Není trest jako trest

„Neboj se, Ja’akove, služebníku můj, je výrok Hospodinův, poněvadž jsem s tebou“ (46:28)

Stejně jako paraša pro tento týden pokračuje ve výčtu ran, které postihly Egypt, vybírá i haftara text, který hovoří o potrestání Egypta, tentokrát o jeho definitivním pokoření. V Jirmejahově proroctví se nástrojem, kterým Bůh bude bít Egypt, stává babylónský král Nevuchadnecar – tentýž král, který má zničit Jeruzalém a první chrám. V paraše Va-era jsme se věnovali otázce postavení Judska v době před zničením prvního chrámu, kdy bylo malým
královstvím, které se ocitlo ve víru mezi dvěma světovými mocnostmi, Egyptem a Babylonií. Samozřejmě by bylo možné namítnout, že o Judsku nerozhodlo jenom jeho politické směřování a že by ho ani spojenectví s Nevuchadnecarem nezachránilo, neboť osud Judska byl kvůli mnoha jiným hříchům a proviněním již dávno předtím zpečetěn.
To je sice pravda – při četbě knih královských se nelze ubránitdojmu, že pouze sledujeme postupnou cestu ke katastrofě. Nedělá snad Jisra’el přesně to, před čím byl v Tóře mnohokrát
varován?
Jenže Boží trest za neposlušnost není a nemusí být totéž co odsouzení k zániku. Trest pro Jisra’el je z úplně jiné kategorie než rány egyptské. Právě proto prorok Jirmijahu na závěr
haftary dodává:

„Proto se ani ty, můj služebníku Ja’akove, neboj, a neděs se, Jisra’eli, poněvadž tě zachráním ze vzdálených končin a tvé símě přivedu ze země zajetí a Ja’akov se vrátí v klidu a míru a nebude, kdo by jej už děsil. Neboj se, Ja’akove, služebníku můj, je výrok Hospodinův, poněvadž jsem s tebou a učiním konec všem národům, kam jsem tě rozpýlil, s tebou však konec neučiním, ale podrobím tě spravedlivým trestům, bez nichž bych tě neočistil.“ (46:27–28)

Je zvláštní, že se právě v tuto chvíli hlas proroka obrací k praotci Ja’akovovi, který tou dobou už dávno není mezi živými. Prorok tak ale naráz promlouvá jak k jednotlivci, tak i k celému společenství. Národ, který oslovuje, čekají těžké časy, vyhnanství a poroba, kde nikdo nezůstane bez úhony, ani stát, ani jednotlivec.
Jirmijahu nám právě v tuto těžkou chvíli připomíná, že nikdy,ani v období naprostého zoufalství, nejsme sami. Vykoupení a obnova jsou možné – je zapotřebí „jen“ vůle a víra. Jak říká midraš Mechilta: Jisra’el byl z Egypta vykoupen díky tomu, že uvěřil. Jirmijahova povzbudivá slova samozřejmě s sebou nesou i předzvěst trestů, bez nichž by se Jisra’el nemohl očistit od svých provinění. Avšak ani v tomto případě to není zlověstné, temné proroctví, jaké je adresováno Egyptu. Spíše připomíná chlácholivé napomenutí rodiče, rozzlobeného na své dítě, pro které chce jen to nejlepší a trest je to poslední, co mu chce uštědřit. A svým způsobem můžeme závěr této haftary brát i jako předzvěst toho, co Jisra’el po odchodu z Egypta ještě čeká. Velký příběh o cestě za svobodou totiž teprve začíná.

Lauderovy školy