"Miben šlošim šana vamaala…" - "Od třiceti let a výše…". 
Kmen Levitů byl vyňat z běžného sčítání ostatních kmenů, jelikož se na něj vztahovala trochu jiná pravidla. 
Poněvadž práce ve Stánku (a později i v Chrámu) vyžadovala větší vyzrálost, Levité se začínali vzdělávat v celém procesu služby, teprve ve věku pětadvaceti let, a studovali po dobu pěti let, aby se naučili vše, co bylo třeba pro jejich službu. 
Z jejich pětiletého vzdělávání se učíme obecné pravidlo, které říká, že člověk má věnovat určitému oboru pětileté studium, a když po této době vidí, že nemá úspěch, znamená to, že se k oboru nehodí. 
Od třiceti do padesáti let pak Levité sloužili, každý podle zaměření své rodiny (Kehat, Geršom, Merari), jelikož to je nejproduktivnější věk v životě člověka, kdy jeho fyzické i duševní síly jsou největší. 
Po věku padesáti let odcházeli Levité do "důchodu", a sloužili jako poradci ve vyučování mladší generace. 
Je to věk, kdy je člověk stále intelektuálně v plné síle, a proto musí předat své vědomosti dál.

"Ki tiste išto..." - "Když mu žena byla nevěrná...". 
Jedna ze zajímavých pasáží naší paraši nám popisuje, jak se choval muž, který měl podezření (nebyli svědci) na nevěru své ženy. 
Tora nám popisuje mechanismus, který fungoval, aby se ověřila její bezúhonnost. 
Manžel odvedl ženu do Chrámu, kde ji předal kněžím, kteří se na ni nejprve snažili vytvořit psychologický nátlak, aby se přiznala. 
Jestliže žena trvala na své nevině, byl s ní proveden obřad, který měl ukázat pravý stav věcí. 
Vzala se půda z Chrámu, promíchala se ve vodě, a pak se do ní rozpustilo B-ží jméno, které bylo napsáno na zvláštním svitku. 
Ve svitku stálo, že v případě její nevěry bude proklatá a okamžitě zemře, a naopak, v případě její neviny, bude požehnaná, zdravá a porodí syny. 
Žena pak musela vypít tuto vodu. 
Když byla vinná, okamžitě zemřela a s ní i muž, s kterým byla nevěrná (ať byl v tu chvíli kdekoli). 
V normální situaci je absolutní zákaz smazání B-žího jména a je to považováno za jeden z nejtěžších hříchů. 
Proto i dnes, všechny svaté knihy, které obsahují B-ží jméno, je zakázáno vyhodit, nebo zničit, a musí se shromáždit v "gnize", a pak je pohřbít do hrobu, stejně jako se pohřbívá člověk. 
V našem případě vidíme, že B-h udělal výjimku - dovolil a nařídil, aby Jeho jméno bylo smazáno jen proto, aby byl nastolen mír mezi mužem a ženou v rodině. 
V pozdějších dobách se tato kontrola zrušila a Naši Moudří vysvětlují, že to bylo proto, že pokolení byla již natolik zkažená a neměla žádné zábrany, že síla zázraku již nemohla ukázat pravý stav věcí. 
To je obecné pravidlo - k projevení se svatosti, nebo zázraku, je třeba určitého duchovního zázemí v lidské společnosti. 
Když se společnost vymkne z pravidel "hry" a je "mimo", nelze je poučit ani usměrnit prostřednictvím náboženských zákonů. 
Způsobuje to přesně opačnou reakci, ještě většího zesměšňování všeho svatého. 
Tuto tendenci je vidět i v dnešní společnosti, která svým materiálním a ateistickým zaměřením opovrhuje čímkoliv duchovním a nazývá to primitivním apod. 
Není zde společný jazyk k přenosu určitých transcendentních sdělení.

"Ki jafli lindor neder nazír..." - "Když přísahá slib být oddělen..."
Následuje pasáž popisující předpisy týkající se "nazíra". 
"Nazír" je člověk, který na sebe přijal zvláštní pravidla způsobu života, která po něm Tora nevyžaduje. 
Je to především zákaz vína a také všech věcí, které jsou dělány z hroznů (např. i rozinky). Jedno z vysvětlení, proč se pasáž "nazíra" vyskytuje v Toře ihned po "sotě" (nevěrné ženě) je ten, že to, co způsobilo její selhání, bylo opití se vínem. 
Lidé, kteří se bojí těchto následků, mohou zvolit cestu úplného se oddělení od vína. 
Tora však víno nezakazuje a jsou chvíle, kdy je povinnost ho pít - např. Pesach, kiduš. Druhou věcí, kterou na sebe "nazír" přijímá, je nestříhání se, třetí je zákaz znečištění se od mrtvoly (a to dokonce v případě vlastních rodičů). 
Běžný typ "nazírství" je po dobu třiceti dnů (ne natrvalo). 
Naši Moudří neměli příliš pozitivní přístup k těmto slibům, protože se tím člověk vyřazuje z mnoha micvot, které nemůže jako "nazír" plnit. Staví se tím jakoby mimo společnost a chce být "něco extra". 
Tora to sice dovoluje, avšak říká, že po ukončení nazírské doby musí přinést oběti za hřích, což znamená, že jeho vydělení se ze společnosti je považováno, do určité míry, za hřích. 
V historii bylo v židovství jen několik nazírů a většinou to bylo na základě zvláštní B-ží vůle a mělo to svůj smysl (např. Šimšon). 
Je to tudíž určitý druh elitářství, který se ani v Toře, ani u našich učenců, netěší zvláštní oblibě. 
Tora je ve svém základě rovnostářská, chce dát všeobecná pravidla pro všechny, což vidíme i ze závěru naší paraši, kde zdlouhavě popisuje oběti vůdců jednotlivých kmenů, a to proto, aby nám zdůraznila rovnost mezi nimi, všichni darovali přesně to samé, a nikdo z nich se nemohl cítit důležitější, než ostatní. 
To však neznamená, že by Tora razila cestu průměrnosti. 
Naopak klade velký důraz na individuální aktivitu každého z nás a vyžaduje maximální nasazení a snahu o osobní "povznesení se" a zdokonalení. 
To vše na základě rovnocennosti všech, kde každý má své místo, svůj úkol, legitimitu a důležitost.

Šabat šalom

Rabín Moše Ch. Koller