"Zot torat ha-ola" - 
"To bude řád celopalné oběti". 
Systém různých obětí není za strany potřeby Hospodina, ale byl vytvořen pro dobro Israele. 
Hospodin nepotřebuje oběti, ale upřímnou lítost a snahu člověka o nápravu, která vychází z lidského srdce. 
Tento rozdíl v chápání smyslu obětí je klíčový, neboť mu mnohdy bylo špatně rozuměno. 
Byli a jsou tací, kteří si myslí, že je třeba určitých mechanických úkonů, a tím bude naplněna B-ží vůle. 
Toto chápání je naprosto chybné a je kořenem veškeré modloslužby ve světě. 
Pro nezasvěceného se takovým může jevit i židovství, se svým velkým počtem "micvot" - příkazů, a důrazem na čin. 
Micvot však, přestože jsou praktické a týkají se konkrétních úkonů, nejsou samoúčelné a jsou ve své podstatě nasměrovány na duši člověka - na její změnu a "naladění se" na svatost. 
Například - kašrut - pravidla košer - zakázané druhy zvířat, míchání masitého a mléčného, to není nějaká "geniální dieta", nýbrž zájem o zachování čistoty ducha a duše, díky čemuž se pak může člověk povznést a posvětit. 
To samé platí i o šabatu - což má být odpočinek, získaný díky omezujícím opatřením, které vylučují člověka z běžného životního rytmu, naplněný duchovností (je určen modlitbě a učení). 
Podobným způsobem fungují všechny micvot, které nás navigují k životu v duchu čistoty a svatosti. 
Lidé, kteří nerozumí tomuto principu, buď nedělají nic, nebo chápou tyto úkony jako prostředek na ovlivňování B-ží vůle a ovládání duchovních energií, jimiž pak chtějí případně manipulovat ke své vlastní potřebě. 
Klasickým příkladem byl prorok Bilam, který se snažil ve střetu s židovských národem věrně napodobit formu bohoslužby Israele, a tím ho přemoci. 
Prezentoval se jako vrchol zbožnosti - dal udělat 7 oltářů na oběti ( číslo 7 je znamením plnosti), s úmyslem ovládnout vůli Hospodina. 
B-h mu řekl: "Co to děláš? Kdybych chtěl oběti, požádal bych ty, kteří jsou více hodni - anděle, Praotce". 
To podstatné, jak v obětech, tak i v dodržování micvot, je intence. 
Tuto ideu Bilam nechápal (a s ním i mnozí další) a myslel, že napodobením vnější formy dosáhne obsahu. 
Pravdou však je, že nelze žít jako dobrý žid bez micvot, které připravují a pročišťují duši, a rovněž nelze jen mechanicky plnit "úkony". 
Co tedy dělat? 
Naši Moudří říkají, že i bez hlubšího porozumění je správné vykonávat micvot, protože přes ně se člověk postupně dostane i k ideálům těchto příkazů. 
Naproti tomu ten, který nebude ochoten nic dělat, dokud "nepochopí", často zůstane s prázdnýma rukama. 
V dnešním moderním světě je velká neochota dělat něco, čemu nerozumím. 
To může být požehnaná vlastnost, ne však ve smyslu dnešního chápání lidí. 
Dnes převážně tento přístup pramení jen z osobní pohodlnosti - prokletí současného konzumního světa, který pak dodává člověku různá "filosofická" vysvětlení, proč ne. 
Lidé opojeni vlastní "upřímností" tak ztrácejí možnost nahlédnout do hlubin svých duší a objevit sami sebe. 
Hledají pak různé únikové cesty, jak nasytit hladové duše - ať už je to tzv. "užíváním si", kdy člověk dá přednost jet na konec světa něco "poznat", jen aby se nemusel zamýšlet sám nad sebou. 
Podobná droga je seberealizace - kariéra, kdy se všechny síly a energie napnou k dosažení vysněného postu, a nezbývá již čas na myšlenky po smyslu. 
Všechny tyto cesty útěku před sebou mají společného jmenovatele - využití duchovního potenciálu člověka k vlastnímu prospěchu a snaha o totální potlačení cítění transcendentna v našich duších (jako u Bilama - je to moderní forma modloslužby).

"Kol ochel chelev... venichreta ha-nefeš" - "Každý, kdo jí tuk... a jeho duše bude vyhlazena". Důvod zákazu jedení "chelev"- tuku ze zvířat, se zdánlivě týká obětí v Chrámu, kde byl tuk obětován na oltáři. 
Mohli bychom si myslet, že jelikož je určen pro obětování, je svatý a nehodí se, abychom ho jedli my - obyčejní lidé. 
Na toto vysvětlení však existují otázky (např. ledviny jsou také obětovány a přitom je můžeme jíst), které ukazují, že je třeba hledat jiné, doplňující řešení. 
V Midraši, který cituje Rabi Eliezera, se vysvětluje, že kořen zákazu se pojí k obětování Hevela, syna Adama, jenž obětoval Hospodinu z tuku svých stád. 
Tato oběť byla B-hem přijata a způsobila roztržku s jeho bratrem Kainem, který kvůli ní Hevela zabil. 
Proto máme my zakázanou konzumaci tuku. 
Věc, která měla negativní vliv, popřípadě způsobila neštěstí, se stává "tabu" a nelze jí používat k profánnímu účelu. Jediný účel, ke kterému se hodí, je oběť Hospodinu.

"Kol dam lo tochelu" - "Žádnou krev nebudete jíst". 
Hned v následujícím verši je zákaz požívání krve, přičemž se týká jen krve zvířat. 
Tora nehovoří o lidské krvi, která je zakázaná pozdějším rabínským zákazem. Jak je to možné? 
Má snad menší cenu než zvířecí? Logika věcí je následující. 
Verše nám objasňují, že v krvi zvířete je jeho "duše". 
Ramban vysvětluje, že Hospodin dovolil jíst po Potopě maso zvířat a mít z něj užitek, přičemž krev sloužila jako odpuštění za lidské hříchy. 
Není možné, aby duše pojídala jinou duši, protože všechny byly stvořeny Hospodinem a jsou stejné podstaty. 
Jelikož Tora povolila zabíjet a konzumovat zvířata, mohlo by dojít k mylnému chápání, že celé zvíře je dovoleno, a proto je třeba zvláštního varování o krvi. 
V případě lidské krve není potřeba zvláštního zákazu, jelikož v samotném Desateru je jasný příkaz - Nezavraždíš, tudíž je jasné, že jakékoliv požívání krve člověka je nemyslitelné. 
Přesto později rabínské autority definovaly výslovný zákaz, aby někdo neznalý věci nemohl zvláštní úvahou vyvodit - "co není zakázané (v Písmu), je dovolené".

Šabat šalom 
Rabín Moše Ch. Koller

/Převzato z www.olam.cz/