"Šlach lecha anašim" - "Pošli sobě muže".
Týdenní paraša pojednává ve své velké části o tzv. "chet ha-meraglim" - hříchu zvědů, kteří byli Mošem vysláni, aby prozkoumali Zemi izraelskou. 
Ve verši je zdůrazněno slovo "sobě" a je vykládáno našimi vykladači tak, že byli vysláni na zvláštní žádost Mošeho. B-h řekl - "Pro Mě nemusíte vysílat žádné zvědy, Já vím, že tato Země je dobrá, ale když mi nevěříte, pošlete si sobě, pro svůj vlastní klid, zvědy". B-h ujistil ve svém zaslíbení Izrael, že je to dobrá země, oni však neměli dostatečnou víru, aby se na Něj "slepě" spolehli a dali přednost celou věc prozkoumat vlastními silami. 
Většinou je v životě správné, aby člověk prověřoval věci, které ho čekají, ale v našem případě to byla chyba a nemístná opatrnost, která se pak celému národu vymstila. Občas je třeba nesnažit se příliš analyzovat a prověřovat, a je lepší se do situace "vrhnout po hlavě". 
Je důležité mít hodně víry a určitou intuici, cítit, kdy jít podle "hlasu srdce". 
Bez tohoto aspektu spontánnosti se člověk ochuzuje o důležité věci, a někdy si i může zkomplikovat život. 
Vidíme, že B-h nechává na lidech svobodnou vůli rozhodnutí, a nesnaží se násilím donutit nikoho přijmout Jeho vůli. Jen varuje, ale nechá na člověku udělat, co chce, i když to pro něj může být velice bolestivá zkušenost. 
Zde B-h vyjádřil svůj názor, ale současně Mošemu povolil, aby vyslal zvědy. 
Toto vyslání však, bohužel, nedopadlo dobře a způsobilo židovskému národu dlouhé - čtyřicetileté putování pouští. 
Většina zvědů se vrátila se špatnými zprávami, a jediní dva - Kalev a Jehošua, nepodlehli obecné hysterii a panice. 
Zvědové se nepoučili z předchozího příběhu Miriam, která byla postižena malomocenstvím za své pomlouvání Mošeho, a i oni pomluvili Zemi izraelskou. 
Při jejich 40-ti denním putování Izraelem viděli různé "divné" věci, které si nedokázali vysvětlit. 
Namísto, aby jen objektivně informovali o tom, co viděli, postavili se do pozice vykladačů a referovali, jak rozumí tomu, co viděli. 
Midraše nám ukazují některé z jejich omylů. Viděli, že po celou dobu jejich procházení Izraelem potkávali jeden pohřební průvod za druhým. 
Viděli, že plody země jsou nepřirozeně velké. 
Tyto úkazy si vysvětlili tak, že je to země "ochelet jošveha" - pojídá své obyvatele, a která se chová "nepřírodně" (ne podle přírodních zákonů). 
Patrně si mysleli, že je to takový Černobyl - lidé umírají, příroda produkuje bizardní hybridy. 
Tento svůj závěr pak sdělili ve svém svědectví celému Izraeli, čímž překročili rámec svých kompetencí. 
Nakolik logické byly jejich závěry, nebyly tím jediným možným vysvětlením. 
Pravda byla naprosto opačná a prozaičtější, než si mysleli. 
Pohřby byly seslány B-hem úmyslně proto, aby místní obyvatelé byli zaneprázdněni pohřbíváním a neměli čas a myšlenky na zkoumání skupiny zvláštních "turistů", kteří jim procházeli zemí. 
Velikost plodů byla jedna z věcí, jímž byla Svatá země požehnána (a nebyly důsledkem ekologické katastrofy). 
Jejich hříchem bylo, že se z pozorovatelů stali soudci. 
Hříchem celého národa bylo, že jim uvěřili, přestože měli jasné svědectví - B-h k nim hovořil a řekl, že Země izraelská je požehnaná a připravená pro ně. 
To bylo to nejdůležitější, co mělo formovat jejich víru a neměli podlehnout vnějšímu dojmu. 
To je jeden ze základních bodů celého židovství a naší víry - určující je B-ží slovo a ne to, co nám náš omezený rozum a logika říkají. 
Jsou to samozřejmě důležité a pozitivní nástroje, které dělají člověka člověkem, a je jeho povinností jich naplno využívat. 
Ne však zneužívat a postavit je na vyšší místo v žebříčku hodnot, než B-ží slovo. 
Převrací se tím celý systém hodnot naruby - B-h dal člověku rozum a ne rozum nám "dal" B-ha, a člověk se tím dostává do oblasti modloslužby. 
(Základní definicí modloslužby je, že staví na ústřední místo něco jiného, než B-ha.) 
Z tohoto vysvětlení je nám již srozumitelnější, proč se jim dostalo tak tvrdého trestu - čtyřicet let bloudění pouští. 
Původní B-ží úmysl byl ještě radikálnější - chtěl vyhubit celý národ za jejich zradu, a udělat z Mošeho nový vyvolený národ. Co lze dělat s národem, kterému se staly před očima všechny velké zázraky, viděli B-ha, mluvili s Ním, dostali od Něj Toru, a po tom všem se k Němu postavili zády a řekli - to, jak náš rozum chápe věci, je pro nás závaznější, než B-ží zaslíbení? 
Moše jen s obtížemi odvrátil blížící se pohromu a "přemluvil" B-ha, aby jim dal ještě šanci. 
Je zde další důležitý moment, který se objevuje v našem příběhu. 
Dva ze zvědů - Kalev a Jehošua - nebyli postiženi touto ranou a nebyli zahrnuti do soudu, že všichni, kteří byli v této chvíli starší dvaceti let, musí zemřít v poušti. 
(Teprve mladší ročníky - ti, kteří nebyli "plnoletí", tudíž nezodpovědní za rozhodnutí, vstoupí za 40 let do Israele.) 
Oba se šťastně dožili vstupu do země - Kalev dostal dokonce zvláštní díl půdy v Israeli (Hevron - místo praotců, protože věrně kráčel v jejich šlépějích), a Jehošua se stal po Mošem vůdcem národa. 
To nás učí, že každý jeden člověk má svůj "soukromý účet" u B-ha, a jen podle svých vlastních činů je hodnocen a souzen. 
Nestali se automatickou obětí chyby národa, protože si dokázali udržet svůj vlastní názor, navzdory všem ostatním, a odmítli se podrobit tlaku společenství, i když je to skoro stálo život. 
Byli ochotni se obětovat, ale nevzdat se pravdy svého poslání - objektivně informovat o Izraeli. 
(Občas v Toře vidíme, že lidé byli potrestáni za hříchy svých předků, což je však vysvětlováno tak, že jen v případě, kdy následovali špatnou cestu svých předků. 
Nikdo nemůže argumentovat tím, že tak byl vychován. 
Každý má osobní povinnost si vytvořit vlastní názor a zvolit si životní cestu.)

"Beejnejnu kachagavim vechen hajinu beejnejhem" - 
"V našich očích (jsme byli) jako kobylky, tak jsme byli v jejich očích". 
Jedna z věcí, kterou přináší tento výrok, je zvláštní lekce v psychologii. 
Věta, kterou řekli zvědové, vyjadřuje stav lidské psychiky ve vnímání vlastní identity. 
Když popisovali velikost a sílu tamních obyvatel, nepoužili objektivní míru - na které by ukázali jejich velikost, ale subjektivní chápání - prostřednictvím sebe. 
Řekli - "My jsme se cítili malí a slabí (jako kobylky)", a poté, co si vsugerovali toto vnímání sebe samých, pokračovali - "tak jsme byli v jejich očích" - jejich subjektivní pocit se stal objektivní realitou. 
To nás učí, že vlastně my sami si svým myšlením a sebereflexí vytváříme svět, v kterém budeme žít. 
(Chasidské přísloví to zkratkovitě a trefně vystihuje - 
"Tracht gut, zajn gut" - "Mysli dobře, bude dobře".)

"Hinenu vealinu el ha-makom" - "Zde jsme a vystoupíme na místo". 
Poté, co B-h vyřkl svůj ortel o 40-ti letech v poušti, lidé se zalekli a chtěli napravit své selhání. 
Rozhodli se, že půjdou a vstoupí do Israele. 
Na to jim Moše řekl, že je již pozdě, musí se chovat podle nových instrukcí a vydat se na cestu pouští. Lid odmítl tuto výzvu, vyšli směrem na Israel a Moše je marně varoval, že jejich pokus ztroskotá. 
Skutečně proti nim vyšly národy žijící v Kenanu a pobily z nich mnoho lidí. 
Národ byl zmaten a dezorientován. 
Když ještě včera přece B-h chtěl, aby se nebáli a šli do Israele, tak proč ne teď ? 
Odpovědí na to je, že vždy je třeba udělat správnou věc ve správný čas. 
Je nezbytné využít té pravé "konstelace", aby bylo dosaženo požadovaného výsledku. 
Klade to na člověka břemeno neustálé bdělosti, každou chvíli je třeba hodnotit a reflektovat požadavky okamžiku, a podle toho jednat. 
Co jednou člověk propásl, nedá se vrátit zpět. 
Jen správně vykonaná věc v pravou chvíli přináší své ovoce a požehnání. 
V této kritické chvíli k nim promluvil Hospodin, a začal jim obsáhle vysvětlovat předpisy týkající se obětování v Chrámu. 
Bylo nutné jim dodat optimismu a perspektivu do lepší budoucnosti, která je čeká v Izraeli. 
Sebehorší prohra v životě člověka nebo společnosti není definitivní. 
Život jde dál a je třeba se vždy vzchopit a pokračovat v cestě.

"Vajimcu iš mekošeš ecim" - "A našli muže, který sbírá dřevo". 
V tomto příběhu se skrývá několik důležitých informací. 
Především - ve verši je psáno nadbytečné slovo "na poušti". 
Proč je psáno? 
Víme přece, že Israel byli na poušti. 
Vykladači vysvětlují, že toto zdůraznění pouště nám chce říci, že k jeho hříchu došlo okamžitě poté, co Israel přišli do pouště a přijali šabat. 
Z toho pak vyplývá výrok - 
"Kdyby Izraelité dodržovali dva šabaty, nikdo by jim už nemohl uškodit (přišel by Mesiáš)". 
Šabat je to nejvýraznější znamení vyznání o Stvoření světa B-hem a vyjádření základní identity židovského národa. 
Trest smrti za porušování šabatu, který byl tehdy praktikován, se uděloval jen v případě, že byl přestupník varován a neuposlechl. 
Tím, že pokračoval v zakázané činnosti, dal demonstrativně najevo, že se necítí být vázaný předpisy Tory a vydělil se z Israele. 
Muž byl odveden k Mošemu, aby rozhodl o způsobu trestu. 
Moše se zeptal B-ha, který stanovil, že muž bude ukamenován, což je spolu s upálením, nejtěžší druh trestu smrti (lehčí jsou pak uškrcení nebo stětí). 
Lidé si většinou myslí, že kamenování probíhá tak, že všichni lidé po odsouzeném hází kameny dokud ho "neutlučou". 
Ve skutečnosti se prováděl výkon trestu zcela jinak. 
Svědci, kteří muže viděli, že porušuje šabat a marně ho varovali, oni byli ti, kteří na něm vykonali rozsudek. 
Vyvedli ho na vysokou stavbu a jeden z nich ho shodil dolů. Poté vzal druhý svědek velký kámen a položil ho na srdce zabitého, aby mu urychlil smrt v případě, že ještě žil. 
Způsob, že svědkové byli současně "katy" odsouzeného, nám může připadat v dnešní době drastický, ale ve své podstatě je to ten nejlepší způsob, jak zajistit, aby byl rozsudek spravedlivý. 
Ten, kdo svědčí, si musí být stoprocentně jist svým svědectvím, protože v opačném případě se stane vrahem. 
Vyžaduje to od každého z Izraele maximální míru zodpovědnosti a angažovanosti - každý je součástí soudního systému. 
Závěr paraši je pasáž o "cicit" - třásních, které má každý muž nosit na svém oděvu, v případě, že oděv má 4 rohy. 
Jedna z třásní byla v dřívějších dobách v barvě blankytu, a hleděním na ni si měl člověk symbolicky připomenout B-ží blízkost a všech 613 příkazů (v gematrii "cicit" = 600 + 8 třásní + 5 uzlů = 613). 
"Cicit" jsou vnímány jako určitý druh ochrany proti špatným vlivům a silám, a proto je žádoucí, aby byly nošeny po celý den.

Šabat šalom

Rabín Moše Ch. Koller

Převzato z www.olam.cz