Sidra Korach následuje po sidře Šlach lecha, jejíž poslední odstavec bezprostředně přecházející v sidru Korach pojednával o otázce "třásní" na oděvu cicit, jimž jsme se věnovali již dříve. 
Mezi obsahem těchto dvou navzájem spojených textů zdánlivě neexistuje žádný vztah. 
Nanejvýš bychom mohli najít vazbu mezi záležitostí Koracha a případem zvědů, který předchází odstavci o cicit, protože v obou případech dochází ke vzpouře proti Mojžíšově autoritě. 
Písmo Tóry však před nás takto nepředstupuje. 
Je to právě sidra Korach, která bezprostředně navazuje na kapitolu o cicit. 
Nezabředneme nyní do pověstné diskuse o problému existence, či naopak nepřítomnosti chronologie v Tóře. 
V každém případě tyto dva texty na sebe bezprostředně navazují. 
Jakkoliv však obsah obou těchto textů působí nesmírně vzdáleně - tak vzdáleně jako východ od západu - přesto mezi nimi nalézáme zvláště hluboký vztah, a to prostřednictvím klíčového slova, které nacházíme jak v jednom, tak v druhém textu. 
Toto klíčové slovo se v obou případech vyskytuje jen několik veršů od sebe. 
Závěr odstavce o cicit, který je rovněž závěrem provolání víry Šema (Slyš Izraeli....), zná důvěrně každý Žid, který ho denně pronáší: 
Abyste (si) pamatovali a vykonávali všechny mé příkazy a abyste byli svému Bohu svatými. 
Já jsem Hospodin, váš Bůh, který vás vyvedl ze země egyptské, abych vám byl Bohem. 
Já jsem Hospodin, váš Bůh (Čtvrtá kniha Mojžíšova 15, 40-41). 
Bezprostředně poté čteme: vzali Korach, syn Jishara, syna Kehata, syna Leviho, a Datan a Abiram, synové Eliabovi, a On, syn Peletův doprovázeni dvěma sty padesáti význačnými muži. 
Co vzali? 
Vzali na sebe rozhodnutí vydat se cestou vzpoury proti Mojžíšově autoritě a stěžovali si následujícími slovy: 
Celá obec, všichni jsou svatí! 
Rozdíl mezi těmito dvěma svatostmi - neboť právě svatost je oním klíčovým slovem - vymezuje dělící čáru mezi vírou v Boha a modloslužbou. 
Svatost, o níž hovoří text týkající se cicit, není daností, ale cílem. 
Není zde řečeno: jste svatí, ale formuluje se tu požadavek (o němž je sice možno pochybovat, že by ho kdy nějaký člověk mohl uskutečnit, ale každý má vědět, že se takový požadavek na něj klade): ...abyste byli ...svatými. 
V náboženském vědomí Koracha a jeho přívrženců naopak celá obec, všichni jsou svatí! 
Svatost je něco, co je nám dáno, uděleno. 
Rozdíl mezi těmito dvěma koncepcemi je neobyčejně hluboký. 
Na jedné straně, v textu o cicit, je svatost ukázána jako nejvyšší stav, jehož člověk může dosáhnout na základě rozhodnutí přijatého ve shodě se svou náboženskou vírou. 
Je vyzýván, aby přijal velké poslání. 
Nic se mu nezaručuje, nic se mu neuděluje, ale něco se od něj žádá. 
A věřící považuje tento požadavek za velkou výsadu ve srovnání s těmi, jichž se tento požadavek netýká. 
Na druhé straně svatost podle Koracha a jeho přívrženců se ukazuje jako něco nízkého a opovrženíhodného: 
člověk se ve skutečnosti zbavuje veškeré odpovědnosti, poslání, které mu je vlastní, a povinnosti přičinit se o něj. Je si jist, bezpečně ví, že tuto svatost již získal. 
Takové stvoření existovalo v každé době - je přece všeobecně známo, že dokonce i spodina se může pyšnit svou sounáležitostí k svatému národu. 
Abychom však nepřekroutili skutečnost, poznamenejme, že v dlouhých dějinách židovského náboženského myšlení obě tato pojetí svatosti existovala vždy současně. 
Je zbytečné říkat, že celý svět zákonů a pravidel zavazujících člověka, svět halachy - jenž vyjadřuje úsilí člověka přimknout se k Bohu tím, že své činy neřídí podle přirozeného sklonu, ale podle toho, co považuje za povinnosti uložené mu Bohem prostřednictvím Tóry - že celá tato oblast se váže k pojetí svatosti, jak ji uvádí verš kapitoly o cicit, pronášený každý den Židy modlícími se Šema. 
To nic nemění na tom, že vždy žili lidé té nejupřímnější víry, kteří věřili ve svatost vlastní židovskému národu jako takovému, svatému jen proto, že je to židovský národ, a nikoliv nositel určitého poslání. 
Kdybychom to chtěli vyjádřit poněkud cynicky, zopakovali bychom, co o Korachovi a jeho přívržencích pohlcených zemí říká další část textu: ...synové Koracha nezemřeli. 
(Čtvrtá kniha Mojžíšova 26,11). 
Potomci Koracha jsou zde a projevují se dokonce i dnes. Jde o lidi, jejichž náboženská víra se vyjadřuje přesvědčením, že židovskému národu, jehož jsou dětmi, byla svatost udělena. 
Následně také věří, že již dosáhli úrovně, k níž se má člověk snažit dospět podle příkazu Šema. 
Ocituji nyní slova učence Tóry, člověka víry naší doby, jenž i když v námi sledované otázce nepřinesl nic nového, přece jen skvěle vyjádřil téma. 
Jde o rabína Jaakova Mošeho Harlapa, jednoho z jeruzalémských rabínů, význačného žáka rabína Avrahama Jicchaka Kooka, který žil o generaci před námi. 
V knize komentářů a úvah nad Maimonidovými Osmi kapitolami zvýrazňuje rabín Harlap tuto myšlenku: 
Co je pro existenci člověka nejdůležitější? 
(Tato existence se v jeho pojetí zjevně týká postavení člověka vůči Bohu.) 
Je to fakt dosažení určitých cílů, nebo spíše úsilí, které člověk vyvíjí, aby těchto cílů dosáhl? 
Rabín Harlap opíraje se o argumenty převzaté z Maimonida, jehož komentuje, potvrzuje, že to nejdůležitější spočívá v úsilí člověka dosáhnout cíle. 
Připojuje tento zajímavý komentář: 
Hodnota úsilí nezávisí na úspěchu nebo nezdaru při uskutečňování cíle. 
Co víc, je možné, že člověk ví, že cíle není možné dosáhnout, ale úsilí, které pro jeho dosažení vyvíjí, představuje nejvyšší hodnotu. 
V Tóře se píše: 
Abyste (si) pamatovali a vykonávali všechny mé příkazy a abyste byli svému Bohu svatými. 
Je možné, že daná podmínka abyste (si) pamatovali stejně jako abyste ...vykonávali všechny mé příkazy přesahuje možnosti lidské přirozenosti. 
Přesto je člověku dán příkaz, aby se pokoušel tuto podmínku splnit - aby usiloval o svou svatost. 
Na druhé straně nacházíme "korachovskou" koncepci svatosti jako svatosti vlastní židovskému národu. 
Mezi věřícími ji zastávaly vynikající osobnosti. 
Nalezli bychom ji v textu Kuzariho rabína Judy Haleviho (naproti tomu chybí u Judy Haleviho jako autora kajícných modliteb slichot, zatímco Kuzari vskutku obsahuje myšlenku ve smyslu celá obec, všichni jsou svatí, tedy ve smyslu Koracha). 
Stejnou koncepci nacházíme u pražského Maharala a blíže k nám u rabína Kooka, jenž zapomněl na velkou zásadu oddělení svatého od všedního, svatost hledal a nalézal v konkrétní realitě židovského národa, a tak přivodil neštěstí u svých žáků a žáků jejich žáků, pohromu, která se dotýká nejen oblasti myšlení, ale i činu. 
Je proto správné zásadně rozlišovat mezi svatostí, o níž hovoří závěr Šema, a svatostí, o níž jde v příběhu Koracha a jeho přívrženců; ti, kteří k nim patří, žijí mezi námi dodnes.

(Z francouzského překladu Yeshayahou Leibowilz: Bréves lecons bibliques, vydaného nakladatelstvím Descléé de Brouwer, přeložil Leo Pavlát.)

Poznámky: Juda Halevi (1075 - 1141), jeden z velkých židovských básníků a filosofů středověku.

Avraham Jicchak Kook (1865 - 1935). První vrchní rabín budoucího izraelského státu. Jeho teologie posloužila jako základ hnutí Guš emunim (Blok věrných), hlásajícího kolonizaci Izraelem obsazených území v tzv. šestidenní válce roku 1967.