Be-ha’alotcha (Když budeš zapalovat)
 

A ten muž, Mojžíš, byl velice pokorný, nejpokornější ze všech lidí na celé zemi.

Sidra Be-ha’alotcha se zabývá velmi rozmanitými otázkami a zahrnuje četné příkazy. Některé se týkají služby ve starobylé Svatyni a jiné se vztahují ke všem dobám. Sidra je též bohatá na popis událostí, které se udály v poušti, a některým z nich připadl velký význam pro organizaci a stanovení vnitřních pravidel lidu Izraele. Mezi těmito událostmi jsme zpraveni o pověstném střetu (který zcela nechápeme), jenž Mirjam a Árona postavil proti jejich bratru Mojžíšovi.
V rámci tohoto vyprávění čteme i tuto velice slavnou poznámku o Mojžíšovi: A ten muž, Mojžíš, byl velice pokorný, nejpokornější ze všech lidí na celé zemi. (4 M 12,3) Rabínští vykladači od nejstarších po nejpozdnější upozorňovali, že Mojžíše poznáváme pouze podle jeho činů. Byl prvním osvoboditelem, kterého Izrael poznal, jeho zákonodárcem. Jeho prostřednictvím byla dána lidu Tóra, konal divy a zázraky. Mojžíšova osobnost se nám vyjevuje skrze jeho činy, aniž by Tóra výslovně líčila jeho charakter. Jedině ve zmíněném případě je výslovně naznačen rys Mojžíšovy osobnosti.
Na žádném místě Tóry se otevřeně neříká, že Mojžíš byl nejchytřejší z lidí, ani že byl mezi lidmi nejspravedlivější nebo nejstatečnější. Ovšem, z činů, o kterých jsme zpraveni, můžeme vskutku vyvodit, že byl moudrý, že mu bylo vlastní nejvyšší lidské vědění, že byl spravedlivý a hrdina. Tóra však považovala za správné, ba přímo nezbytné zdůraznit právě to, že Mojžíš byl nejskromnější z lidí. Je to látka k dlouhým úvahám. Na stupnici lidských vlastností pokora nepochybně představuje nejvyšší stupeň. Je v lidské povaze, že každý člověk má sklon – vědomě, či nevědomě – považovat sebe sama za velkého a důležitého. Jinak řečeno, být pokorný není v lidské přirozenosti. Jistě, existuje řada pokorných lidí. Tato pokora, se kterou se setkáváme u jedinců vysokých lidských kvalit, ať již pro jejich vlastnosti mravní nebo intelektuální, vyplývá buď z vnitřní kritičnosti, kterou tyto osobnosti osvědčují vůči sobě samým a která je vede k poznání vlastních nedostatků a slabostí, nebo z faktu, že překonávají sklon vedoucí člověka k sebeobdivování, chvástavosti a chlubivosti. Jeví se proto jako pokorní. V tomto případě nejde o pokrytectví. Tito lidé skutečně překonali sklon cítit se vyšší, pyšní, důležití – pocity, které běžně zažívá každý člověk; jsou pokorní. O Mojžíšovi je však řečeno: A ten muž, Mojžíš, byl velice pokorný, nejpokornější ze všech lidí na celé zemi. Všichni židovští teologové se jednomyslně shodují, že náš učitel Mojžíš je člověk, který dospěl na nejvyšší stupeň, jehož lze dosáhnout v poznání Boha.
Je možno a priori předpokládat, že člověk, který dospěl na takovou úroveň, nemůže nevědět o stupni, kterého dosáhl. U Jeremiáše, jednoho z největších proroků Izraele, žijícího sedm až osm set let po Mojžíšovi, navíc nacházíme následující výrok: Tak pravil Hospodin:

„Ať se mudrc nechlubí svou moudrostí, hrdina ať se nechlubí svým hrdinstvím a boháč ať se nechlubí svým bohatstvím. Ať se však chlubí rozumem, kdo mne poznal, protože já, Hospodin, jsem ten, kdo na zemi působí milost, soud a dobročinnost…“( Jr 9,22–23)

Člověku je tedy naprosto povoleno, aby svou chloubu odvozoval z poznání Boha. Ne z vlastního vědění, udatnosti nebo bohatství – z poznání Boha. Jeremiáš byl jedním z proroků, které Izrael poznal, zatímco Mojžíš představuje učitele všech proroků. Dospěl k vyšší úrovni poznání Boha než všichni ostatní. V Talmudu k tomu čteme: Všichni proroci hleděli do okna, které není průhledné, zatímco náš učitel Mojžíš hleděl do průhledného okna. Pouze člověk, který dospěl na úroveň dosaženou Mojžíšem, jenž Bohu skutečně rozuměl a poznal Ho, pouze ten jediný věděl, že člověk nemůže Bohu ani rozumět, ani Ho poznat. Tak Mojžíš dospěl k nejopravdovější a nejvyšší pokoře. Prorokovi jeho vědění naznačuje, že dosáhl pochopení Boha, a že má proto jistý důvod se pyšnit. Avšak pouze člověk, který dospěl na úroveň Mojžíše, o němž je řečeno, že Hospodin s ním mluvíval tváří k tváři (2 M 33,11), že je v celém mém domě jedině spolehlivý (4 M 12,7), nebo, na konci Tóry, že již nepovstal v Izraeli prorok jako Mojžíš, jehož by Hospodin znal tváří v tvář (5 M 34,10) – jen ten mohl rozpoznat a v plném slova smyslu pochopit, že člověk nemůže Boha poznat, protože Bůh není poznatelný jako člověk. Taková je nejpravější pokora, které mohl Mojžíš dosáhnout. Na okraj uvedeného vyjádření z Talmudu Raši připojuje několik pronikavých slov: Všichni proroci hleděli do okna, které není průhledné, a mysleli, že viděli, zatímco náš učitel Mojžíš hleděl do průhledného okna (mohl tedy nejspíše vidět Boha), a věděl, že Mu neviděl do tváře.

Úvahy nad Tórou

přeložil Leo Pavlát