V naší parašat Toldot se znovu vracíme k velice dobře známému příběhu. V něm požehná Izák, v podstatě už slepý otec, ne prvorozenému Ezauovi, ale navzdory tradici – mladšímu Jákobovi. Ten příběh je stavěný tak, že naše sympatie patří Jákobovi. Ten starší suverén si myslí, že má své jisté. Dovede přece úspěšně lovit a tak má obdiv i svého otce. Určitě se ve světě neztratí, postará se o materiální zajištění rodu, o tom není pochyb. Ta jeho povrchnost se odhaluje v epizodě, kdy klidně prodá své prvorozenství. Ten moment odhaluje víc, než je v první chvíli zřejmé. Ezau je člověk, který se neovládá. Když něco chce, tak to musí mít a to hned. Vůbec nemyslí svá slova vážně, ale klidně je pronese, jen aby okamžitě dostal to, co chce. O Jákobovi víme jen z tradice, že svůj čas trávil ve stanech, učením se o Bohu. Určitě byl moudřejším než jeho starší bratr Ezau. Ale byl i morálně na takové výši, když svého slepého otce vlastně oklamal, když se vydával za Ezaua? Každý běžný soudce, který by rozhodoval jenom dle litery zákona, by musel uznat, že Ezau je prvorozený. A i když by to bylo jen o zlomek vteřiny, tak mu požehnání pro prvorozeného prostě patří… V tom zlomovém okamžiku kdy se rozhoduje o požehnání, Izák zapojuje všechny smysly, které mu zbyly: hmat, sluch a čich. Je na pochybách, takže si chce sáhnout na synovu ruku. Ezau ji měl pořádně chlupatou a tak to Jákob vyřešil ovinutím své ruky kůzlečí kůží. A otec říká tu slavnou větu: „Hlas je to Jákobův, ale ruce jsou Ezauovy“. Takže sportovní terminologií je to zatím remíza. I když naši moudří připomínají, že ruce tu představují materiální podstatu a řeč tu symbolizuje něco vyššího – duševní, nebo až duchovní svět. Nakonec tedy rozhoduje něco málo uvěřitelného: vůně ! Když k němu Jákob přistoupí, Izák mu požehná a začíná těmito slovy: „Hle, vůně mého syna jako vůně pole, jemuž žehná Hospodin.“ (Berešit 27,27). Pěkné, ale proč tu má rozhodovat něco tak prchavého jako vůně? No, oči to rozhodnout nemohly. Jak čteme: „Když Izák zestárl, jeho oči vyhasly, takže neviděl“ (Berešit 27,1). Ale Raši taky vysvětluje, proč se to stalo: „Jeho oči se zamlžily z kouře ohně, ve kterém manželky Ezaua pálily kadidlo modlám!“ Tady se tedy lámal chleba. Ezau by nebyl dobrým předákem. Ale co to tedy vlastně cítil Izák? Znovu to vysvětluje Raši: Přece ta ostrá „vůně“ kůzlečí kůže to být nemohla, ta je nepříjemná! Učí nás to, že to byla vůně zahrady Eden – vůně rajské zahrady, která doprovázela Jákoba, když vešel za svým otcem a právě tuto vůni cítil Izák! Nakonec to tedy dopadlo dobře, tak jak to dopadnout mělo. Ezau sice byl prvorozený, ale na to své postavení hřešil. A byl i ke svému otci bezohledný. Na poslední chvíli si ho chtěl koupit žvancem, což by se mu málem i povedlo. Ono to tak často funguje, bohužel. Ani Jákob nebyl bezchybný, i když se mu nechtělo překračovat zavedené pořádky. Když čteme ten příběh, tak tam vystupuje jasně ta nechuť ujmout se role svého bratra – i když by bylo neštěstím, kdyby to neudělal. Z jeho strany to rozhodně není chuť po moci, vládnutí, nešlo mu o výhody nebo postavení. Byl do této pozice úplně dotlačen. Nemá rád konfrontaci, ale někdy to prostě jinak nejde. Ezau byl sebejistý, byl to lstivý lovec. Jeho typická barva – byl celý červený – je taky symbolická. Rád proléval krev, byl to bezohledný dravec, který si šel za svým a nesnášel odpor. Navíc byl vrtkavý a povrchní. Kam ten by svůj lid zavedl… Naopak vůně, která provázela Jákoba byla z úplně jiného světa než byl ten svět Ezaua. Byla to vzácná vůně. Občas Pán Bůh takového člověka popostrčí a to je pak radost. Určitě si každý z vás vybaví aspoň jednoho člověka, který tu už není, ale vůně, která ho provázela, ho stále připomíná.

Šabat šalom přeje Pavel Avraham Vrátný

Krnovská synagoga