Noach (Noe)

Celá země bývala jedné řeči a jedněch slov.

Se sidrou Noach nám v mysli zcela jistě vytane příběh o potopě. Kvůli tomu se ale někdy zapomíná, že tato sidra se ve skutečnosti skládá ze dvou rozdílných částí, z nichž o potopě pojednává pouze ta první. Druhá se odehrává ve světě po potopě, tedy ve světě, ve kterém dnes žijeme. Dělicí linka mezi oběma světy – což je zajímavý detail – prochází přesně středem textu naší sidry. Jejích prvních sedmdesát sedm veršů se vztahuje k potopě a sedmdesát šest následujících po větě to je znamení Smlouvy (1 M 9,17) se týká našeho světa. Tato Smlouva spočívá v příslibu, že tento svět na rozdíl od předchozího, který se v důsledku potopy proměnil, bude dál existovat a jeho podstata zůstane taková, jaká je. Svět bude stále pokračovat ve svém běhu a po všechny dny země nebudou již přerušeny setba a žeň, chladno a horko, léto a zima a den a noc (1 M 8,22). Srovnáme-li však tyto dva světy, zdá se, že nevykazují žádný rozdíl. O člověku před potopou se nám říká: … na zemi se rozmohla lidská špatnost a zlo je sklonem myšlenek lidského srdce po celý den. (1 M 6,5) Pokud jde o následující období, dozvídáme se, že … sklon lidského srdce [je] zlý od jeho jinošství (1 M 8,21). Pozemská skutečnost před potopou je charakterizována takto: Země však byla … zkažena, země se naplnila bezprávím. (1 M 6,11) Existence poté začíná opilstvím a prostopášností a pokračuje příběhem o babylonské věži neboli, jak to nazývají naši moudří, příběhem o „generaci oddělení“ (dor haflaga). Právě o této epizodě bych chtěl dnes hovořit. Čteme-li tento text povrchně, zdá se, že zpravuje o hříchu, kterého se dopustil lidský rod, a následném trestu. Prozkoumáme-li však text pozorněji, ukáže se, že mezi generací potopy a generací „oddělení“ nelze nalézt žádnou podobnost. O první je řečeno: Země … byla úplně zkažena, jelikož každé tělo na zemi porušilo svou cestu (1 M 6,12) – a potopa nastala jako trest. Co se však týče druhé generace, Tóra jednozduše říká, že lidé zamýšleli vystavět si město a věž a shromáždit se kolem této stavby. Text tento úmysl výslovně neodsuzuje. Výsledkem tohoto záměru však bylo, že Bůh nařídil zmatení jazyků a rozptýlení národů po zemském povrchu. Při povrchním přístupu se Boží výrok opět jeví jako trest, avšak není to výslovně řečeno. Zdá se mi, že tento Boží ortel nepředstavuje trest, ale naopak velký čin nápravy ve prospěch lidského rodu. Hlavní význam příběhu o babylonské věži vůbec nespočívá v pokusu vystavět tuto věž, ale v tom, co nám je řečeno předtím, totiž že celá země – tedy nové lidstvo po potopě – bývala jedné řeči a jedněch slov (1 M 11,1). Po neúspěchu vystavět věž se objevují nové jazyky, které zcela samozřejmě neobsahují stejná slova. Mám dojem, že kořen omylu či hříchu „generace oddělení“ netkví v budování města a věže, ale v plánu vytvořit díky těmto umělým prostředkům situaci, v níž by panovala jedna řeč a jedna slova, stav centralizace, což v našem moderním jazyce nazýváme totalitarismem. Stejný jazyk a stejné slovo! Mnoha prosťáčkům kolem nás by taková situace mohla připadat jako ideální: celé lidstvo tvořící jeden nerozlišený, a v důsledku i bezkonfliktní monolit. Pro toho, kdo přemýšlí, však neexistuje děsivější situace než tento tolik umělý konformismus: Jedno město a jedna věž jako symboly soustředění všeho lidstva kolem jedné myšlenky, aby nebylo ani rozdílnosti v názorech, ani střetů mezi různými koncepcemi a odlišnými hodnotami. Není možno si představit strašnější tyranii. Není možno si představit větší sterilitu myšlení a morálky než stav, v němž by již nebylo ani výjimek,  ani odchylek vůči tomu, co je uznáno za patřičné; situaci, která by se udržovala umělými prostředky města a věže. Bůh ve své milosti a soucitu k lidskému rodu této možnosti zabránil. Stvořil lidstvo, v němž se nemůže stát, že by se z jeho všeobecného sjednocení zrodil totalitarismus, nýbrž lidstvo s existující rozmanitostí a protiklady, rozrůzněním myšlení a hodnot; lidstvo, kde lidé musí bojovat za své hodnoty, cíle a přání, které se liší od člověka k člověku. Z toho ovšem vyplývá – jak to vyslovil Edward Gibbon, jeden z největších historiků – že lidské dějiny nejsou ničím jiným než dějinami zločinů, bláznovství a katastrof spáchaných naším rodem. Gibbon řekl pravdu, avšak nikoliv celou pravdu. Je pravda, že dějiny jsou dějinami zločinů, bláznovství a katastrof, ale též dějinami boje národů proti těmto zločinům, bláznovstvím a katastrofám. Neustálá existence tohoto boje bez ohledu na dobu a společnost je skutečnost, která dějinám lidského rodu propůjčuje mravní smysl. Nikoliv náhodou se Abrahám se svou vzpourou proti modloslužebnému světu svého otce Teracha mohl objevit až po události s babylonskou věží, kdy se pro celé lidstvo skoncovalo s jednou řečí a jedněmi slovy. (Podle legendy se Abrahám vzbouřil rovněž proti moci tyrana Nimroda.) Ve světě jedné řeči a jedněch slov by se žádný Abrahám nemohl pozvednout proti Terachovi (a proti Nimrodovi). Bůh nám projevil svou lásku, když nás ušetřil totalitního sjednocení. Dovolil člověku – a dokonce mu to uložil –, aby za myšlenky a hodnoty bojoval. I když si tento boj žádá velké oběti, mají svůj význam. V pozdější době jeden z moudrých židovského národa, rabi Akiva, vyložil verš, jehož doslovný smysl se týká stáří člověka: Dokud … nedostihla tě léta, o nichž bys řekl: „V těch nemám zalíbení“ (Kaz 12,1), jako narážku na mesiášskou dobu, kdy již nebude ani zásluhy, ani povinnosti. Svět, ve kterém by byly všechny problémy vyřešeny a v němž by panovala dokonalá harmonie, by zásluhu ani povinnost nepřipouštěl. V tomto světě by již nebylo místo ani pro boje, ani pro úsilí, a proto by byl prost touhy.  Touha existuje, jen když existuje rozlišování, rozpory a odlišnosti, o něž lidé zápasí a za něž se bijí. A právě v těchto zápasech nabývá jejich existence svého mravního významu.

Úvahy nad Tórou

přeložil Leo Pavlát