Naso (Zjisti)
… slyšel ten hlas rozmlouvající k němu.

Čas, který je nám vyměřen, abychom pohovořili o sidře Naso – nejdelší ze sider Pěti knih Mojžíšových, jež navíc pojednává o velkém množství otázek – vyhradíme rozpravě o jediném verši, nebo spíše
o dvou slovech tohoto verše. Na porozumění těmto slovům a verše, ve kterém je nacházíme, totiž závisí, jakým způsobem pochopíme otázky víry v Boží zjevení, podstaty tohoto zjevení a oslovení člověka Bohem v jejich hloubce a jak o nich budeme uvažovat.
Na konci dlouhého popisu zasvěcení Svatyně poslání, které měla splňovat – sloužit jako stan setkání, tedy místo, kde Mojžíš vstoupil do vztahu s Boží přítomností (Šechinou), aby přijímal Tóru, naslouchal Božímu slovu a předával je Izraeli, úplně poslední verš této dlouhé kapitoly uvádí: 

A když Mojžíš přicházel ke stanu setkání, aby k němu mluvil, slyšel ten hlas rozmlouvající k němu zponad víka na truhle svědectví mezi dvěma cheruby, a mluvil k němu.²⁷ (4 M 7,89)
 

Boží promluva, způsob, jakým Bůh hovoří k člověku nebo proroku, jsou v tomto verši vyjádřeny dvěma rozličnými gramatickými tvary. Na jedné straně tvarem va-jdaber, který nacházíme na samém konci verše a jenž považujeme za nejběžnější (výraz a Bůh mluvil k Mojžíšovi, hebrejsky va-jdaber Elohim el Moše) se v Pěti knihách Mojžíšových objevuje v desítkách případů, stejně jako v knihách prorockých spojení Bůh mluvil k… – tomu či onomu člověku). Na straně druhé náš verš obsahuje spojení slyšel hlas, rozmlouvající k němu (midaber elav). Kdybychom před sebou měli jen souhláskový hebrejský text, jak je napsán ve svitku Tóry, zjevně a takřka automaticky bychom ho bez vyznačení samohlásek, které známe díky tradici (masora), četli: Slyšel hlas, mluvící k němu (medaber). V našem verši však nejde o zesilující kmen (piel) slovesa mluvit (participium medaber od perfekta diber), ale o reflexivní tvar (hitpael) téhož slovesa – midaber, který označuje činnost vztahující se k podmětu (subjektu).
Co tento tvar midaber znamená? Stojí za zmínku, že tento tvar skloňování slovesa mluvit, rozmlouvat (souhláskový kořen d-b-r) se už objevuje jenom v jedné části Bible, v Ezechielově vizi nebeského vozu (Ez 2,2 a 43,6). Na okraj přítomného verše nacházíme poznámku Rašiho: „Midaber“ je obdobou „mitdaber“ (což by byl pravidelný tvar zvratného kmene přítomného slovesa). Z úcty k Bohu se zde říká, že Bůh mluvil sám k sobě – se sebou, od sebe k sobě. A Mojžíš sám od sebe slyšel. Jinými slovy: První tvar, midaber elav (rozmlouvající k němu), označuje mluvčího, tedy Boha. Mojžíš slyší Boha, jak hovoří sám se sebou, a on, Mojžíš, sám od sebe rozumí. Nejedná se o jakýsi akustický jev, kterým by zvuk dospěl k Mojžíšovi, ale o proces, který probíhá v Mojžíšově vědomí. Mojžíš podle smělého Rašiho výkladu slyší Boha, jak promlouvá k sobě samému a dospívá k pochopení toho, co se odehrává v Božství. Postihuje Boží význam a záměr a naslouchá jim uvnitř sebe sama. Rašiho výklad překvapuje, přímo ohromuje. Raši žil dvě generace před Maimonidem. Těmito několika slovy je však vyjádřena celá maimonidovská koncepce proroctví. Maimonides velice jasně a s velkou pojmovou propracovaností předkládá proroctví jako jev rozvíjející se ve vědomí člověka, který dospěl na nejvyšší dosažitelný stupeň poznání Boha. U Maimonida nás tato koncepce proroctví nepřekvapuje, protože zapadá do jeho celkového teologického systému. Avšak Raši považovaný za autora nekomplikovaného, velice vzdáleného filozofické analýze, vyjadřuje stejnou ideu. Jsme nakloněni myšlence, že tato koncepce odhaluje samé základy víry a nevyplývá ze začlenění cizích filozofických idejí do světa judaismu.
Boží slovo k člověku znamená, že člověk zná Boha. Můžeme si položit tuto zajímavou otázku: Jak Raši dospěl k takovému pojetí? Ve skutečnosti je totiž nenacházíme v žádném jiném dřívějším náboženském prameni – ani v textech legislativních (halacha), ani v textech narativních (agada). A co udivuje ještě víc, naše dva starobylé targúmy připisované Onkelovi a Jonatanovi rovněž nejeví žádnou odlišnost při vyjádření dvojího gramatického tvaru (midaber a va-jdaber). Překlad do řečtiny v Septuagintě, který předchází oběma targúmům, také užívá jeden řecký výraz pro oba hebrejské slovesné tvary. Čtyři sta let po Rašim klasický komentátor Pěti knih Mojžíšových rabi Ovadja Sforno opakuje Rašiho výklad a prohlubuje ho na filozofický způsob. Sforno se vyjádřil takto: Mluvil sám k sobě – se sebou, od sebe k sobě (což jsou vlastní slova Rašiho), neboť Bůh naplňuje každou věc pro sebe sama (viz Př 16,4)
a se znalostí sebe sama zná a koná, co je dobré pro jiné. Podle mezí individuálních schopností se Boží působení vyjevuje tomu, s kým se Bůh spojil. Tak Raši vysvětluje smysl každého z případů slovesa „mluvit“, když je psáno „a Bůh mluvil“.
Mezi křesťanskými překlady Bible je jeden, Lutherův, který chápe námi komentovaná slova přesně stejným způsobem, což mnozí židovští komentátoři nepostřehli. Luther bez jakékoliv možné dvojznačnosti(v němčině není nejmenších pochyb o smyslu užitých slov), překládá midaber elav spojením redend zu sich (mluví si k sobě) a va-jdaber elav spojením er redete zu ihm (mluví k němu). Nabízí se otázka: Jak Luther dospěl k takovému čtení? Znal snad přímo či nepřímo Rašiho?

Skončeme tím, že uvedený obrat Tóry slyšel ten hlas, rozmlouvající k němu nás při vědomí, jak Bůh oslovuje člověka, učí ve smyslu výkladu Rašiho a po něm Sforna základnímu principu víry.

Úvahy nad Tórou

přeložil Leo Pavlát

²⁷ Žádný překlad Bible kromě Lutherova (viz další text) včetně všech českých verzí nevyjadřuje na daném místě zcela zřetelně a jednoznačně konstrukci, o kterou se opírá výklad J. Leibowitze. Pro pochopení smyslu originálního textu v duchu jeho komentáře je tak třeba především sledovat následující Leibowitzovy odkazy na hebrejskou gramatiku. K závěru Leibowitzova výkladu dodejme, že Luther skutečně řadu Rašiho komentářů znal skrze oblíbený středověký komentář františkána Mikuláše z Lyry.