Be-har – Be-chukotaj (Na hoře – Mými nařízeními)

A já si připomenu svou smlouvu.

Běh kalendáře nás opět nutí, abychom v jednom týdnu četli dvě sidry, jako se to již dříve stalo v případě sider Acharej mot a Kedošim.Tentokrát stojíme před dvěma velkými oddíly Tóry, Be-har a Be-chukotaj, které jsou oba natolik důležité, že ve velice krátkém čase, jenž nám je vymezen, bude opět nesnadné něco podstatného k nim říci. Sidra Be-har pojednává o Šabatu odpočinutí²⁶ (hebrejsky šnat šabaton) a jubilejním roce (jovel), o správě a řízení sociálně-ekonomického bytí společnosti, jejíž organizace má svůj původ v zásadách Tóry: o pravidlech výročního Šabatu odpočinutí, o odpočinutí země, osvobození otroků a – postoupíme-li dále – o zrušení soukromého vlastnictví v Zemi Izraele. Podle Tóry se majitel půdy stává jejím pouhým nájemcem. Pronajal si ji od Boha, Pána země, na padesát let. Lze se domnívat, že tento systém se ve své úplnosti nikdy neuskutečnil, avšak představuje grandiózní projekt uspořádání sociální skutečnosti podle Tóry. Sidra Be-chukotaj začíná velkolepým požehnáním lidu Izraele, jestliže bude naplňovat Tóru. Ihned poté však následují výtky, dvacet pět veršů, které varují před zpustošením země, zkázou národa, vyhnanstvím za hříchy přestupování Tóry. Tato slova, která Mojžíš pronáší jménem Hospodina na sinajské poušti, zopakuje o čtyřicet let později, těsně před svou smrtí: naléhavě, nesmlouvavě, dopodrobna. Tomuto dvojnásobnému varování je společné, že ani v jednom případě nenásleduje příslib vykoupení. Příslib vykoupení po zkáze a vyhnanství se nachází v jiné části Pěti knih Mojžíšových, v sidře Nicavim, v níž je návrat (hebrejsky šiva) – a Hospodin, tvůj Bůh, přivede zpět tvé zajatce – spjat s pokáním (tešuva):

… a ty a tví synové se vrátíte až k Hospodinu, svému Bohu. (5 M 30,3,2)

Avšak u varování v sidře Be-chukotaj stejně jako v sidře Ki tavo (5 M 26,1–29,8) nenacházíme žádný příslib, že dojde k jistému vykoupení. Na druhé straně zde nalézáme dva zásadní verše, o kterých možno říct, že svým významem přesahují z hlediska víry vše, co by bylo možno vyslovit k pochopení vztahu či pouta mezi lidem Izraele a jeho Bohem. Po varování před zkázou a vyhnanstvím čteme:

… A já si připomenu svou smlouvu s Jákobem, také svou smlouvu s Izákem a smlouvu s Abrahámem si připomenu, a připomenu si tu zemi. (5 M 26,42)

Poté je řečeno o vyhnanství:

Přesto vše si je nezprotivím a nebudu si je hnusit, abych je zničil, a nezruším svou smlouvu s nimi, když budou v zemi svých nepřátel, protože já, Hospodin, jsem jejich Bůh. A budu mít pro ně na paměti smlouvu prvních, které jsem před zraky národů vyvedl ze země egyptské, abych jim byl Bohem, já jsem Hospodin. (5 M 26,44–45)

Podívejme se zblízka na tyto zvlášť působivé verše, které po všechna staletí živily naději židovského národa. Říkají, že Bůh je pamětliv své smlouvy, ale stojí za povšimnutí, že co se týče budoucnosti, zachovávají naprosté mlčení. Smlouva je přítomna v Boží mysli: To Onse upamatovává na smlouvu. V převažujícím lidovém náboženském vědomí jsou tyto verše nejčastěji chápány jako nabytí dědičného práva: … A já si připomenu svou smlouvu s Jákobem, také svou smlouvu s Izákem a smlouvu s Abrahámem si připomenu, a připomenu si tu zemi. Což by znamenalo, že bychom si toto dědičné právo mohli přisvojit. Avšak všichni ti, kdo se dovolávají tohoto pojetí, opomíjejí, že naši moudří, kteří znali Pět knih Mojžíšových, a tyto verše zvlášť, si kladli otázku: „Kdy toto dědičné právo skončilo?“ Samotný midraš se v souvislosti s veršem a budu mít pro ně na paměti smlouvu prvních táže: Dokdy platí toto dědičné právo? Podle názoru mudrců Talmudu již toto dědičné právo dávno pozbylo platnosti. Pro zásluhy našich předků jsme obdrželi Zemi Izraele, a kvůli našim hříchům jsme o ni přišli. Devět set či tisíc let po těchto diskuzích mezi učenci Talmudu se naše otázka vynořuje u tosafistů. Ti se Talmudem zabývali dlouhá staletí, dobře ho znali stejně jako pozdní literaturu midrašů či určující náboženské představy živé v židovském národě. A tito tosafisté přijímali jako jasný fakt: Dědičné právo již neexistuje. Jeden z největších tosafistů, Rabenu Tam, nicméně upřesňuje, že i když již zásluhy našich předků nepůsobí, smlouva, která s nimi byla uzavřena, má stále svou váhu a právě o této smlouvě hovoří náš verš.

Pojmu smlouvy možno rozumět dvěma způsoby. V případě Noema s ním Bůh po potopě uzavřel smlouvu, ve které přislíbil, že již nedojde k potopě. Duha je znamením této smlouvy, znamením, které zákony přírody nezmění. V tomto případě je zcela zřejmé, že smlouva představuje slib, který učinil Bůh. Sama příroda na něm není nijak účastna a nemůže se na něm ani nijak podílet.

Existuje však také jiný typ smlouvy ustavené vzájemným závazkem mezi dvěma stranami, kdy se jedna strana zavazuje druhé v určité dané věci. Je nabíledni, že Rabenu Tam chápe ideu smlouvy právě v tomto druhém smyslu. Smlouva mezi Izraelem a jeho Bohem – nebo by spíše bylo záhodno říct mezi Bohem a Jeho lidem Izraelem – existuje a přetrvává, protože jedna ze stran na tuto smlouvu pamatuje. Její skutečné naplnění však závisí také na druhé straně. Když k nám Tóra hovoří o velkém zaslíbení ve verši a já si připomenu svou smlouvu, prohlašuje, že i když budeme pobývat v zemi našich nepřátel, Bůh na svou smlouvu nezapomene. Tóra nám však neslibuje spásu, protože na ni žádné právo neexistuje. Aby smlouva, která zůstává platná, měla skutečné důsledky, vyžaduje to činy druhé smluvní strany a touto druhou smluvní stranou jsme my. Je dobré připomenout tuto myšlenku, abychom překonali velice rozšířenou modlářskou víru, a to i u těch, kteří se považují za věřící v Boha a Jeho Tóru: Spása nám bude dána bezpodmínečně. Text midraše výslovně prohlašuje: Tři věci byly dány podmínečně – Země Izraele, Chrám, království Domu Davidova. Bezpodmínečně nám byla dána Tóra stejně jako kněžství rodu Áronova.

Úvahy nad Tórou

přeložil Leo Pavlát

²⁶ Zvaný též „rok odpočinutí“.