Šlach lecha (Vyšli si)
… a nebudete se spouštět za svým srdcem a za svýma očima …

Sidra Šlach lecha je známá, přímo slavná, tím, že přináší vyprávění o případu zvědů. Tato událost stála u zrodu nejvážnější krize od počátku exodu. V lůně národa, který opustil Egypt, způsobila roztržku a nakonec vedla k odsouzení celé generace, jež se měla rozplynout v poušti. Vzpomínka na tento příběh se v historickém vědomí národa šířila jako vlna. Mnohem později došlo dokonce k tomu, že noc, kdy Židé oplakávali událost z příběhu zvědů, byla ztotožněna s obsahemverše z Jeremiášova pláče – v noci usedavě pláče (Pl 1,2) – totiž s nocí devátého dne měsíce avu.
Touto otázkou se však zabývat nebudeme stejně jako ne dvěma následujícími kapitolami, které vysvětlují zákony týkající se vstupu do Zaslíbené země a obětního řádu. Náš komentář chceme věnovat krátké kapitole – obsahuje jen pět veršů –, které sidru uzavírají; kapitole, která se zabývá příkazem „třásní“ na oděvu – příkazem cicit. Tento příkaz zůstává platný po všechny generace a dodnes jej dodržují tisíce Židů, kteří každý den pronášejí modlitbu Šma.²⁸ Nebudeme se nicméně zabývat přímo tímto příkazem, o kterém naši moudří, což udivuje, mohli říct, že vyvažuje všechny ostatní příkazy dohromady. Známe více než půltuctu příkazů – sedm nebo osm, pokud se nepletu –, u kterých naši moudří užívají takový okázalý obrat: Tento příkaz vyváží všechny ostatní příkazy dohromady. Neudiví, když se s ním setkáme v souvislosti s příkazem obřízky – znamením Smlouvy,
či Šabatu, který je rovněž znamením, nebo u příkazu studovat Tóru, která Židům umožňuje duchovně se pozdvihnout. Velice však překvapí, jestliže je tento obrat vztažen k tak nevýznamnému příkazu, jako jsou třásně na oděvu. O tomto aspektu bychom mohli diskutovat a objasňovat ho, avšak neučiníme to.
Svou pozornost spíše zaměříme na jeden z pěti veršů. Třásně jsou rovněž znamením, které mají člověku připomínat jednu zvláštní okolnost: … a nebudete se spouštět za svým srdcem a za svýma očima.(4 M 15,39) Samozřejmě, že „oči“, o kterých se zde hovoří, nejsou orgány fyzického vidění, ale oči ducha, jež umožňují poznávat a pochopit. Stejně tak „srdce“ nepředstavuje srdce z anatomie, ale podněty, psychické činitele, které člověka ovlivňují. Smysl věty … a nebudete se spouštět za svým srdcem a za svýma očima se tak zdá být jasný.
Avšak přesto, ptáme se, jestliže to nejsou oči – tedy to, co člověk skutečně vidí a rozpoznává, ani srdce – jeho vnitřní podněty, které ho vedou: Co tedy člověka řídí?
Tato otázka nám dává příležitost zamyslet se nad jedním z největších problémů náboženského myšlení a obecně myšlení mravního: vztahem, který existuje mezi náboženským myšlením a mravním postojem. Víme, že mnozí lidí mají sklon zbavovat náboženství jeho náboženského obsahu a zakládat je na mravním základě, vysvětlovat Tóru jako knihu, jejíž studium má za cíl mravní zdokonalení člověka.
Avšak nyní jsme konfrontováni s veršem, kterým téměř končí četba Šma a který nám přináší určité poučení. Užití hebrejského termínu musar ve významu, jaký má v jiných jazycích „etika“, se v judaismu objevilo poměrně pozdě. (V hebrejské Bibli má tento termín naprosto odlišný smysl.) Koncepci musaru(etiky) chápou mnozí lidé jako označení určitého způsobu lidského chování, „chování mravního“. Není většího omylu. Učení mravnosti nespočívá v chování, ale je učením o lidských záměrech a cílech.
Každé chování, každý čin, který člověk opravdu vykoná, je jako takový vůči hodnotám lhostejný. Podívejme se na dva případy, kdy prst člověka tiskne kohouteknabité, odjištěné zbraně, která má kohosi na mušce. V obou případech je zabit člověk. V obou případech jde o stejný čin. Přesto se může stát, že v jednom z nich jde o odporný zločin, zatímco ve druhém mluvíme o hrdinství, třebas oběti muže, který brání svou ženu, děti a podobně. Jasně vidíme, že soud se nevztahuje k činu, ale k úmyslu, který ho určuje. Mravní učení se pokouší řídit lidskou vůli, říct člověku, jaké mají být jeho záměry. Mravný člověk je takový, jehož záměry jsou dobré a spravedlivé. Ihned však vyvstává nová otázka: Co je to ten dobrý a spravedlivý úmysl a jak se mravní rozhodnutí člověka vyjadřuje?

Na tuto otázku poskytuje etické filozofické myšlení rozdílné odpovědi, z nichž bych chtěl prozkoumat dvě, protože mi připadají nejdůležitější. První prohlašuje, že mravní rozhodnutí člověka spočívá v usměrnění jeho vůle podle jeho zájmů, a to nikoliv aby zlepšil své postavení ve světě a vyřešil své osobní problémy, ale ve shodě s jeho věděním a chápáním hluboké pravdy o skutečnosti celku, jehož je
součástí. Taková byla odpověď, kterou dal jeden z největších lidí, a možná i nejdůležitějších osobností západního myšlení: Sókrates. Mravní učení řeckých stoiků je vybudováno právě na této odpovědi stejně jako v moderní době etika Spinozova.
Dle druhé odpovědi mravní rozhodnutí nespočívá v usměrnění vlastní vůle podle toho, jaký svět je, či spíše jak se jeví našemu chápání a znalosti, ale v jejím podřízení znalosti sebe sama, svému závazku, nebo, jak to formuloval největší z těch, kdo vyjádřili tuto odpověď, „mravnímu zákonu, který se nalézá v nás“. Taková je zjevně odpověď Kantova, největšího etického myslitele moderní filozofie. Vraťme se k našemu verši. Formulace … a nebudete se spouštět za svým srdcem vyvrací princip kantovský, zatímco slova … a za svýma očima princip sókratovský. Důvod, proč tomu tak je, je nám ihned poskytnut: Já jsem Hospodin, váš Bůh. (4 M 15,41) Všechna mravní rozhodnutí, ať již jsou ve shodě se Sókratem nebo Kantem, vycházejí z koncepce, podle níž člověk o sobě uvažuje jako by stál tváří v tvář jinému člověku: Úprava jeho vztahu k jiným předurčuje jeho mravn volbu. Náboženská víra spočívá na jiné koncepci, podle níž člověk o sobě uvažuje jako by stanul před Bohem. Řídí se tím, čím naplňuje svou povinnost vůči Bohu. Může se pak stát, že čin uskutečněný podle mravního rozhodnutí je též aktem uskutečněným i podle rozhodnutí náboženského, anebo to jsou skutky odlišné, protože i záměry, které k nim vedou, se liší. Uskutečňování příkazů Tóry není mravním jednáním, ale náboženským aktem víry – taková interpretace se hodík verši: … a nebudete se spouštět za svým srdcem a za svýma očima…

Já jsem Hospodin, váš Bůh. Uznání výroku Já jsem Hospodin, váš Bůhsnímá z člověka volbu v oblasti lidských hodnot a přesouvá ji do oblasti vztahů člověka k Bohu.

²⁸ Modlitba Šma představuje židovské vyznání víry. V tomto textu je ze Čtvrté knihy Mojžíšovy začleněn i odstavec týkající se třásní na oděvu – cicit, které se nacházejí ve čtyřech rozích modlitebního pláště.

Úvahy nad Tórou

přeložil Leo Pavlát