Áron a Mojžíš před faraónem.

Mojžíš nebyl ani v nejmenším velkým tribunem, jenž by si získával obdiv svou skvělou řečí.
"Jsem neobratných rtů," řekl (midraš přímo uvádí, že v řeči zadrhával) a jeho neduh mu velice ztěžoval poslání, kterým byl pověřen.
Áron se tedy musel stát Mojžíšovým mluvčím.
Oba bratři však byli prodchnuti stejnou vůlí, jejíž síla, nezdolnost a nesmlouvavost svědčily o Boží přítomnosti; to Bůh své muže posiloval.
Nesmíme totiž zapomínat, že zázraky, jež Mojžíš s Áronem vykonali, jim nepřinášely okamžitý úspěch.
Bratři se přesto nedali ničím zastrašit.
Žili v neustálém ohrožení, vydáni na milost a nemilost krutému tyranovi, a vlastním životům přikládali jen malou cenu.
Mojžíš a Áron se zcela oddali vznešenému poslání, pro něž si je Bůh vyvolil.
Uvědomovali si, že budoucnost národa zcela závisí na jejich úspěchu.
A právě toto přesvědčení jim neustále dodávalo odvahy.

Čtyři stupně osvobození.

Já jsem Hospodin. Vyvedu vás z robot Egypta a zachráním vás od jejich služby a osvobodím vás vztaženou paží a velkými soudy a přijmu vás za svůj lid a budu vaším Bohem" (6,6-7).

Vyvedu vás: Jho, jež vás tíží, nebude zničeno.
Bude oslabeno, ale nepřestane vás hrbit.
Zbavíte se ho bez vlastního přičinění.
Budete při tom pasivní, na gigantickém díle nebudete přímo účastni, neovlivníte ho žádným svým činem.

Zachráním vás:
Sami nemáte žádnou možnost povstat.
Ruka utlačovatele vás tiskne k zemi.
Udeřím na ni a její sevření pomine.

Osvobodím vás:
Stanu se vaším vysvoboditelem, vaším jediným vykupitelem.
Váš strašný osud nevzbudí v Egyptě žádnou účast.
Nikdo se nad vámi neslituje, nikdo ani potají neulehčí vašemu údělu odsouzenců k smrti.
Jediný, kdo se vás ujme a vysvobodí vás, bude Bůh.

Přijmu vás:
Nebudete ušetřeni pro své ctnosti; vaše vysvobození by mělo být počátkem služby, kterou Bůh od vás očekává.

"Za svůj lid" - nevytvoříte nové vyznání, další náboženství.
Z Egypta nevyjdete jako stoupenci nového kultu, ale jako zárodek národa, jenž se poprvé v dějinách lidstva semkne kolem Boha Krále.

Mojžíšův rodokmen.

Děj odvíjející se v přísné časové posloupnosti je náhle přerušen výčtem Mojžíšových a Áronových předků.
Tento nápadný zvrat ve vyprávění má své opodstatnění.
Právě zde, na počátku velkolepé epopeje, máme téměř "fyzicky" poznat ty, z jejichž krve pocházejí oba bratři.
Jakkoliv Mojžíš a Áron významně poznamenali židovské dějiny, byli stále lidmi - a v tom tkví jejich velikost.
Mojžíš s Áronem by pro sebe mohli žádat královské pocty, mohli se rozloučit s chudobou a zavrhnout skromnost, aby uspokojili tak lidskou touhu, jakou je ctižádost.
Přesto nic takového neučinili.
Ve chvíli, kdy k ním v úzkosti vzhlížely oči celého národa, kdy stáli na vrcholu moci, nám text připomíná Mojžíšův a Áronův původ, a tak oba muže dává na roven všem ostatním potomkům Jákoba.

Faraónovi mágové.

Skutečnost, že faraónovi mágové dokázali opakovat první zázraky Mojžíše a Árona, bývá často příčinou sporu.
Jak si vysvětlit, že egyptští mágové sdíleli schopnosti Božích mužů? K pochopení této záležitosti nutno uvést, že podle Tóry se může znameními a zázraky prokázat i falešný prorok - jeho počínání představuje pro Jisrael zkoušku víry (5.M. 13,2 a dále).
Egyptští mágové tedy svými činy posilovali faraónův odpor a poskytovali mu důvody k odmítání Mojžíšových a Áronových požadavků.

Zatvrdím faraónovo srdce".

Při úvahách nad třetím veršem sedmé kapitoly se často setkáváme s otázkou, jak mohl Bůh tak přísně postihnout muže, jenž podle textu nebyl svým pánem.
Proč trestat toho, koho Bůh zbavil vědomí odpovědnosti za spáchané činy?
Není to totéž jako dráždit zvíře?
Na druhé straně se můžeme ptát ,proč Bůh posiloval faraónovu zatvrzelost, a tak vlastně prodlužoval utrpení Jisraele.
Uvedené nesnáze se dají vysvětlit dvěma způsoby. Za prvé můžeme soudit, že Bůh svým počínáním zamýšlel zjitřit vědomí Jisraele, aby Židé uprostřed zkoušek vyzráli, a byli tak připraveni na svou nelehkou budoucnost.
Bůh se proto rozhodl učinit mnoho zázraků - a faraón nesměl ustoupit při prvním znamení Boží vůle, jak by bylo přirozené. Druhé vysvětlení předpokládá, že faraónova zvrácenost dosáhla takového stupně, že Bůh ho výjimečným způsobem zbavil možnosti pokání, návratu k sobě samému, jak si zaslouží každý člověk.
Faraón měl za své činy pykat do všech důsledků, a proto ho Bůh zaslepil do té míry, že rány mohly dosáhnout svých ohromujících rozměrů.
Ať se však přikloníme k jednomu nebo druhému vysvětlení, nezvratné zůstává jedno: Máme co činit s naprosto výjimečnými dějinnými událostmi, dobou, která je podle slov moudrých Jisraele srovnatelná se sedmi dny stvoření.

Krev, žáby, komáři.

První rány Egypťanům odhalují skutečnost, kterou až do té doby opomíjeli: vládu Boha nad přírodou.
Egypťané pokládali síly přírody za boží vtělení.
Nil pro ně nebyl pouze ztělesněním plodnosti, ale v jejich představách mu také příslušela moc rozhodovat o údobích hojnosti či hladu. Proto také první rány postihly Nil, jenž naprosto ovládal ducha Egypťanů.
Co víc, příroda se svými přesně stanovenými druhy a podobami byla náhle proměněna.
Jinak bázlivé žáby utíkající před člověkem se staly agresivními.
Komáři, kteří obyčejně téměř neškodili, způsobili pravou pohromu.
Pýcha Egypťanů byla pokořena a jejich povýšená sobeckost, která lidské bytosti měnila v bezprávné otroky, byla mocně zasažena.

Hmyz, mor, vředy.

Další tři rány postihly bohatství Egypta - jeho posvátný brav, jeho chlévy a stáje, jeho koně.
Vystrašený faraónův národ se stal svědkem, jak se proti němu spikly rozběsněné síly.
Způsobily Egyptu velké materiální škody a zanechaly po sobě i morální rozvrat. Proto text zdůrazňuje, jak velký rozdíl v té době panoval mezi společenstvím Jisraele a Egypťany. Nejen že majetek Židů nenesl žádné stopy ran, které právě zpustošily celou zemi, ale dokonce egyptské jmění, jež se nacházelo v bezpečí mezi Židy, bylo silami destrukce takříkajíc "zvětšeno". Pohroma se však dále stupňovala. Zahanbení Egypťanů dosáhlo vrcholu, když se zesměšnění mágové neschopní jakéhokoliv činu neodvážili předstoupit před faraóna v Mojžíšově přítomnosti (9,1). Již si nedůvěřovali. Jakmile nedokázali ochránit vlastní lid před strašlivými epidemiemi, museli si přiznat, že jejich schopnosti žalostně zklamaly. Stavba, na níž si Egypťané zakládali, se zhroutila. A uprostřed chaosu se zvedl Mojžíšův a Áronův hlas, aby žádal: "Propusť můj lid, aby mi sloužil!"

Kroupy.

A Hospodin dal padat kroupy na egyptskou zem (9,23)...
I řekl mu Mojžíš: Až vyjdu z města, vztáhnu své ruce k Hospodinu; přestane hromobití a nebude více krupobití, abys věděl, že Hospodinu (náleží) země" (9,29).
Na tomto místě se poprvé setkáváme s Boží mocí, která není vyjádřena pouze silou katastrofy, ale také jejím ukončením;
Bůh oznámil, že zastaví rozběsněné živly, a učinil tak.
Skutečná Boží vláda se nejlépe projeví tehdy, když Stvořitel, který svá díla uvádí v činnost a dává vzniknout věcem a dílům novým, dokáže vzniklý pohyb zastavit: vymezí hranice a respektuje je.
Krupobití tak završilo velkolepý sled předchozích ran a přiblížilo Jisrael Boží službě, jež byla jedinou příčinou jeho vysvobození.

(Z úvah významného náboženského myslitele 19. století Samsona Rafaela Hirsche přeložil L.P.)
Věstník ŽNO 1/XXXXVII

/Převzato z www.olam.cz/