Jdi na obsah Jdi na menu
 

 

Výklad sidry Bamidbar (Num. 1,1-4,20)

19. 5. 2023

"Vajdaber Hašem...bemidbar Sinaj beohel moed" - "Hovořil Hospodin...na poušti Sinaj ve Stánku." 
Proč nám verš znovu zdůrazňuje, kde se Israel nachází - na poušti Sinaj? 
Midraš vysvětluje, že důvodem je darování Tory, a je třeba zdůraznit fakt, že se konalo na poušti. 
Darování Tory se váže ke třem fenoménům - živlům, které Ji provází. 
Byla dána v ohni, je připodobňována k vodě, a byla dána na poušti. 
Tyto symboly jsou její charakteristika. 
Oheň je zdrojem tepla a světla, a společně s vodou vytváří základní podmínky k životu - jsou to síly, bez kterých nelze žít (stejně jako bez Tory), a týkají se více materiálního zázemí. 
Poušť nám přidává duchovní rozměr - kdo nebude jako poušť, která je tzv. "hefker" - absolutní "bezcennost", totální pokora v učení a vyučování - nemůže získat Toru. 
Jejich dalším společným rysem je, že jsou úplně zdarma a pro každého - patří všem, což platí i o Toře, která není určena pro "intelektuální elity", ale je pro všechny. 
Proč Hospodin hovoří právě ve Stánku (později v Chrámu)? 
Symbolizuje to víru (B-ží přítomnost), která je vnitřní věcí. 
To, co má opravdovou hodnotu, se neodehrává ve "světle reflektorů". Z tohoto chápání víry vyplývá i řada předpisů - halachot. 
V případě modlitby je požadavek na uzavřený prostor. 
Vždy by se měl člověk snažit modlit v místnosti, a když to nejde (například v přírodě), musí hledat maximálně skryté místo - mezi stromy apod., proto, aby se mohl dokonale soustředit a zbavit se všech rozptylujících vlivů. 
Jinou aplikací je požadavek na cudnost v oblékání, týkající se více žen, které by měli svoji krásu skrývat, a ne ji na potkání ukazovat každému náhodnému kolemjdoucímu. 
Jejich krása je vnitřní záležitost a je určena pro jejich muže (dnes je trend naprosto opačný - žena se chce líbit venku - jiným, a doma o svůj vzhled většinou nedbá). 
Obecně se o Chrámu říká, že byl více požehnáním pro nežidy než pro Israel, jelikož sloužil jako spojnice s B-hem (byly v něm oběti pro všechny národy světa, které je usmiřovaly s Hospodinem). 
U židů Chrám nefungoval automaticky jako požehnání, bylo třeba si ho zasloužit dodržováním micvot. Israel má těžší, ale v konečném efektu požehnanější cestu, a je psáno, že budoucí vykoupení pro celý svět půjde přes Israel - Zach.8,23 - "Jdeme s Vámi, protože jsme slyšeli, že je s Vámi B-h". 
Talmud to líčí obrazně v podobenství, že na konci časů se bude každého žida držet 2800 lidí z ostatních národů (učí se to z veršů 70 - národů x 10 za každou třáseň "cicit"). 
V průběhu putování pouští sídlily jednotlivé kmeny kolem Stánku v určitém stálém pořádku, který je v paraše popisován. 
Tento řád se učíme od Jakova, u kterého se takto shromáždili jeho synové před jeho smrtí. 
Z tohoto uspořádání je vidět i pravidlo, které říkají Naši Moudří - "Požehnaný cadik a jeho soused, běda bezbožníku a jeho sousedu". 
Levité sídlili kolem Stánku, přičemž na východní straně byl Moše, Aharon a synové. 
Kdo byl jejich sousedem při táboření? 
Kmeny Jehuda, Jisachar, Zevulun, o nichž je známo, že se stali nositeli Tory v židovském národě v celé jeho historii. 
"Nakazili" se dobrými sousedy. 
Naproti tomu na jihu sídlil Kehat (z kterého vyšel Korach bouřící se proti Mošemu a Toře), a jeho sousedi byly kmeny Reuven (ztratil pro svou ukvapenost prvorozenství a neusadil se v Israeli, ale v Zajordání), Šimon (byl časem rozptýlen do ostatních kmenů) a Gad (který také žil v Zajordání a byl známý svou agresivní povahou - viz důvod třech útočištných měst v Zajordání). 
To, o čem se mluví v psychologii a sociologii teprve v posledních letech, je v Toře jasně ukázané - nakolik ovlivňuje okolí vývoj jednotlivce i větších skupin.

"Miben esrim šana vamaala" - "Od dvaceti a výše". 
V našich verších je stanoveno, odkdy se stává muž vojákem - od 20-ti let, není však stanovena horní hranice - dokdy bude v armádě. Přitom je jasné, že stejně jako se hodí do služby až od určitého věku, zrovna tak musí být doba, dokdy je ještě schopen vykonávat službu. 
Možné vysvětlení je, že neexistuje horní hranice a muž je stále ve službě. 
V praxi to znamená, že nejde o profesionální armádu, ale o armádu záložníků. 
Je nasnadě, že člověk není celý svůj život v armádě, žije normálním civilním životem, má své zaměstnání, a je povolán jen ve chvílích potřeby. 
Tora nám tím sděluje, že není správné v životě vytvářet instituci armády, jejíž podstatou je válčení, mít řemeslo žoldáka. Potvrzení této teorie můžeme najít, jestliže se podíváme na to, co je psáno o Levitech, kteří byli vyjmuti z vojenské služby, jelikož jsou určeni pro službu Hospodinu. 
U nich je psáno v paraše, že začali sloužit ve věku třiceti let. 
Přitom na jiném místě je psán věk 25 let. 
Naši vykladači vysvětlují, co se skrývá za tímto zdánlivým rozporem. 
Byli povoláni ve věku 25 let a pak se 5 let učili, až do doby, kdy byli ve věku třiceti let povoláni k samotné službě. 
(Je zajímavé, že i dnešní svět přejal cyklus pětiletého studia k dosažení určité dovednosti. 
V naší tradici se v přeneseném smyslu říká, že ten, který nevidí v pěti letech studia požehnání, více ho neuvidí, což je však prakticky nemožné.) 
Tudíž vidíme, že pro to, aby se Levita stal "vojákem Hospodinovým", studuje 5 let, oproti normálním vojákům, u kterých není napsána žádná doba výcviku. 
Je to proto, že každé učení, kterým člověk prochází se stane "torou" - vědou, řemeslem, které má své místo a důležitost v životě. 
Proto v nástupu do armády není stanoven žádný čas učení. 
Tora nechce, aby se válčení stalo řemeslem, které má své místo ve společnosti. 
Musí zůstat v našem chápání jako exces, který v podstatě nemá v životě místo, jen se někdy musí použít, když není zbytí. Tora nás učí "nezabiješ", a neučí nás "jak zabiješ". 
(Přesný překlad je "nezavraždíš", což znamená úmyslně. 
Tora však dovoluje zabít - buď neúmyslně, anebo v případě vlastního ohrožení - v sebeobraně. 
Do této kategorie pravděpodobně spadá i případ obranné války.) K hlubšímu pochopení problematičnosti být vojákem slouží i další paralela. 
Ve věku dvaceti let se stává člověk postižitelným "nebeským soudem", což je vyšší instance soudu. 
Ve věcech, které se pozemským soudem - "bejt dinem" nedají trestat, je často řečeno, že je vinen u soudu "nebeského". 
Ne náhodou je věk, kdy muž vstupuje do armády, identický s věkem, kdy se stává zodpovědný za své jednání před nebeským soudem. Znovu to ukazuje na chápání armády jako "nutného zla", které nikdy nemůže být považováno za ideál. 
(Ženy jsou z vojenské povinnosti vyjmuty, jelikož vedení válek je "mužská záležitost". 
V dnešním Israeli je přítomnost dívek v armádě normou, která vznikla na základě potřeby v dřívějších letech, a stala se jakousi tradicí. 
V dnešní době jich však není třeba, a jsou spíše překážkou bojeschopnosti armády - podle odborných studií. 
Tradičně založené židovské rodiny nikdy dívky do armády nepouštěly, což je v Israeli možné, jelikož vůči ženám vojenská povinnost není důrazně prosazována.)

"Pekod kol bechor...miben chodeš vemaala" - 
"Sečti každého prvorozeného syna...od měsíce výše". 
Vykoupení prvorozenců je pro Israel památka na vyvedení z Egypta, kdy při poslední ráně prvorozenců byli ušetřeni prvorozenci Israele a byli vykoupeni jehnětem. 
Proto musíme každého prvorozeného syna vykoupit ve chvíli, kdy dosáhne měsíce života. 
(Pravidla prvorozence se vztahují jen na syny a na případy, kdy žena neměla ještě žádné dítě, neměla potrat, nebo narození nebylo císařským řezem.) 
Proč je stanovena doba měsíce? Pragmatické vysvětlení v Talmudu říká, že touto "inkubační" dobou zjišťujeme, jestli je novorozenec životaschopný, a teprve pak děláme tzv. "pidjon" - vykoupení. 
To však není jediný důvod. Už v Tosfot (vykladači Talmudu) se vysvětluje, že i když budeme mít 100% jistotu, že dítě je životaschopné (dříve "kalu lo chodašav" - naplnily se mu měsíce - je donošený, dnes to lze zjistit formou lékařských vyšetření), pravidlo zůstává v platnosti - po měsíci. 
V Toře pak vidíme v příběhu vyvedení z Egypta, že Hospodin určil způsob měření času - lunární kalendář, kdy se všechny příkazy Svátků apod. datují od počátku nového měsíce. 
V Toře jsou určeny Hospodinem dva cykly, podle kterých se řídíme v našich životech a dodržování micvot. 
První je týdenní cyklus sedmi dnů. 
Ten nám ukazuje podstatu Stvoření - B-h stvořil svět se všemi jeho zákony v sedmi dnech. 
Proto povinnost obřízky - osmého dne, ukazuje na tento cyklus. 
Midraše říkají, že Adam - první člověk se narodil obřezaný. 
Je to symbolika na jeho úplnost a dokonalost. 
My se obřezáváme, abychom se tím vrátili do stavu dokonalosti Adama. Jinými slovy - naši víru a přihlášení se k ideji Stvoření světa B-hem vyjadřujeme v obřízce, která následuje bezprostředně po ukončení sedmidenního cyklu. 
Druhý cyklus je měsíční - přesně 29 dní 12 hodin a 793 dílků (obdoba sekund). 
Tím, že po naplnění tohoto cyklu děláme prvorozenému synu "pidjon" - vykoupení, hlásíme se tím k příběhu vyvedení z Egypta, kde byli ušetřeni naši prvorozenci. 
Je to duchovní nadstavba na předchozí cyklus. 
Vyjadřuje, že kromě toho, že věříme, že B-h stvořil v sedmi dnech svět a dal mu (přírodní) zákony, podle kterých funguje, věříme, že existuje jeho aktivní řízení událostí ve světě, že zasahuje do historie a vede jí náš národ stejně, jako nás vyvedl po deseti ranách z Egypta. 
Tato myšlenka je nejvnitřnější podstatou židovské víry v B-ha.

Šabat šalom

Moše Ch. Koller

 

Převzato z www.olam.cz