Na počátku 18. kapitoly (sidra AchareJ), která pojednává o zapovězených sexuálních vztazích, Tóra praví: 
I mluvil Hospodin k Mojžíšovi řka: Mluv k synům Izraele a prav jim: Já jsem Hospodint váš Bůh. 
Podle činů země egyptské, v níž jste bydleli, nečiňte, a podle činů země kanánské, kam vás přivádím, nečiňte a v ustanoveních jejích nekráčejte (3M 18,1-3). 
Zákony, jež obsahuje celá Třetí kniha Mojžíšova, jsou shodně ve znamení pozdější Hospodinovy výzvy: 
Buďte mi společenstvím kněží, národem svatým. 
Bůh pokračuje ve svém díle mravní, duchovní a náboženské výchovy Izraele a přidává k dřívějším ustanovením svatosti, týkajícím se předpisů o stravě a čistotě Levitů, kapitolu o čistotě zvyklostí sexuálních. 
Tento nový stupeň na cestě zdokonalování není předložen ve jménu pořádku sociálního, pudu sebezáchovy či sexuální hygieny. 
Bůh prostě přikazuje. On je zdrojem i příčinou daného zákonodárství. 
Poslušnost se vyžaduje, protože příkaz přichází od Hospodina. 
V tomto smyslu se Boží sebeproklamace opět objevuje na konci kapitoly a poté znovu a znovu v dalších kapitolách jako zdůvodnění základních mravních zákonů. 
Na počátku celého sociálního zákonodárství Tóry stojí příkaz z První knihy Mojžíšovy: 
Ploďte a množte se (1,22). 
Sňatek zdaleka není pouhým posvěcením našeho instinktu, ale je pozdvižen na úroveň významu národního, jenž přesahuje lidem vrozené vlastnosti. 
To Bůh nás obdařil řádem, podle něhož máme přispívat k vybudování lidského světa nejen fyzicky, ale i mravně. 
Ve skutečnosti nebylo nijak nutné vyhlašovat zákon vztahující se k rozmnožování, když již existovala přirozená dispozice, jíž by se text naplnil sám od sebe. 
Musíme proto i tento zákon chápat v celku velkých darů, jimiž nás Bůh obdařil, aby se naše osobnost mohla rozvinout. 
Židovský sňatek se naplňuje teprve tehdy, když jeho nejvlastnější idea odpovídá cíli, který mu Stvořitel přiřkl. 
Zázrak plození nese znaky nadpřirozeného a odvozuje se od tvořivé síly počátků. 
Proto jediná možná ustanovení, jež mohou tomuto stvoření zajistit jeho dokonalé naplnění, musí vycházet právě a jedině od Stvořitele. 
Proto platí: Já jsem Hospodin, váš Bůh (podle S.R.Hirsche). 
Citovaný Boží výrok mimo jiné označuje univerzální moc, která nestrpí troufalé porušování svých zákonů, jak to ve svém komentáři zdůrazňuje Raši. 
Ostatně slavnostní vyvolání nevyslovitelného Jména na počátku kapitoly pojednávající o přestoupeních, jež často nabývají intimního charakteru, nám má připomenout, že Hospodin je všudypřítomný a že před ním neexistuje ani tajemství srdce, ani tajemství manželského lože. 
Zmínkou o činech země egyptské Tóra vyzývá děti Izraele k úplnému odloučení se od zvyklostí předsinajského období. Odlišení, jež do budoucna učiní z Izraele svatý národ, není nikde tak patrné jako právě v oblasti zvyklostí. 
Velké civilizace starověku nejenže opomíjejí veškeré zákony omezující sexuální styk, ale zábrany jakéhokoliv druhu považují za urážku lidské svobody, za nepřekonatelnou překážku k naplnění přirozené lidské funkce. 
Zákonodárství předané Mojžíšovi na hoře Sinaj vnáší do zvyklostí lidstva skutečný zvrat tím, že lidé se poprvé učí podřídit své instinkty kázni, zákonu. 
Tato kázeň se však neomezuje na tělo v jeho fyzičnosti, stává se nástrojem postupného zduchovnění fyzického aktu, usměrnění zvířecí aktivity k cíli otevřeně inspirovanému ideou. 
Práva má konejte a ustanovení má ostříhejte, abyste kráčeli v nich... (3M 18,4). 
K tomuto verši Raši poznamenává: Chukotaj, má ustanovení. 
Jde tedy o ustanovení, jež jsou nařízením Krále, proti nimž sklon ke zlému a četné národy světa vznášejí námitky (jako například proti zákazu jíst vepřové maso apod.). 
A ostříhejte ustanovení má a práva má, jimiž člověk, konaje je, živ je... (18,5). 
Tento verš říká, že Boží zákon zajištuje v tomto světě život v mravnosti (tj. mír duše, potěšení z vědomí), a dokonce i blahobyt fyzický, často dlouhověkost. 
Raši nicméně vztahuje citát k duchovnímu životu ve světě budoucím. 
Neboť kdybys pravil, že jde o svět tento, znamenalo by to, že nakonec (člověk) nezemře? 
Josef Albo argumentuje, že život toho, kdo dodržuje náboženské příkazy, nebude pravděpodobněji delší než u ostatních lidí (Ikarim 4,40). 
Moudří Talmudu mimo jiné přijali jako zásadu, že plnění náboženských příkazů nenachází v tomto světě odměny {Talmud, traktát Kidušin 39b). 
V našem verši by tak vskutku mělo jít jen o svět budoucí. 
Aniž bychom chtěli na tomto místě rozebírat otázku odměny dobra, poznamenejme jen, že Písmo na žádném místě neomezuje své přísliby odměny na zvláštní kategorii lidí. 
Tóra naopak užívá výrazů, jež mohou zahrnout všechny stupně společenského žebříčku od velekněze po posledního v Izraeli nebo mimo něj. 
Proto je v našem verši užito hebrejského výrazu adam, tj. člověk, či, jak vysvětluje talmudský traktát Sanhedrin 59a, pohan respektující zákony (Tóry), a neobjevuje se výraz Kohen, Levita či Izraelita. 
Žádný k žádném u pokrevním u příbuzenstvu se nepřibližujte, abyste odkryli klín... (18,6). 
Tento verš vyhlašuje zákaz incestních vztahů, ať již zpečetěných sňatkem, či mimo něj. 
Místo aby Písmo nabídlo všeobecný soubor pravidel týkajících se zapovězených sňatků, uvádí nejčastější případy, které by měly sloužit jako základ pro úpravu vztahu mezi mužem a ženou. 
Daná legislativa přitom odpovídala na naléhavou potřebu. Okolní národy 
- Egyptané, Římané, Řekové, Peršani 
- ve větší či menší míře legitimizovali incestní svazky. 
Nešlo přitom o zvyky jakýchsi barbarských kmenů, jež by neměly ponětí o morálce, ale o nejcivilizovanější národy starověku. 
Vliv mojžíšského zákona na národy Blízkého východu a Západu dokládá, že judaismus obohatil lidstvo jako civilizace náboženská. 
Jestliže Tóra probírá incestní svazky na konci kapitoly pojednávající o tom, co je "v ošklivosti", činí tak proto, že sexuální styk s blízkými příbuznými je v rozporu s přírodou a jeho výsledkem může být jen perverze smyslů. 
Právě na základě této všeobecné morálky Tóra odsuzuje incest, přičemž kabalističtí autoři přiznávají, že daný zákon nelze zdůvodnit logicky, ale že tvoří součást zákonů iracionálních (chuhm). 
Jde o zákonodárství sahající k sod ha-jecira, tajemství stvoření, protože zákonem stanovené oddělující linie mezi lidskými stvořeními mají svůj původ v základních principech kosmologického řádu. 
S.R. Hirsch v této souvislosti připomíná určující zákon druhů (l-mino - podle svého druhu), který byl vytyčen v První knize Mojžíšově a jenž zde nachází nové uplatnění: 
Matka může být pouze matkou. Sestra musí zůstat sestrou. 
Být současně sestrou i snoubenkou by znamenalo setřít hranice mezi jednotlivými kategoriemi do té míry, že by zůstala jediná charakteristika: samice. 
Avšak právě proto, aby žádostivost přišla o svou dominantní roli a člověk mohl založit svou jednotu na vznešenějších základech než fyzické přitažlivosti, přichází Písmo nejen nařizovat, ale především sladovat všechny činitele přicházející v úvahu u muže, jenž se spojuje se svou ženou. 

(Z francouzského originálu Elie Munk: La voix de la Thora, Le Lévitique, vybral a přeložil Leo Pavlát.)

Převzato z Roš Chodeš 4/1995 se svolením překladatele

Převzato z www.olam.cz