Lech lecha (Odejdi sobě)

Odejdi sobě, … ze své země, ze svého rodiště…

Náš praotec Abrahám je poprvé připomenut v posledních verších sidry Noach. Dvě následující sidry Lech lecha a Va-jera zpravují o závažných událostech Abrahámova života, zatímco sidra Chajej Sara nám vypráví o konci jeho bytí: o smrti Sáry, sňatku syna Izáka a Abrahámově vlastní smrti. V tomto výkladu tedy budeme společně komentovat texty sidry Lech lecha a Va-jera, přestože o druhé z nich budeme ještě mluvit samostatně. Rámec líčení Abrahámova života vymezují a symbolizují na jeho počátku a konci dva totožné obraty, které se jako oblouk pnou nad dvě stě padesáti verši od odejdi sobě (hebrejsky lech lecha) ze své země, ze svého rodiště a z otcovského domu (1 M 12,1) po odejdi sobě (hebrejsky lech lecha) do země Morija … na jednu z hor, jak ti řeknu (1 M 22,2). Účelem prvního lech lecha je dosažení Zaslíbené země. Smyslem druhého lech lecha je jít obětovat Izáka. Abrahám prošel cestou od jednoho lecha k druhému a tato cesta byla cestou víry. Mezi oběma těmito spojeními nacházíme dva verše – jeden v sidře Lech lecha a druhý v sidře Va-jera – které této cestě dodávají význam. V prvním se o Abrahámovi – prvním člověku, jehož Písmo takto označuje – praví: Uvěřil Hospodinu. (1 M 15,6) Ve druhém verši (1 M 22,12) čteme: Nyní jsem se přesvědčil, že se bojíš Boha. Zamysleme se na okamžik. Již na 27 ) počátku pouti, když se ještě Abrahám jmenuje Abram, mu text přesvědčivými slovy dosvědčuje přízeň: Uvěřil Hospodinu. Co ale potom znamená, co čteme v sidře Va-jera: Po oněch událostech vyzkoušel Bůh Abraháma (1 M 22,1)? Proč ho Bůh podrobil zkoušce, když samo Písmo osvědčuje Abrahámovu schopnost víry? Je tomu tak proto, že v prvním případě je obsah víry, o kterou tu jde, dán Božími slovy: Neboj se, Abrame, já jsem tvým štítem, tvá mzda je velmi hojná – a Abrahám uvěřil v Boha. Nabízí se otázka: V co Abrahám uvěřil? Budeme-li se držet textu, uvěřil v Boží ochranu a odměnu, která mu byla přislíbena. Uvěřil však v Boha? To jsou ve skutečnosti dvě zcela odlišné věci. Na tomto místě se nemohu ubránit, abych nepromluvil o muži vysokého intelektu a mravnosti, který náleží světu judaismu.⁵ Ten po Osvětimi prohlásil, že ztratil víru v Boha. Odbyl jsem ho: Nikdy jste v Boha nevěřil, věřil jste v Boží pomoc a v této důvěře jste se zklamal. Bůh nepomohl. Avšak ten, kdo věří v Boha, nespojuje svou víru s důvěrou v Boží pomoc, a především takovou pomoc neočekává. Věří v Boha pro Jeho Božství, a nikoliv pro to, co mu přisuzuje ve vztahu k člověku. Takový je význam Abrahámovy zkoušky při obětování Izáka, kdy se Bůh vyjevuje Abrahámovi nikoliv jako Ten, kdo ho ochraňuje a odměňuje, ale jako Ten, kdo vznáší nejobtížnější a nejtěžší nárok; požadavek, na který lze odpovědět jen zrušením všeho, co je ve světě lidí potřebné, významné a hodnotné – zrušením ve prospěch služby Bohu. Abrahám v této zkoušce obstál, a proto text teprve poté praví: Nyní jsem se přesvědčil, že se bojíš Boha. Existují totiž dva druhy bázně před Bohem: Bázeň, která vyplývá z naděje či obavy, jež člověk může zakoušet vůči Božím činům týkajícím se jeho samého, a bázeň, která není než bázní z Boží vznešenosti. V tomto druhém případě člověk pociťuje bázeň před Bohem, protože je to Bůh, a nikoliv kvůli tomu, co Mu přisuzuje ve vztahu k člověku. Takový je smysl Abrahámova života, jak vyplývá ze dvou sider Lech lecha a Va-jera. Člověk, jenž zpočátku věřil v Boha, který mu přislíbil zemi a velkolepou budoucnost pro jeho potomstvo, ten samý člověk nakonec sedlá svého osla, bere syna, oheň a obětní nůž a odebírá se vyplnit Boží příkaz, jenž předpokládá zrušení všech Božích příslibů. Dlouhá cesta, která vede od prvního lech lecha k druhému, zakládá na události bohatý život Abraháma, o němž nám midraš říká, že byl desetkrát zkoušen. Vedl kočovný život z Aram Naharajim až do Kenaánu, pak z Kenaánu do Egypta a zpět z Egypta do Kenaánu. I v samotném Kenaánu se Abrahám vydával na cestu a putoval a kráčel z jednoho místa na druhé. Pobýval v Bejt El, pak v Geraru, potom v Be’er Ševě a nakonec v Hebronu. Během těchto cest Abrahám zakusil navenek i v soukromí veškeré obtíže, na které možno v životě narazit, potíže s dědictvím i zmnožováním jmění, těžkosti v manželství, s úmluvami společenskými i politickými. Abrahám se spojil s kenaánskými přáteli, ale vedl také války a uzavřel smlouvy s králi a hodnostáři. Poznal též neúspěchy. Avšak jeho veškeré počínání od prvního lech lecha k druhému bylo inspirováno jediným příkazem: Procházej se před mou tváří a buď dokonalý. (1 M 17,1) Bůh uzavřel s Abrahámem dvě smlouvy, které ve skutečnosti tvoří jednu: „smlouvu mezi kusy [obětních zvířat]“ s její velkolepou vizí (1 M 15,9–17) a dále smlouvu symbolizovanou obřízkou (1 M 17,10). Nezapomínejme však, že smlouva je záležitost dvoustranná, a týká se tedy dvou stran. Její setrvalost závisí na tom, jak každá ze stran ctí své povinnosti a závazky. Víme, že První strana na smlouvu pamatuje, a trvání této smlouvy tedy závisí na nás, Abrahámových potomcích, kteří představují druhou smluvní stranu. My jsme však s to smlouvu porušit, zatímco věrnost Toho, kdo na smlouvu pamatuje, zpochybnit nelze. To je velice důležité poučení pro ty, kdo bez přestání mluví o zásluhách Otců, z nichž budeme věčně těžit. Tito lidé opomíjejí, že největší učenci Talmudu a midraše – stejně jako mnohem později Rabenu Tam a Nachmanides – se zabývali právě touto otázkou a ptali se, jak dlouho budou trvat zásluhy Otců a kdy přestaly platit. Většina učenců se domnívala, že zásluhy Otců platit přestaly a že nám nezbývá než smlouva, z níž nevyplývá žádné právo, ale jen povinnost ji zachovávat. A ještě dříve učenci Mišny ustavili, že trojí bylo dáno podmínečně: Země Izraele, Chrám a Království Domu Davidova. Kdo respektuje – nebo bude respektovat – tuto podmínku?

Úvahy nad Tórou

přeložil Leo Pavlát

⁵ Podle poznámky ve francouzském překladu šlo o Chajima Cohena, který působil jako soudce Nejvyššího soudu Izraele.