Stále jsme svědky vyznání nejniternějších přání umírajícího Mojžíše, který touží po jediném – aby jeho Bohem dané životní poslání bylo naplněno a Izrael dostál svým slibům a výhradní smlouvě, s Hospodinem uzavřené. Aby byl lidem výjimečným, příkladným, inspirujícím k odvržení všech špatností. Proto je součástí promluvy i mnoho možných trestů v podobě neúspěchu, katastrof, nemocí, proher… Účinek při vyvolávání toho, co nazýváme bázeň Boží, tedy bázeň před Bohem, zaručen. Hrozby a výhrůžky vyvolají mocný dojem. Kdo se bojí, poslouchá.

Vkrádají se však pochybnosti, je to opravdu to, co „bylo dokázat“? Neustálé hrozby oslabují vůli i bojeschopnost, opačný přístup je mnohdy účinnější, jak jsme ostatně mnohokrát v historii poznali. Ale co je důležitější, takto komponované vyjádření textu je velmi snadno zneužitelné, může být a často také v minulosti bylo interpretováno jako ospravedlnění pronásledování Židů i židů.¹ Na konci paraši nacházíme i spojnici, kterou využili křesťanští zakladatelé k vytvoření přímé návaznosti svého působení na odkaz Mojžíšova Zákona: „Nejedli jste chléb ani nepili víno a opojný nápoj, abyste poznali, že já jsem Hospodin, váš Bůh“ (5M 29,5). Tutéž větu pak nacházíme v Lukášově evangeliu, kde ovšem popisuje chování Jana Křtitele (Luk 7,33). Tím, jak následovníci prvotních křesťanů vše převracejí proti původnímu smyslu, odhalují vratkost svých tvrzení a účelovost takových výroků u pozdějších autorů.

A právě neupřímnost a podvodné jednání je zdůrazněno v seznamu kleteb, který nám nabízí kapitola 27, celkem třikrát je zde explicitně zmíněna situace, kdy dochází k úkladnému, tajnému vměšování se do práv jiného, zneužití jeho slabosti či nemohoucnosti: „Proklet budiž ten, kdo posouvá mezník svého bližního (v 17), …ten, kdo svádí slepce z cesty (v. 18), …ten, kdo převrací právo bezdomovce, sirotka a vdovy (v. 19).“ K těmto bychom mohli přidat další případ, kdy je ve verších 24 a 25 zmíněna tajná (v. 24) a objednaná (v. 25) vražda jako zvláště zavrženíhodné kategorie, chápané jako horší, než vražda takříkajíc „obyčejná.“ Navíc, již první kletba, směřující proti zhotovování sošek, zmiňuje jaksi mimochodem jejich úložiště v úkrytu – snaha o zakrytí celý hřích posouvá do ještě horšího světla, než kdyby byly pouze vytvořeny.

Celkem tedy máme šest z dvanácti kleteb, které jsoou věnovány tématu zákeřnosti a záludných, skrývaných úmyslů, polovina ze všech zmíněných! Co stojí za tak nápadnou snahou potírat podvod a zákeřnost již v zárodku? Možná nás to má konfrontovat a přinutit se na věc podívat z druhé strany: schopnost zákeřného jednání, namířeného proti slabším, nás nijak z rámce jednání ostatních příslušníků živočišné říše nevyděluje, to popsala už Jane Goodalová v 70. letech u šimpanzích skupin.² Jakoby teologie a biologie byly náhle zajedno, ne v rozporu: právě možnost se zlému, úkladnému jednání vyhnout z nás dělá lidi, to je podstatou, která přišla s ovocem stromu poznání dobrého a zlého. Dostáváme se zase na počátek, kdy tajné porušení pravidel a schovávání se před Stvořitelem z pralidí, nebo, chcete-li, předlidí, udělalo lidi. Se vší schopností rozlišit zlo od dobra, chtě nechtě přijmout zodpovědnost za své činy.³ Není tak divu, že vyhýbání se této zodpovědnosti je vnímáno jako zvláště zavrženíhodné. Kdo se schovává pod různými falešnými identitami, aby slabšího šikanoval z pozice moci, se dopouští toho nejtěžšího hříchu. Zneužití pohostinnosti, tajné překračování hranic území druhého… Šest z dvanácti, celá polovina kleteb je namířena proti takovýmto proviněním. Hra na Boha je nejodsouzeníhodnějším činem, jaký si lze vůbec představit. Talmud dokonce taková selhání lidskosti dává do příčinné souvislosti se zatměmím nebeských těles, Slunce či Měsíce: „Pro ty, kdo se dopouštějí padělání; pro ty, kteří poskytují falešné svědectví; Pro ty, kdo plaší telátko v zemi Izraelské; pro ty, kteří kácejí dobré stromy.“⁴ Máme možnost volby, řečí nalidovělé pomnichovské poezie: Kdo zradil, toho zrada čeká, kdo zrazen, ve cti bude žít.

Synagoga Podmokly u Sušice