Samá voda

,,Vody potopy jsou mi svědkem, že jako jsem se zapřísahal nepřivést potopu na zemi, zapřísáhl jsem se nezlobit se a neobořit se na tebe již více.“ (Ješaja 54:9)

Příběh o potopě musel starověkým Židům připadat zvláštní, jelikož žili v zemi, kde nebyl vody dostatek a deště skrápěly vyprahlou půdu jen několik měsíců v roce. V takovém prostředí byla celosvětová potopa nepředstavitelnou katastrofou. V Tóře najdeme spoustu zmínek o hladu (který propukal během období sucha), ale o povodních jen málo. Celý traktát Mišny a TalmuduTa'anit (Půst) se věnuje modlitbám a půstům v období přírodních katastrof, za kterou je především považováno sucho. Celosvětová potopa je v celém Tanachu zmíněna jen dvakrát - v paraše Noach a v pasáži, kterou o tomto šabatu čteme jako haftaru.
Jedná se o část proroctví z období šivat Cijon, návratu na Sion z babylónského zajetí. Na rozdíl od haftary minulého týdne, je tato plná optimismu. Je odpuštěno. Utrpení smazalo hříchy a provinění, je čas se vrátit. Ve stejném duchu se nese i žalm 126, který zpíváme o šabatu a svátcích před birkat ha-mazon: při šivat Cijon, návratu na Sion, se vyschlá řečiště v Negevu opět naplní vodou. Ti, kdo s pláčem sejí a zalévají svými slzami vyschlá pole, nakonec sklidí bohatou žeň z půdy zavlažené řekami a potoky.
Rabínská tradice vnímala tento slib velmi intenzivně. Je třeba se modlit za dostatek vody. Proto simchat bejt ha-šo'eva v závěru svátku Sukot, proto modlitba za déšť během Šmini aceret, proto zmínka o vanoucím větru a padajícím dešti v Amidě během půlroku mezi Šmini aceret a Pesachem, proto nepovinné půsty pondělní a čtvrteční během měsíce chešvanu. Přebytek vody je jedna z mála věcí, které se opravdu není třeba na Blízkém východě obávat. Déšť je tam obvykle požehnáním může působit i dílčí škody, avšak k potopě, způsobilé zničit život na zemi, už nedojde. V Evropě je situace trochu jiná, zde může sucho i povodeň napáchat ve výsledku stejnou škodu (a často také spolu souvisí), ale to je už jiný příběh.
Pro židovskou tradici se stalo směrodatným, že déšť je sice záležitostí Boží prozřetelnosti, ale má spojitost s lidským konáním.
Devatenácté a dvacáté století probudilo v člověku neobyčejnou pýchu, která ho vedla k přesvědčení, že dokáže řídit počasí a větru i dešti snad i poroučet. Ani židovství nebylo tohoto „pokroku” ušetřeno. Počasí přestalo být vnímáno jako nástroj Boží odměny a trestu. Představa přírodních živlů jako Božích nástrojů totiž připadala,,moderně uvažujícímu člověku“ jako naprosto směšná. Tento postoj se odrazil i v řadě reformních sidurů, kde ze Šema, našeho vyznání víry, zcela zmizel odstavec „ve-hajaim šamoa", který na déšť a jeho závislost na Bohu odkazuje:
„Když budete skutečně poslouchat má přikázání, dám déšť vašízemi v pravý čas..." Kdo tomu věří?
Jenže čím dál častěji a intenzivněji zjišťujeme, že to tak úplný nesmysl není a že se člověk, ostatně jako v řadě jiných případů, přepočítal. Naše země trpí suchem a je evidentní, že na zbidačení krajiny mají lidé lví podíl. Děsivé sociální experimenty z dob komunistické diktatury v podobě násilné kolektivizace, bezuzdné plundrování přírodních zdrojů, kterému padla za obět celá města, rozorávání mezí v zájmu scelování polí do lánů jednotných zemědělských družstev, „ekonomická“ výsadba smrkových monokultur, která les degraduje z místa pro život na pouhé odvětví průmyslu - to vše přispělo k tomu, že následky probíhající klimatické změny
pociťujeme v naší zemi citelněji, než např. u našich sousedů.
Bez ohledu na to, věří-li lidstvo ve svůj podíl na klimatické změně či ne, její existence je nezpochybnitelná. Nejspíš není v našich silách odvrátit procesy, jejichž velikost a komplexita nás přesahuje, avšak můžeme se naučit s nimi žít a připravit se na ně. Jak?
Na to nám poskytuje návod právě paraša pro tento týden. Midraš popisuje, jak se Noach snažil své pokolení přimět k nápravě - neúspěšně, pochopitelně. Poté sázel celá léta stromy, z jejichž dřeva postupně stavěl archu, na což ostatní lidé reagovali pohrdáním a posměšky. Když potopa nakonec přišla, nesmál se už nikdo.
Tóra nás vybízí, abychom „opravdu poslouchali", což znamená nikoliv jen slepě konali, ale také nad svými činy přemýšleli.
Naslouchali světu okolo sebe a vnímali, co se po nás žádá. Bylo nám přece dáno, abychom tento svět nejen ovládlli, ale také abychom se o něj starali a chránili jej.

Lauderovy školy