Zázraky

„Uděláme mu v podkroví malou světničku, dáme mu tam lůžko, stůl, stoličku a lampu, aby se tam mohl zastavit, kdykoli k nám přijde.“ (2 Královská 4:9)

Eliša byl, stejně jako jeho předchůdce a mentor Elijáš, prorok v období rozděleného království. Putoval po severním Izraeli, obracel lid na správnou cestu, konal divy, uzdravoval malomocné, a když došlo na nejhorší, dokázal dokonce i vzkřísit mtvého. Haftara tohoto týdne nám přináší příběh bohaté, leč bezdětné ženy ze Šunemu. Kdykoli Eliša přišel do města, pohostila ho a nabídla mu chléb stejně jako Avraham hostil tři muže, kteří k němu přišli. Eliša jí rovněž prorokoval, stejně jako andělé Avrahamovi a tehdy ještě bezděté Sáře, že porodí syna, což se nakonec naplnilo. Na rozdíl od Jicchaka ale syn šunemanské ženy zemřel. Jednoho dne se totiž při práci na poli chytil za hlavu a po několika hodinách v náručí své matky skonal. Zoufalá žena tehdy k Elišovi přišla a se zlomeným srdcem mu vyčetla, jak krutě si s ní osud zahrál. Eliša nejprve poslal svého zástupce Gechazi ho, kterého instruoval, jak chlapce vzkřísit. Gechazi neuspěl. Možná byl pověřen úkolem až příliš zázračným. Teprve poté k chlapci přistoupil Eliša a přivedl ho k životu, snad jako připomínka anděla, který Avrahamovi nařídil, aby ušetřil svého syna a obětoval místo něj berana.
Tolik k haftaře, která nám předkládá prorockou variaci na téma akedat Jicchak (spoutání Jicchaka). Nelze si ale nevšimnout, že onen moment vzkříšení působí v židovském kontextu téměř nepatřičně, a to i v porovnání se zázračnou záchranou Jicchaka na oltáři. Je známo, že smrt je definitivní. Z ní není cesty zpět a Tóra to nikde nerozporuje. Víra ve vzkříšení zemřelých - tchijat ha-metim - je jedním ze základních principů judaismu, jedná se však o stav, který má nastat na konci věků s příchodem mesiáše. Rozhodně se s tímto fenoménem nemá počítat v běžném životě. Proč nám to teda haftara předkládá?
Přítomnost zázraků v Tóře je pro velké množství (post)moderně smýšlejících lidí zdrojem velkých pochyb. Moderní člověk sice rád věří lecčemu i leckomu. Šarlatánovi, léčiteli, tlučhubovi slibujícímu modré z nebe a světlé zítřky, ale má-li dojít na zázraky, o slovo hlásí hrdé racio, které je nepřipouští. Ve snaze ospravedlnit se pak nastupuje potřeba racionál-
ní logiky. Třeba že onen šunemanský chlapec nezemřel, ale omdlela ztratil vědomí a podobně. S tím ale jde ruku v ruce riziko ztráty původního poselství příběhu. Rabínští učenci se nepokoušeli zázraky racionalizovat, vysvětlit a „odkouzlit". Vzkříšení chlapce brali jako hotovou věc a o Elišově modu operandi dále nediskutovali. V příběhu vzkříšení šunemského chlapce totiž spatřovali víc než jen fantastickou historku. V midraši k Písni písní se
dočteme, že zázrak na konci příběhu byl důsledkem spravedlivého činu vykonaného na jeho začátku:

Rabi Šimon bar Jochaj kdysi vykládal verš „Jednoho dne navštívil Eliša
Šúnem. Bydlela tam bohatá žena, která ho vyzvala, aby se s ní najedl."
Rabi Jehuda řekl: „Opravdu jen kvůli tomu, že ho vyzvala k jídlu', si
zasloužila, aby byl její syn vzkříšen?" Rabi Judan a rabi Jochanan mu
jménem rabiho Šimona bar Jochaje řekli: „Převeliká je zásluha těch,
kdo vyživují potřebné, neboť to jejich činy přispějí k tomu, že vzkříšení
mrtvých nastane dříve, než ve stanovený čas."

Vzkříšení chlapce se tedy událo proto, že jeho matka rovněž vykonala ,,zázrak", totiž nakrmila potřebné, což by se v jistém smyslu dalo také považovat za druh tchijat ha-metim - přesně podle zásady mida ke-neged mida, což volně přeloženo znamená, že následek či důsledek je
ve své podstatě odrazem původního činu. Ono je totiž nakonec vlastně úplně jedno, jestli k tomu došlo tak nebo onak. Důležité je poselství, žecokoli uděláme, se nějakým způsobem odrazí do budoucna.
Když Avraham v minulé paraše uvěřil Božímu slibu, že bude mít potomka a dědice, byla mu jeho víra připočtena k dobru. Snad právě totostačilo k pozdější záchraně syna Jicchaka. I když cesty mezi příčinou a důsledkem bývají velmi klikaté a zdánlivě bez souvislostí, pravidlo mida ke-neged mida platí i v současnosti. Mohou to být jen drobné а leckdy nepostřehnutelné zázraky, jako když se ke konci týdne sejdeme všichni živi a zdrávi u jednoho stolu. I ve všedních maličkostech je totiž třeba zázraky spatřovat a ne je mít za samozřejmé.

Lauderovy školy