Není alija jako alija

Synové Jehudy a Jisra’ele se společně seberou, zvolí si jednu hlavu a odejdou z té země, bude to velký den Boží setby

Kniha Hošea začíná drsným podobenstvím, ve kterém prorok o sobě hovoří jako muži, kterému je přikázáno oženit se se ženou, jež je vylíčena (mírně řečeno) jako žena volnějších mravů. Smysl toho podobenství je jasný: prorok v tomto podobenství představuje Boha, který uzavírá smlouvu s nevěrným Jisra’elem. Větu z Hošeova proroctví „Zasnoubil jsem si tě navěky“ říkáme rovněž každé ránove všední den při navazování tfilin. Druhá kapitola, kterou začíná haftara tohoto týdne, již sebou ale nese poselství naděje. Hošea prorokuje, že jed-nota národa bude obnovena a že Bůh ukončí vyhnanství svého lidu: „Synové Jehudy a Jisra’ele se společně seberou, zvolí si jednu hlavu a odejdou z té země (ve-alu minha-arec), bude to velký den Boží setby.“ (2:2) Je to příhodný verš pro blížící se svátek sklizně, chag ha-kacir, Šavu’ot. Jenže jak s tím spojením „ve-alu minha-arec“? Stejný výraz použil faraon, když popisoval své obavy, že by se izraelští otroci mohli vzbouřit a „odtáhnout ze země“ (Šemot 1:10). V případě odchodu z Egypta dává použití slova ala smysl – do Izraele přece děláme aliju, do této země vystupujeme, ona představuje skutečnou výspu a fyzickou i duchovní výšinu. V Hošeovi je však smysl použití tohoto obratu méně zřejmý. Odkazuje snad prorok na vyhnanství (které v jeho době bylo ještě otázkou budoucnosti)a odchod z diaspory? Nebo znamená něco jiného? Proč by ale pak používal výraz ha-arec, který obyčejně označuje TU zemi, tu jedinou, kterou máme. Z Izraele se nedělá alija, nýbrž jerida: ten, kdo opouští Zemi Izraele, sestupuje do galutu(i kdyby se odstěhoval do Himálaje, pořád to bude sestup).Zdá se, že tento problém byl podnětem ke vzniku následujícího pozdně středověkého midraše:

V tomto světě, kde se lidé nepřátelí mezi sebou, ale spíše na

sebe žárlí, po celou dobu, kdy takto činí a závidí si navzájem,

jsou vydáni napospas jerida, tedy sestupu (s jejich lidskostí to

jde z kopce). Ale v budoucnu, až k sobě opět najdou cestu

a budou se sobě chovat v duchu bratrství, tehdy se opět po-

zvednou (mit’ale), jak je řečeno „ve-alu min ha-arec.

(dle Agadat Berešit 64,2)

Tento krátký midraš tak nespojuje proroctví z odchodem ze země, ale spíše se „zvednutím se ze země“, s pozvednutím k novým výšinám. K tomu, aby bylo možné se odrazit, je někdy třeba nejprve padnout na dno. Jisra’el bude v Hošeově proroctví nejprve skrz naskrz zostuzen, aby si snad už konečně uvědomil, komu měl být vděčný za vše dobré, co bral jako samozřejmost nebo snad dokonce jako výhradní plod svých zásluh. To vše jse si měli uvědomovat zvláště bě-hem právě končícího období omeru, které nás provedlo od svátku naší fyzické svobody ke svátku svobody duchovní, od svátku, kdy jsme neměli nic než nekynuté chleby, ke svátku, kdy sklízíme bohatou žeň v podobě daru Tóry.

https://www.lauder.cz/