Je co slavit.
 

„Plesej a raduj se, cionská dcero, neboť hle, přicházím a budu přebývat uprostřed tebe, praví Hospodin“. (Zecharja 2,14)
 

Historické, moderní a světské svátky, (např. Jom ha-acma’ut) mají své výhody i nevýhody. Nejsou považovány za dny odpočinku (jamim tovim), ani za chagim v pravém slova smyslu. Odpadá tedy předsváteční shon, jak jej známe u Pesachu nebo Sukot.
Jsou to svátky, které dokáží oslovit i skeptičtější část populace.
Například u Chanuky jako u jediného židovského svátku musí i největší škarohlíd, apikoros, amhorec a agnostik připustit, že připomíná skutečné historické události, neboť k válce Hasmonejců se Seleukovci opravdu došlo. Tyto svátky ale nejsou nařízené Tórou, a tak si své místo na slunci musí vydobýt.
Zvláštní haftara pro Chanuku pochází z knihy proroka Zecharji (Zachariáše) patřícího do skupiny tzv. poexilních proroků. Žil v období šivat Cijon (návratu na Sion z babylonského vyhnanství).
Bylo to období obnovy, nejistoty a velkého očekávání. Národ se probouzel z těžkého snu a nadšení z obnovování staré vlasti střídaly obavy. Dokáží noví vůdci lidu převzít odpovědnost?
Splní své sliby? Je právě toto ten moment, o kterém hovořili starší proroci? Bude s Chrámem obnovena i vláda davidovské dynastie? Získá obnovené Judsko uznání ostatních vládců?
A děje se vše se souhlasem a požehnáním Nejvyššího? Tyto a další otázky vrtaly hlavou lidem, kteří za sebou měli útrapy babylonského zajetí. Zecharja se ve svých proroctvích pokoušel
na obavy svého lidu odpovědět. Ve srovnání s proroctvími, která jsme četli v předchozích týdnech, je až neuvěřitelně optimistický.
Dnes víme, že šivat Cijon, během kterého Zecharja předal své poselství Jisra’eli, nebylo oním vytouženým „posledním vykoupením“. Druhý Chrám, který v jeho době vybudovali, měl
před sebou půltisíciletí existence, během kterého byl znesvěcen Antiochem IV. Epifanem. Ani opětovné zasvěcení Hasmonejci, které v těchto dnech oslavujeme, nebylo definitivním završením dějin, jak si možná tehdy mysleli, ale spíše pouhou epizodou v dlouhé historii lidu Jisra’ele. Někdo by mohl namítnout: „K čemu ty oslavy?“ Vždyť chrám, jehož zasvěcení si připomínáme zapalováním světel a čtením z Tóry i proroků, už téměř dva tisíce let neexistuje. Ale my ji slavíme, protože víme, že nejde jen o fyzický symbol.
Midraš k Písni písní líčí Jeruzalém během babylónského zajetí jako královnu, jejíž manžel i nejbližší rodina odešli do války. Návrat jejích synů a zeťů jí útěchu nepřináší, teprve návrat manžela jí dodá radost a pocit bezpečí. Podobně je tomu i s Jeruzalémem, který strádá, i když se vrací jeho vysídlenci, dokud nebude skrze zasvěcení svatyně obnoven jeho vztah s Bohem. Je to obtížný úkol, ale teprve po jeho splnění bude platit to, co říká Zecharja:
 

„Plesej a raduj se, cionská dcero, neboť hle, přicházím a budupřebývat uprostřed tebe, praví Hospodin“. (2,14)
 

Viděli jsme, že proroci volili různé strategie k vyburcování lidu. Nabádání, volání k nápravě, hrozby, zatracení i výsměch. Zecharja se nachází v situaci, kdy se jeho lidu otevírá cesta z jeho
strázní, ale musí se po ní chtít vydat. Ví, že v takovou chvíli lidé potřebují podporu, kdy jim musí říct, že jsou na správné cestě, a že se nemusí bát po ní vykročit, i když bude dlouhá a trnitá. To nám chce sdělit nejen haftara pro tento týden, ale i poselství
svátku Chanuka.

https://www.lauder.cz/