Abraham odchází spolu se svou ženou Sáraj a synovcem Lotem na Hospodinův příkaz z Cháranu. Jeho cesta vede do Zaslíbené země, k místu Šekemu. 
Zde se mu zjevuje Bůh, který tuto zemí dává do dědictví Abramovi a jeho potomkům. 
V Kenaanu však vypukne hlad a proto Abram se Sáraj sestupují do Egypta, aby zde nalezli pro sebe a svá stáda obživu. 
Po návratu z Egypta docházelo stále Častěji k rozepřím mezi Abramovými a Lotovými pastýři. 
Abram vidí, že on a jeho synovec Lot nemohou žít pospolu, a proto vybízí Lota, aby si vybral území, kde se chce se svými stády usadit. 
Lot si vybírá úrodnou nížinu při řece Jordán, v blízkosti města Sodomy. 
Poté Hospodin znovu zaslibuje kenaanskou zemi Abramovi a jeho potomkům, kterých bude "jako prachu země". 
Abram se pak usadil v Mamre u Chebrónu. 
Po těchto událostech vytáhli do války čtyři cizí králové, aby bojovali proti pěti kenaanským králům, kteří nechtěli být již jejich vazaly. 
Cizí králové však v bitvě v dolině Sidímu zvítězili, porazili vojska králů měst Sodomy a Gomory a tato vyplenili. 
Přitom zajali Abramova synovce Lota. Abram s 318 věrnými porazil cizí vojska a Lota vysvobodil. 
Při návratu z vítězného boje mu vyšel vstříc kromě sodomského krále též král města Šálemu (Jeruzaléma) Malkísedek, který Abramovi požehnal. 
Hospodin znovu utvrzuje Abramovu víru a uzavírá s ním smlouvu. 
Slibuje mu syna - dědice a zároveň mu zjevuje budoucnost jeho rodu. 
Zvláště připomíná skutečnost, že Abramovi potomci budou otroky v Egyptě, odkud však vyjdou jako svobodný lid. 
Sáraj nemůže zatím darovat svému muži syna, proto se rozhodne, že svou otrokyni Hagaru dá Abramovi za ženu, aby mu ho ona porodila. 
Po Hagařině otěhotnění se vztahy mezí ní a Sáraj velmi zhorší. Hagar porodí Abramovi syna Izmaele, který přestože je prvorozený, není vyvolen k převzetí Abramova duchovního dědictví. 
Když bylo Abramovi devadesát devět let, Hospodin s ním obnovil smlouvu a mění mu jméno Abram na Abraham. 
Podobně je tomu i u Sáraj, která se nyní bude nazývat Sára. Znamením obnovené Boží smlouvy je obřízka, která po všechna pokolení bude sloužit jako připomínka zachovávání věrnosti Bohu Abrahama, Izáka a Jákoba. 
Abraham obřezal všechny muže svého domu včetně třináctiletého syna Izmaele. 
Bůh nakonec zaslibuje Abrahamovi syna Izáka, který bude dědicem duchovního odkazu svého otce. 
V této sidře se poprvé setkáváme s Abramem - Abrahamem jako s nositelem myšlenky monoteismu, víry v Jednoho jediného Boha. 
Abraham se stává hlasatelem monoteismu a tuto myšlenku odevzdává i svému synu Izákovi. 
Ihned na začátku sidry, před odchodem z Chrámu Hospodin žehná Abramovi: 
"Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. 
Staň se požehnáním! Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. 
V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země." 
Toto požehnání lze vidět i jako Boží příslib, že Abrama Bůh obdaruje (požehná) majetkem ne pouze přirozeným, ale zvláště majetkem duchovním. 
Abram se stává nyní pramenem požehnání i pro jiné. 
V 17. kapitole, tedy ke konci sidry Lech lechá, obnovuje Hospodin smlouvu s Abramem a mění mu jméno na Abraham, které již vypovídá o vyvolenosti. 
Abram = Ab (otec) rám (vznešený), toto jméno se objevuje i v klínopisných tabulkách ve tvarech Abíramu nebo Aburama. 
Změněné jméno Abraham = Ab (otec) ham-ón (množství), tedy Araham se stává otcem mnoha národů. Bůh uzavírá věčnou smlouvu s Abrahamem mimo jiné i slovy: "...budu Bohem tobě i tvému potomstvu" (Gn 17,7). 
Hospodin zde vyhlašuje, že bude Bohem milosrdným a slitovným, přinášejícím požehnání a že Abrahamovo potomstvo, tedy Izrael, bude jeho vyvoleným lidem, o který se bude starat a střežit jej. 
Izrael však musí bezvýhradně přijmout svrchovanost Boží a jedinému Hospodinu musí sloužit a vzdávat úctu. 
Musí, podobně jako Abraham, chodit stále před Bohem a být bezúhonným. 
Přestože se v této sidře setkáváme s Abrahamem poprvé jako s člověkem, kterého si Bůh vyvolil, aby byl hlasatelem Boží jedinosti a jedinečnosti pro národy celého světa, tradiční židovská literatura - Midraše vyprávějí o tom, že Abraham poznal jedinost a jedinečnost Boží již v útlém dětství, když ještě žil se svým otcem Térachem V mezopotámském Uru. 
Jeden takový midraš vypráví toto: Jednou, když byly Abrahamovi tři roky, vyšel z jeskyně a uviděl kolem sebe přírodu. 
Začal přemýšlet o tom, kdo stvořil zemi a nebe a kdo stvořil i Jeho samého. Podíval se k nebi a viděl zářící slunce. 
Byl okouzlen jeho ohromnou velikostí, jasnou září a teplem, které vydávalo. 
Celý den pak ve svých modlitbách pronášel chválu sluncí. K večeru však slunce zašlo za obzor a na nebi se objevil měsíc, obklopený desetitisíci hvězdami. 
Abraham se zamyslel a v duchu si říkal: "Toto velké světlo je určitě božstvem a ta malá světla, která ho obklopují, to jsou jeho velmožové, vojáci a sluhové." Celou noc pak pronášel oslavné hymny na měsíc. 
Nastalo však jitro. 
Měsíc se náhle ztratil na západě a na východě opět vycházelo slunce. 
Tu se Abraham zarazil a řekl si: "Ne, musí být někdo, kdo panuje nad sluncem i nad měsícem. 
K tomuto vládci se JÁ budu modlit."

/Převzato z www.olam.cz/