Emor (Mluv)
… a obléknou si jiné šaty, aby lid nezasvěcovali dotykem svých šatů.

Tradice od nepaměti nazývá knihu Va-jikra (Třetí knihu Mojžíšovu) „Zákonem kněží“ (hebrejsky Torat kohanim). Důvod je zřejmý. Její hlavní část totiž pojednává o službě vykonávané ve Svatyni a poté v Chrámu, který ho vystřídal, službě založené na obětech přinášených kněžími. Sama kněžská instituce nachází svůj základ v této knize. Přesně a stroze vzato však „Zákon kněží“ zaujímá jen první polovinu sidry Emor, která pojednává o trvalých zvláštních povinnostech a zákazech uložených kněžím. Ty se netýkají zbytku Židů, kteří nenáležejí k potomstvu Árona.
V takto přesně pojímaném „Zákonu kněží“ nacházíme znovu a naléhavě stejné klíčové slovo, u kterého jsme se naposled dlouze zastavili, totiž slovo „svatost“ spolu s pojmy, které z něho vyplývají. O kněžích je řečeno: Jsou svatí svému Bohu…, vždyť obětují zápalné oběti Hospodina, chléb svého Boha, a to jsou svátosti. (3 M 21,6) O každém knězi zvlášť je řečeno: Proto ho drž za svatého, jelikož obětuje chléb tvého Boha, a budiž ti svatý, jelikož svatý jsem já, Hospodin. (3 M 21,8) Tato slova se mnohokrát opakují.
Položme si nyní znovu otázku: Je tato kněžím daná svatost, kterou dědí v důsledku své přináležitosti k Áronovu potomstvu, vrozenou vlastností? Anebo je to jen ještě jedna zvláštní povinnost, která je jim předepsána? Ve vztahu k svatosti kněží je klíčové spojení svému Bohu: svatí nechť jsou svému Bohu, a nikoliv budou vám svatí. Národ Izraele nesmí chovat k instituci kněží stejný vztah jako ke svatým věcem.
Neciv z Voložinu, který žil v 19. století, jeden z největších učitelů judaismu a moderních myslitelů víry, zdůrazňoval tuto skutečnost s velkou hloubkou. Tento učenec, který kromě své význačné role při výuce Tóry a řízení velké talmudické školy, ve které byly vzdělány dvě nebo tři generace velkých mistrů judaismu, uspořádal komentář k Pěti knihám Mojžíšovým. Rozvíjí v něm myšlenku, že svatost vlastní kněžím závisí na svatosti jejich chování – nejsou tedy svatí ze své přirozenosti. Nemají se sami považovat za svaté, ale za ty, kdo jimi mají být. Za tím účelem Neciv srovnává, co naše sidra učí o svatosti kněží, s tím, co o šest či sedm století později řekl prorok Ezechiel při popisu pravidel kněžství a obřadu v Chrámu, který měl být v budoucnu obnoven. Nezabředneme zde do diskuze ať již zcela historické či vycházející z midrašů, zda prorok Ezechiel měl v úmyslu hovořit o Chrámu, který byl vybudován o generaci později – druhém Chrámu, nebo o proroctví konce časů – třetím Chrámu období Mesiáše.
Ať je tomu jakkoliv – ať již jde o druhý, historický Chrám, nebo o třetí Chrám, který existuje jen ve vizi konce časů – Ezechiel kromě jiného popisuje šaty kněží. Podrobnosti o kněžském šatu byly již uvedeny ve Druhé knize Mojžíšově, v sidře Tecave. Ezechiel k nim však připojuje dodatečný detail, který v Pěti knihách Mojžíšových není výslovně zmíněn: A budou-li přicházet (poté, co završili svou službu ve vnitřním nádvoří Chrámu) k lidu do vnějšího nádvoří, ať si svléknouty šaty, ve kterých obsluhují, zanechají je tam v úřadovnách svatyně a obléknou si jiné šaty, aby lid nezasvěcovali dotykem svých šatů. (Ez 44,19) Neciv vysvětluje, že výraz aby lid nezasvěcovali dotykem svých šatů znamená, že se kněží nesmí jevit lidu jako svatí proto, že mají zvláštní kněžské šaty. Kněžské šaty jsou určeny ke službě ve Svatyni. Mimo ni kněží náležejí ke společenství smrtelníků – jako všichni se budou oblékat a jako všichni budou vypadat. A pokud se pokusí ukazovat jako svatí, výjimeční a odlišní od lidí venku, mimo službu vykonávanou v Chrámu, nejde o posvěcení Boha, ale o nadutost a domýšlivost. To jsou vlastní slova Neciva. Co bylo řečeno o kněžích, když existoval Chrám se svou službou a kněžskými šaty, platí po všechny generace. I když Necivova slova obsahují polemický osten vůči chasidským rabínům s jejich přepjatostí, uchovávají si obecnější dosah. Protože již nemáme Chrám, a tedy ani oběti, služba Bohu dnes spočívá na studiu Tóry a jejím vyučování a naplňování příkazů. Ti, kdo vykonávají zvláštní úkol při službě Bohu tím, že vyučují Tóře nebo jsou uznáváni jako učitelé, nemají jinou zvláštnost než právě úřad, který zastávají. Mimo něj náležejí ke společenství smrtelníků. Je třeba říct tyto věci, abychom bojovali proti duchovnímu neštěstí, pohromě náboženské víry a morálky, která ovládla a nadále ovládá určité skupiny mezi Židy odhodlanými zachovávat Tóru a jejípříkazy. Toto neštěstí spočívá v tom, že některé osoby se považují za svaté samy o sobě, a nikoliv s ohledem na úkol, který zastávají při službě Tóře. Řekněme to jednoznačně: Jedná se tak o jednu z podob modloslužby, která pronikla do judaismu, a ta je známkou úpadku víry v Boha. Židovská víra uznává pojem svatosti jen ve vztahu k Boží službě. Svatost nelze udělit čemukoliv jinému, co by se týkalo stejně dobře člověka, přírody, hmotné skutečnosti, země či domu.
„Odlišovat posvátné od všedního“ zakládá jeden ze základních principů náboženského vědomí. Je zakázáno pozvednout všední na úroveň posvátného a jako všední označujeme vše, co člověk dělá, jeho veškeré chování, celou jeho existenci – s výjimkou úkolů zaměřených k službě Bohu.

Úvahy nad Tórou

přeložil Leo Pavlát