Jdi na obsah Jdi na menu
 

 

Výklad sidry Chaje Sara (Gen. 23,1-25,18)

18. 11. 2022

Sářina smrt. 
Když text hovoří o Sářině věku, je nezvykle obsáhlý: 
"(Doba) života Sáry byla sto a dvacet a sedm let, (to jsou) léta života Sáry." 
Od počátku do konce to byl život bohatý a plný; život, v němž se roky pojily jako perly náhrdelníku, aby utvořily jediný nádherný celek. 
"Jejích sto let bylo jako jejích dvacet let a jejích dvacet let jako sedm let," dokládají moudří Jisraele. 
Právě tato pevná návaznost vtiskla životu Sáry jeho jedinečnou podobu. 
Celé své žití zasvětila budoucnosti - utváření, rozvíjení a zdokonalování společenství lidskosti, jehož se stala matkou. 
Všechna tři období Sářina života - doba mladosti, plnosti i stáří - byla etapami na cestě, která vedla k neměnnému cíli. 
Jako žena Sára nemusela litovat omylů dětství. Ve vysokém věku, sešlá stářím, neoplakávala navždy ztracenou minulost. 
Tak nám text diskrétně naznačuje, v čem tkví tajemství dobrého života: všechna údobí lidské existence mají tvořit dílek jediného plynulého vývoje, protože jen ten dává jednotlivým etapám života jejich plnost, rozkvět, jedinečnou krásu. 
Žít v neustálých zvratech znamená pokaždé znovu popírat život. 
Abrahám truchlí nad Sářinou smrtí, ale brzy nachází vnitřní klid. 
Zármutek Židů vždy ustupuje, když je třeba řešit naléhavé životní otázky - a Abrahám musel pohřbít svou ženu. 
Jeho prvním úkolem tedy bylo nalézt pro Sáru důstojné místo posledního odpočinku. 
Na Abraháma pak čekala další povinnost: měl se postarat o synův sňatek. 
Z Abrahámova chování můžeme odvodit důležitou zásadu. Jakkoliv hluboký může být zármutek a oprávněná bolest ze ztráty bližních, neměli bychom se zcela podvolit smutku. 
Je proto příznačné, že v judaismu je doba smutku stanovena na sedm dní - ne více a ne méně. 
(Autor má ovšem na mysli jen období nejintenzívnějšího smutku po pohřbení - tzv. sivá. Po něm následuje třicet dní smutku šlošim a pro otce a matku platí rok smutku. 
Navíc každý rok připadá na výroční den úmrtí jahrzeit - pozn. překladatele.) 
Smrt má svá práva, ale ne neomezená. 
Vzdejme tedy našim mrtvým čest a najděme odvahu vrátit se k životu, který od nás očekává nové činy.

Eliezerovo poslání. 
Příkaz vyhledat nevěstu pro Izáka nedává Abrahám lecjakému prostředníkovi či jakémusi "dohazovači". 
Abrahám také Eliezera neposílá na blíže neurčenou, libovolnou cestu, která by měla za cíl připravit jakýkoliv sňatek. 
Vznešeného poslání, důkazu nejvyšší důvěry se dostalo muži, který v Abrahámově domě sloužil dlouhá léta, muži, jenž byl zasvěcen do rodinného života. 
Eliezer byl důvěrníkem Izáka od jeho dětství a dozajista i učitelem. Abrahám také jistě znal - či přinejmenším v minulosti poznal - dívku, ke které se měl Eliezer vydat, a Eliezerovi se proto dostalo velice přesného popisu cesty. 
Musíme připustit, že Abrahám dobře věděl o skvělých vlastnostech budoucí Izákovy ženy, a Eliezer pak měl spíše potvrdit dávno učiněnou volbu svého pána než nevěstu skutečně hledat. 
Proto se Abrahám předem přesvědčil o naprosté poslušnosti, s níž jeho služebník splní všechny příkazy. 
Eliezer především nesměl Izáka zavázat pozváním rodičů nevěsty. Izák měl v každém případě zůstat v otcovském domě - a my se můžeme ptát, proč Abrahám nechtěl dovolit něco tak přirozeného a spontánního, jako byla návštěva snoubenky a jejich rodičů. 
Vždyť text se ani v nejmenším neodvolává na zákaz, který by zapovídal jakoukoliv, byť sebekratší návštěvu v zemi předků. 
Zdá se, že důvodem Abrahámova jednání byla jeho starost: chtěl syna ochránit před všemi vlivy, jež by mohly ohrozit čistotu jeho náboženských ideálů. 
Abrahám si nezakrývá kouzlo orientálních zemí plných nádhery a smyslovosti, jež ostře kontrastují s podmínkami života v rovinách Kanaánu. 
Riskuje, že bude považován za hrubce, který pohrdá nejvznešenějšími zvyky, a přesto od snoubenky žádá, aby následovala jeho vlastního příkladu. 
Budoucí Izákova žena má jako kdysi Abrahám opustit svého otce, matku, bratra i sestry, má se rozloučit s minulostí i prostředím modloslužby, aby se po Abrahámově vzoru celým bytím obrátila k nové budoucnosti. 
Právě tímto rozhodnutím měla Rebeka potvrdit správnost Abrahámovy volby. 
Rebeka. - Již při setkání u studny vynikají mnohé Rebečiny vlastnosti. Ona, dcera váženého Betuela, dává s nesmírnou ochotou napít cizinci, dokonce otrokovi (že je Eliezer otrok bylo patrné, protože na rozdíl od svobodných mužů té doby kráčel pěšky vedle zvířete svého pána). 
Co víc, Rebeka svou dobrotu nijak nevystavovala na odiv - vždyť vzápětí jako by mimochodem řekla: "Také pro tvé velbloudy načerpám, aby se napili." 
Klidně počkala, dokud Eliezer neuhasil svou žízeň, a potom, jako by to bylo zcela přirozené, napojila i jeho zvířata. 
Rebeka pak běžela do domu, aby matce oznámila, že přijela karavana, a poutníka samozřejmě přijala pod svou střechou, ačkoliv pohostinnost nebyla v domě jejího otec nijak obvyklá. 
(Důkaz o tom nám dává sám text: bratr Rebeky Lában vychází vstříc Eliezerovi teprve tehdy, když spatřil dárky, kterými cizinec obdaroval Rebeku. 
Pohostinnost domu byla bezesporu vyhrazena těm, kteří slibovali hmatatelný prospěch, od nichž se bylo možno nadít "vděčnosti".)

Vyjednávání. - Z rozhovoru jasně vyplývá, že autoritu v domě nepředstavoval otec, ale bratři. 
Jaký to byl rozdíl proti zvyklostem v Abrahámově domě, kde rozhodnutí otce, rady starce platily jako zákon i pro čtyřicetiletého syna! Eliezer byl přesvědčen, že jeho poslání nemůže skončit neúspěchem. 
Do podrobností vyprávěl o setkání s Rebekou i o zázračném znamení, kterého se mu dostalo od Boha. 
Připomeňme si, že Eliezer vzýval Boží pomoc ještě dříve, než dosáhl cíle své cesty; předem stanovil znamení, podle kterých pozná dívku předurečnou Izákovi samým Bohem. 
Někteří tradiční vykladači takové potvrzení volby nepovažovali za správné, protože jim připomínalo zvyky pohanů, kteří se řídili znameními. 
Eliezerova slova však můžeme v každém případě přijmout jako předeslání, v němž se objevuje důležitá vlastnost budoucí Izákovy ženy. 
Eliezer si přál, aby Rebeka bez váhání přispěchala na pomoc tomu, kdo pomoc potřeboval. 
Byl to rys, který měl později charakterizovat všechny židovské ženy. 
Je podivné, že Rebeka bez váhání přijala Eliezerův návrh. Zdá se, že Rebečini bratři nechali svou mladší sestru rozhodovat jen proto, aby mohli Eliezera zdvořile odmítnout (stará východní tradice totiž málokdy ponechává volbu na vůli ženy). 
Místo aby bratři upřímně řekli: "Nechceme dát naši sestru cizinci," nechali mluvit mladší sestru, neboť s jistotou očekávali, že bude mít strach cizince následovat a nečekanou nabídku odmítne. 
K jejich velkému překvapení Rebeka s Eliezerovým návrhem souhlasila. 
Aniž by cokoliv vysvětlovala, odpověděla s nečekanou prudkostí: "Půjdu!" (Je možné, že Rebeka dlouho čekala na tuto příležitost, na možnost odejít tam, kde se plně uplatní její přirozená dobrota a láska k lidem.) 
Bratři sotva dokázali vyslovit několik slov požehnání - a nechali Rebeku odejít. 
Nedoprovodili ji ani kousek cesty, nedali jí sebemenší věno, nevěnovali jí ani malou vzpomínku. 
Jako by řekli: "Rebeka chce jít svou cestou - ať si jde s tím cizincem. 
My, její bratři, za nic nemůžeme."

Setkání. - "A Izák ji uvedl do stanu Sáry, své matky, pojal Rebeku a ona se stala jeho ženou a on ji miloval." (24:67). 
Pořadí, v jakém se svazek naplňuje, je více než nezvyklé. Izák si vzal Rebeku, ta se stala jeho ženou - a teprve pak si ji zamiloval. 
Neočekávali bychom jako v každém úctyhodném příběhu, že na počátku bude "láska na první pohled" a sňatek pak vzájemnou lásku stvrdí? Jistě, ani ze spojení Izáka a Rebeky není láska vyloučena, ale v daném případě nepředstavuje hlavní, nejsilnější pohnutku spojení. 
Hluboký význam tohoto svazu je jiný: Rebeka a Izák jsou sjednoceni stejnou vůlí, spojeni společným posláním. 
Vědí, že mají udržovat Abrahámův odkaz, pokračovat v jeho díle. Z tohoto vědomí vyrůstá i jejich láska - láska, která nestojí na počátku setkání, ale jež je vyústěním společné zkušenosti. 
Pro Rebeku a Izáka není sňatek cílem, ale prvním krokem. 
Východiskem k velkému dílu, jež dá lásce vždy hlubší a pravdivější smysl.

 

(Z úvah významného náboženského myslitele 19. století Samsona Rafaela Hirsche přeložil L. P.) 
Věstník ŽNO 11/XXXXVI

 

/Převzato z www.olam.cz/