáši?(1 Kr 19,13) Eliáš odpověděl: Synové Izraele opustili tvou smlouvu, zbořili tvé oltáře a tvé proroky zabili mečem, zůstal jsem jen já sám a přáli si vzít mou duši! Těmito slovy se pokouší ospravedlnit činy, kterých se dopustil: Žárlivě jsem žárlil za Hospodina, Boha zástupů. Podle midraše Bůh odpovídá Eliášovi na každý jeho výrok. Ke zdůvodnění synové Izraele opustili tvou smlouvu Bůh Eliášovi řekl:
Kterou smlouvu opustili? Tvoji, nebo moji? V konci konců jde o mou smlouvu, a kdo ti dává právo bouřit se proti těm, kdo ji odvrhují? Ke slovům zbořili tvé oltáře Bůh Eliášovi odpovídá: Zničili tvé nebo mé oltáře? Jinými slovy, nech mě, abych se sám postaral o svou potupenou
čest, a nepřisuzuj si pravomoc, abys mohl předvádět svou horlivost. Rozhovor pak pokračuje poměrně krutou Hospodinovou námitkou. Když Eliáš říká tvé proroky zabili mečem, Bůh mu odpovídá: Ty však žiješ. Jsi prorok, a přesto žiješ, čímž se naznačuje, že ne všichni Boží proroci byli zabiti. Eliáš je poté zbaven svého postavení proroka Izraele. Bůh mu říká: Izrael nemůže snést takovou horlivost. Horlil jsi již v Šitim (narážka právě na Pinchase, kterého midraš ztotožňuje s Eliášem). Nyní jsi ukázal své horlení na hoře Karmel. Tam i nyní jsi prolil krev kvůli svému zápalu pro Hospodina, věc jistě vznešenou, avšak Izrael takové zanícení neunese.
Proto jdi, najdi a jmenuj jiného muže, aby se stal prorokem Izraele místo tebe – to bude Elíša.
Tato epizoda nabízí význam věčného dosahu. V každé době a v každé hodině, v každé generaci, a zvláště v té naší, se setkáváme s lidmi, kteří vztyčují zástavu víry v Hospodina a kteří si přisvojují pravomoc žárlit Jeho jménem. Je třeba si položit otázku: Mají tyto osobnosti kvality, lidskou a mravní úroveň, aby se daly považovat za lidi hodné smlouvy míru – to jediné, na čem lze zakládat jejich horlení pro Hospodina –, a mohly se tedy dopouštět mezních skutků? Neboť pouze ten, jehož přirozenosti a podstatě je vlastní tato kvalita člověka míru, kdo si přeje přinášet světu pokoj, pouze ten – a v krajních případech – může projevit svůj zápal pro Hospodina. A jestliže není schopen dostát tomuto úkolu být člověkem míru a poslem míru, nemá žádné právo horlit pro Hospodina. A jestliže to přesto dělá, není nic jiného než vrah.

Úvahy nad Tórou

přeložil Leo Pavlát