Be-šalach (Když vyhnal)
Je Hospodin v našem nitru, nebo není?

Sidra Be-šalach v mysli čtenáře okamžitě vyvolává velký zázrak přechodu Rákosového moře a vznešenou Píseň Rákosového moře. Ve skutečnosti však tento velký příběh zaujímá jen polovinu sidry.
Sidra se totiž skládá ze dvou částí, které jako by zachycovaly dva na-prosto odlišné světy, v nichž se nám vztah člověka ke skutečnosti jevíodlišně. Velice zajímavá náhoda (nelze pochybovat, že se zde opravdu jedná o shodu okolností): Každá část sidry, která vcelku čítá sto šestnáct veršů, jich obsahuje přesně stejný aritmetický počet. Prvních padesát osm veršů začíná východem z Egypta – ale když faraon vyhnal ten lid (2 M 13,17) a končí částí, kde Miriam znovu začíná zpívat píseň Mojžíše a synů Izraele: Zpívejte Hospodinu, je nade vším, koně i s posádkou do moře hodil. (2 M 15,21) Jsme ve světě zázraků, ve světě, kde se Božství zmocňuje přirozené skutečnosti. Následujících padesát osm veršů počínaje Mojžíš pak odvedl syny Izraele od Rákosového moře (2 M 15,22) tvoří příběh, který začíná tři dny po zázraku a Písni Rákosového moře. Přenáší nás do naprosto jiného světa, jako by k ničemu nedošlo: ani k přechodu Rákosového moře, ani ke zjevení Hospodina, ani ke zpěvu Písně s její novou vírou (vpředešlé části jsme četli: Spoléhali na Hospodina). O tom všem již není ani zmínka. V padesáti osmi verších druhé části nacházíme podvakrát namísto slova spoléhali (2 M 14,31) výraz stěžovali si (2 M 15,24 a 16,2)a namísto lyrismu Písně Rákosového moře se setkáváme s prozaickou šedí bytí, reprezentovanou vodou k pití, jež je navíc hořká, hladem a hledáním chleba. Jistě, znovu přichází zázrak – zázrak s nebeskou manou. Dochází však k němu ve světě, který již není světem zpěvu, ale pokušení (hebrejsky masa) a sporu (hebrejsky meriva – viz 2 M 17,7).
Lid navíc ztratil víru a odvažuje se ptát: Je Hospodin v našem nitru, nebo není? (tamtéž) Vnucuje se pocit, že Zjevení na Izrael vůbec nezapůsobilo, přestože podle pozdního midraše služebnice (tj. lid Izraele) u Rákosového moře spatřila, co (prorok) Ezechiel ben Buzi ve své vizi nebeského vozu nemohl nikdy nahlédnout. Nejenže lid Izraele nebyl Zjevením nijak pohnut, ale o nic víc nezapůsobilo ani na ostatní národy. Oproti tomu, co hlásá Píseň Rákosového moře – slyšely to národy a zachvěly se, strach se chopil obyvatel země Pelištejců. Tehdy se zděsili edomští vůdci, moavští berani se začali třást, pýcha kenaánských obyvatel se vniveč obrátila(2 M 15,14–15) – v této druhé části se dozvídáme, že národ lupičů a drancovníků jménem Amalek napadl Izrael. Tento národ, zdá se, nijak nebral na vědomí vzájemnou blízkost Izraele a Boha celého světa, který Izrael chránil. Be-šalach nás učí něco velice důležitého, totiž že zázrak, Boží zjevení, dokonce i oslava tohoto zázraku, jež člověka vede k oslavné písni – to vše jsou jen přechodné epizody, které nemají vliv na další události. To, co přetrvává, není poezie života, ale jeho próza. A právě jako součást této „prózy života“ – stěžovali si…, co budeme pít?…v zemi egyptské jsme sedávali u hrnce masa a do sytosti jídali chléb…,je Hospodin v našem nitru, nebo není? – byla Izraeli darována Tóra: Hospodin… mu uložil zákon a právo. (2 M 15,25) Dokonce ještě předdarováním Tóry a Zjevením na hoře Sinaj byl Šabat prohlášen za ústřední instituci židovské existence ve shodě s Tórou. Toto ponaučení je neocenitelného dosahu. Z náboženského hlediska se každý zázrak nebo nadpřirozený úkaz ukazuje pro vznik víry jako bezvýznamný a v každém ohledu nedůležitý. Generace, která viděla divy a zázraky, nevěřila. Co se týče verše spoléhali na Hospodina a na jeho služebníka Mojžíše (2 M 14,31), promlouvá k nám o víře zažívané bezprostředně pod dojmem přestálého nebezpečí. Chvíli nato bylo již vše zapomenuto.
Dva pozdější výklady důkladně zkoumají toto hledisko. Midraš se odvažuje říct, že poté, co lid Izraele přešel moře, jen co se dostal na druhý břeh a viděl Egypťany mrtvé na mořském břehu (2 M 14,30), zvolal: Egypťané jsou mrtvi! Zhotovme si modlu a vraťme se do Egypta – pro-
tože modloslužba je mnohem pohodlnější než sloužit Bohu Izraele. A co víc: Jiný zdroj midraše prohlašuje, že dokonce již při přechodu Rákosového moře měl lid Izraele při sobě Míkovu modlu (viz Sd 17–18). Z historického hlediska se Míkova modla objevila mnohem později, avšak z pojmového hlediska se nám tento midraš snaží říct, že zázračný zásah do lidské reality nemá moc zbavit člověka jeho zlého sklonu k modloslužbě, neboť ten odpovídá jeho přirozenosti.
Naproti tomu z dějin víme, že celá dlouhá staletí po tomto nezdaru povstávaly četné generace, v nichž mnoho lidí, nejen několik význačných osobností, zůstalo věrných Bohu a Tóře i za cenu mučednictví.Tyto generace nejenže nebyly přítomny Božímu zjevení, neviděly zázraky a divy, nepoznaly proroky, jejichž hrdlo se rozechvívalo Božím slovem, ale navíc jim Bůh nepomohl, ani je nezachránil z jejich trápení. A přesto tyto generace věřily.
Mezi přirozeným řádem, ve kterém člověk žije, a lidskou volbou a rozhodnutím přijmout jho Božího království, Tóry a jejích příkazů, neexistuje vztah. Toto rozhodnutí může vycházet jen z člověka samého. Není-li tomu tak, je-li zřejmé, že patří k lidu tvrdošíjnému, samotný Boží zásah člověka k přijetí jha Nebeského království, království Tóry a jejích příkazů nemůže dovést.
Takové je velké poselství víry v průběhu staletí. Není proto náhodou, když v pozdějším vyjádření židovské víry zákoník Šulchanaruch začíná jako svým prvním slovem výrazem hitgaber (hebrejsky„překonat“). Člověk musí vyvinout nesmírné úsilí, aby překonal svoupřirozenost i vnější skutečnost a ráno vstal (jak dále uvádí Šulchanaruch) k Boží službě. Víru není možné dát zvenčí. Může růst a sílit jen díky úsilí člověka, jeho rozhodnutími a jeho volbou.

Úvahy nad Tórou

přeložil Leo Pavlát