Dnes znovu začíná čtení Tóry od začátku, tak jako každý rok: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi…“ Následuje popis základních etap stvoření, zakončený stvořením člověka: „A Bůh stvořil člověka“ (Berešit 1,27). Ten popis je kouzelný, působí jako čtení nějakých legend, i když v podstatě popisuje etapy stvoření zhruba tak, jak se odehrály i podle vědeckých představ. Jen ty „dny“ byly tak trošku delší… Tóra ale není vědeckou příručkou a nemá smysl ji tímto způsobem pitvat. Ona nese především poselství. Bůh je ten, který všechno stvořil a stvoření udržuje při životě, dává život. A jako suverén, který stvořil i člověka nám dal i Tóru – jako takový nejlepší návod pro život. Kdo jiný k tomu má větší právo i schopnosti?
A s tímto náhledem přistupovali rabíni a generace mudrců k textu Tóry a hledali v něm poučení. Co tedy říkají na ten verš, ve kterém se říká, že Bůh stvořil člověka? V Talmudu, v traktátu Sanhedrin se píše: „To, že byl Adam stvořen jako jediný člověk, nás učí, že ten, který zachrání život jediného Žida (jediného člověka), má takovou zásluhu, jako by zachránil celý svět.“
K tomu vás seznámím s jedním chasidským příběhem. Má taky takový legendární nádech, ale o to jasnější poselství. Jistý bezdětný vesničan jednou cestoval sesvojí manželkou, aby navštívili reb Jisraele, Magida z Koznic. Chtěli ho požádat, aby se s nimi modlil a požehnal jim, aby se konečně dočkali dítěte. Magid jim požehnal a jim se opravdu v pravý čas narodil syn. O něco později ale dítě tak těžce onemocnělo, že se na přání matky její manžel opět vydal navštívit koznického rebe. Magid mu dal požehnání k rychlému uzdravení a poslal ho domů. Ale místo toho, aby se dítě uzdravovalo, bylo den ode dne slabší, a zoufalá matka se nehnula od kolébky.
Jednoho dne, poté co usnula vyčerpáním na svém obvyklém místě, se probudila a uviděla vojáka, jak se sklání nad kolébkou, a po lžičkách krmí její dítě z nádobky, kterou držel v ruce. Vykřikla leknutím a voják utekl. Od toho okamžiku se ale stav dítěte začal zlepšovat, až se úplně zotavilo. Rodiče byli přešťastní, ale občas je, pochopitelně, přepadly obavy. Pořád to nemohli pochopit, kdo to mohl být – možná nějaký kouzelník nebo snad nějaký duch? Takže nakonec podnikli ještě jednu cestu do Koznic. Tam je Magid ujistil, že nemají důvod k obavám z něčeho zlého.
Jakmile ale odešli podal Magid hůl šámesovi a poslal ho na místní hřbitov. Tam s ní měl udeřit do hrobu jistého vojáka a říci mu, že by si ho přál vidět Magid. Šámes udělal všechno tak, jak mu bylo řečeno. Brzy nato mohl Magid položit svou otázku přímo vojákovi, který se před ním náhle objevil: „Kdo z tebe udělal dětského lékaře?“
A voják mu vypověděl svůj příběh. „Je to jednoduché. Když jsem byl odveden na vojenskou službu, stýkal jsem se s pohany a choval jsem se jako pohan. Mezi nimi a mnou nebyl téměř žádný rozdíl. Až jsem se v jejich záznamech dočetl, že jsem Žid, a znovu si to uvědomil. Jednou se stalo, když jsem se procházel s některými svými kamarády, že jsme narazili na chudého starého Žida, který byl na cestě domů z nedaleké vesnice. Vojáci ho obstoupili ze všech stran, prohledali jeho kapsy a ukradli mu 75 rublů. A potom, aby to nemohl vyprávět jejich velícímu důstojníkovi, ho chytli a pověsili na nejbližší strom. Pak se rychle vzdálili. To už bylo příliš! Židovská jiskra ve mně vzplála a cítil jsem lítost, že jsem něčemu tak hroznému nezabránil. Rychle jsem se od nich vytratil a pospíchal zpátky. Svým nožem jsem přeřízl lano. Celý šťastný jsem zjistil, že ten nebožák stále ještě dýchá. Dal jsem mu 75 rublů a poslal ho domů. Jak byl šťastný si asi dovedete představit.
Vojáci se vrátili na naši základnu. Ale když byl nástup a četla se jména, zjistili, že tam nejsem. Důstojník je poslal, aby mě hledali. Brzy zjistili, že stojím poblíž toho stromu. Také si všimli, že už na něm nevisí ten chudý starý Žid. Došlo jim, že jsem mu pomohl a znovu dostali strach, že by se to mohl jejich důstojník dozvědět. A tak mě chytli a oběsili na tom samém stromě. Pak jen ohlásili, že mě tam přesně takhle našli. Pohřbili mě potom na hřbitově v Koznici.
Po své smrti jsem se ocitl před Nebeským Soudem. Bylo mi řečeno, že mě nemůžou poslat přímo do zahrady Eden, protože jsem celý život hřešil. Ale taky mě nemůžou poslat na to druhé místo, protože jsem zachránil život jednoho člověka. A ten, kdo zachrání jednoho Žida, má takovou zásluhu, jakoby zachránil celý svět – zvláště když jsem kvůli této micvě dal v sázku svůj vlastní život. A tak se rozhodli poslat mě dolů jako dětského lékaře a dali mi svolení zachraňovat životy malých dětí vždycky, když bude situace opravdu zoufalá.
Tenhle příběh vyprávěl reb Jechiel z Gostynina, který k tomu přidával: „Můžete být odborníky v oceňování stříbra, zlata i drahokamů – ale ocenit skutečnou hodnotu lidského života přesahuje všechny naše schopnosti.“
Celá Tóra potvrzuje hodnotu života, učí nás ho milovat a chránit. Všechna přikázání jdou stranou, když je ohrožen život. Je neuvěřitelné, jak to naši moudří dokázali vyčíst už z jednoho z prvních veršů Tóry: „A Bůh stvořil člověka…“
Šabat šalom přeje Pavel Avraham Vrátný. 

Krnovská synagoga 

https://www.facebook.com/groups/175129572520835/ 
 

Pavel Avraham Vrátný 

https://www.facebook.com/groups/175129572520835/user/1580121051/