Abram (později Abraham) byl B-hem vyzván, aby opustil Charan a šel do země, kterou mu Hospodin určí. 
Odešel ještě za života svého otce, ale v Toře je to psáno jakoby až po smrti otce, proto, aby se lidé nepozastavovali nad synem, který opouští své rodiče. 
V tomto případě se však Abram ničeho špatného nedopustil. 
Jednak dostal přímý příkaz od B-ha, a navíc, jeho vyslání spadá do kategorie micvot. 
Existuje známé pravidlo, že když rodič brání dítěti v plnění micvot, není dítě povinno ho poslouchat - micva má přednost, a není to porušení základního příkazu ctění rodičů. 
Hospodin je vyšší autorita než rodič, a On stanovuje pravidla (i rodičům). 
V lepším případě jsou rodiče prodlouženou rukou B-ží - nástrojem, kteří dostali za úkol pečovat o dítě, ale ne ho negativně ovlivňovat v jeho vztahu k B-hu. 
Halachy týkající se Zaslíbené země mají zvláštní status a důležitost, a i proto se Abram choval správně. 
Například se říká, že když chce jeden z manželů odejít do Izraele a druhý odmítá, má možnost požádat o rozvod. 
Je to legitimní požadavek a bude mu vyhověno, a to dokonce i v případě ženy, která za normálních okolností nemůže iniciovat rozvod. 
(Samozřejmě, že dnes, jestliže bude v rodině situace, že jí manžel nějak trápí, nebo jí ubližuje, a věci jsou jasně prokázané, pak rabínský soud může donutit manžela k rozvodu. 
A to dokonce do té míry, že když bude odmítat, pošle ho do vězení, dokud se nerozvede.) 
Abychom si ještě více zvýraznili neobvyklost této halachy - práva jít za každou cenu do Israele, připomeňme si normální pravidla a podmínky v manželství. 
V Mišně se píše, že když si muž bere ženu, musí jí poskytnout vše, na co je zvyklá (například, jestli si vzal bohatou, musí jí poskytnout její standart!). 
Dále je psáno, že nemá právo ji přestěhovat z prostředí, na které je zvyklá (jen kdyby bylo naprosto jasné, že jde do lepších podmínek). 
Když je nevěsta z města, musí s ní žít ve městě, když z venkova, tak na venkově. 
Obě místa mají své výhody a nevýhody, a nedá se objektivně stanovit, kde je to lepší. Proto jdeme podle subjektivního pocitu ženy, kde se cítí dobře. Vidíme, že v zdánlivě autoritářském židovství se muž musí v této věci podřídit pocitům ženy, které jsou určující. (Jak praví vtip - muž rozhoduje všechny důležité věci, ale co je důležité, to rozhoduje žena.) Je to logické, protože žena je základním kamenem domácnosti a rodiny, ona ji tvoří, pečuje o ni, dává jí atmosféru - tudíž je nezbytné, aby měla co nejlepší podmínky. A náhle, když se hovoří o odchodu do Izraele, jdou všechna normální pravidla stranou a Izrael má přednost i před rodinou. Možná je to věc "obecného blaha" - ideálu židovského národa, a proto i "osobní blaho" jde stranou. (Je to spíš teoretické pravidlo - jestliže manželství funguje dobře, tak se mezi sebou dohodnou, a jestli nefunguje a nejsou schopni dohody, tak je to jen důsledek problémů - je to jakýsi "lakmusový papírek" jejich vztahu.)

"Vajomer lezaraacha eten et ha-arec" - "A řekl (B-h): tvému potomstvu dám zemi". 
Proč je třeba, aby B-h zaslíbil zemi Izrael již Abrahamovi, když "de facto" ji národ dostal až po vyvedení z Egypta a putování pouští? Stačilo by, kdyby B-h ve chvíli vyvedení prohlásil, že země, do které je vede, bude jejich vyvolenou. 
Praotcům se v ní nedařilo příliš žít - Abraham byl v Egyptě a v Grar, Jicchak také, Jakov prožil většinu svého života mimo Izrael - nejprve u Labana a pak v Egyptě. 
Tak proč musela být zaslíbena již Praotcům? 
Tora nás tím chce naučit důležitému pravidlu vzhledem k Zemi izraelské, které je aktuální až do dnešních dnů. 
Praotcové dostali zaslíbení a židovský národ přišel o několik generací později, právě na základě tohoto zaslíbení. Což nám říká, že zaslíbení je nadčasová věc, na kterou nemá vliv konkrétní stav.
Židovský národ nemusí být fyzicky v zemi, proto, aby byla jeho, aby mu patřila. I když několik set let nežijí v této zemi, stále jim patří, a když pak přichází, tak se jen "vracejí domů". 
(Naproti tomu Esav a Jišmael byli "cabaři" - rodilí Israelci, většinu života tam žili, nedostali však ono zaslíbení, nemají vnitřní vztah k zemi, a nakonec ji opouští a nevzhlíží k ní, jako jim zaslíbené.)
Tak to bylo v době Praotců a době příchodu národa v čele s Jehošuou z Egypta, a tak je to i v dnešních dobách a nedávné historii. 
Zaslíbení zůstává zaslíbením a čas to nemůže změnit. Když budeme argumentovat z tohoto hlediska, není vůbec podstatné, že pauza mezi osídleními bude třeba 2000 let. 
V Toře nám byl řečen princip, který je stále platný. 
Do problému se můžeme dostat ve chvíli, kdy začneme argumentovat právem na Izrael z důvodů jiných - právo národa na vlast, nalezení azylu před pronásledováním, apod. 
To jsou většinou argumenty nezbožného sionistického hnutí, které tím chce získat legitimitu na požadavek našeho národa. Bohužel tato argumentace, založená na humanistických právech, je obousečná zbraň, a lze ji použít i proti nám. 
Řeknou nám - "Právo máte, ale ne na úkor jiných lidí a skupin, proč byste měli mít větší práva?", a tím se vše dostává do slepé uličky. 
Myslím, že jedinou správnou a účinnou argumentací může být jedině "teologický požadavek". 
Tora (potažmo Bible), která je pro většinu světa "důležitým a závazným dokumentem", říká, že země Izrael patří našemu národu, a to navěky. 
(Mimochodem - to je také "tajemství úspěchu" našeho národa v osidlování země. Za celé 2000 let vyhnanství židů z Israele se nepodařilo žádné říši, státu, nebo národu osídlit tuto zemi a zabydlet se v ní. 
Neustále byla jádrem konfliktů, tahanic a válek v různých dobách, mezi různými národy, ale nikdo ji nedokázal "zhodnotit". Teprve s návratem našeho národa se znovu stala "kvetoucí zahradou" (bohužel zalévanou krví).) 
Toto je argument dávající nám právo žít v Israeli, ale k tomu je třeba, aby člověk, který takto argumentuje, věřil v Toru jako poselství Hospodina. 
Jestliže ateista bude argumentovat teologickými důkazy, vzbudí spíš rozpačitý dojem, ne-li výsměch. 
To je klíčový bod našeho sporu s Araby v posledních 100 letech, který si naši představitelé musí uvědomit a "vstřebat".

"Umalkicedek melech Šalem …vajevarachehu vajomar, baruch Avram lekel Eljon" - 
"A Malkicedek král Šalemu… a požehnal ho a řekl, požehnaný Abram B-hu Nejvyššímu". 
Objevuje se nám zde tajemná a zajímavá postava krále, kněze Malkicedeka, který přichází a žehná Abrama za to, že zachránil 5 králů z područí a zajetí. 
Když je to tak požehnaná činnost, proč on sám nešel a nepokusil se o jejich vysvobození? 
Odpověď nacházíme v jeho požehnání. 
Žehná ho při B-hu, kterého nazývá "Eljon"- "Nejvyšší", a on - Malkicedek je jeho knězem. 
Slovo "Nejvyšší" vystihuje ideologii, jejímž byl představitelem. 
Je to ideologie, která se věnuje pouze osobní rovině - vyžaduje od člověka, aby vystoupal co "nejvýše". Je to zahleděnost na svoje sebezdokonalování, bez zájmu o to, co se děje na zemi (něco podobného známe dnes i z různých východních nauk - buddhismus, apod.) V našem židovském pojetí, jehož zakladatelem byl právě Abraham, je to jen druhá polovina cesty. 
Ve zjevení, které měl Jakov, viděl žebřík, jenž je silně zakořeněn v zemi ("mucav arca"), a jeho špice dosahuje do nebes ("magija šamajma"). 
"Do nebes" se dá v našem pojetí dostat jen prostřednictvím země - působením v pozemském, fyzickém světě. 
Proto se Abraham tak angažuje ve válce proti králům. Jde mu o to nastolit spravedlivý a milosrdný řád na světě (neválčí jen kvůli Lotovi), a tím se dostává on a s ním celý svět "do nebes". 
To je cesta, kterou od svých prvopočátků židovství razí a čím se liší od všech ostatních náboženství a nauk. 
Nelze jen filosoficky rozjímat o B-hu, je třeba aktivně měnit svět, napravovat křivdy a nastolit ideální spravedlivý řád. 
(To se promítá i do drobných osobních úkonů - "světa micvot" - jehož podstatou je, že každá činnost je důležitá a musí se udělat tím nejsprávnějším způsobem.) 
V pokračování příběhu přichází i potvrzení tohoto chápání, kdy se setkává Abraham s králem Sdomu, který mu vychází v ústrety a dostává od Abrahama zpět svůj majetek. 
(Sdomský král je klasická ukázka diktátora. 
Ve válce se schoval do "díry v zemi", a když přešlo nebezpečí, tak vylézá. 
To je klasický rys všech bezcharakterních diktátorů, kteří se v nebezpečí snaží za každou cenu zachránit a "zalézají do děr" - viz. poslední z nich - Sadám. 
Nemají ani tolik slušnosti, aby "hrdinně" zemřeli za své "ideály".) 
Král Sdomu mu říká - "dej mi duši (lidi) a majetek si nech". 
Jak je možné, že je ochoten nechat Abrahamovi celou kořist? Sdom byli známí svou ideologií - "šeli šeli" - "moje je moje". Vypracovali zákony, kde bylo jasně řečeno, že je pod trestem smrti zakázáno pomáhat jeden druhému a jiné činy milosrdenství. 
Proč tedy dává tak "královský dar" Abrahamovi? 
Protože i on si uvědomil, že důvodem k válečnému tažení nebyla jen záchrana rodiny - Lota, ale snaha napravit bezpráví a pomoci lidem v nouzi. Což je přesná antiteze sdomského "náboženství". 
Cítí, že celý jejich propracovaný systém je v ohrožení. 
Abraham přichází s úplně opačným přístupem a ukazuje svým příkladem, že se člověk musí obětovat a bojovat za milosrdný a spravedlivý svět. 
Sdomský král je zděšen a snaží se zachránit situaci. 
Co mu pomůže majetek, když nechá lidi pod vlivem Abrahamovy "zhoubné" ideologie? A proto nabízí - "všechno si vezmi, jen duše mi vrať". 
Abrahamem vytáhlo židovství do "válečného tažení" trvajícího dodnes, v kterém se snaží naučit svět, že jen prostřednictvím vlastní angažovanosti ve fyzickém světě lze nastolit spravedlivou a milosrdnou společnost, která vystoupá po "Jakovově žebříku" až "do nebes".

Šabat šalom

Rabín Moše Ch. Koller

/Převzato z www.olam.cz/