Závaznost slibů.

Není to poprvé, kdy text Zákona s obzvláštním důrazem poukazuje na důležitost závazného slova a zdůrazňuje význam slibu, který vyřčením nabývá absolutní platnosti. 
Tóra rozlišuje dva druhy slibů: neder (má rámcový obsah, ale nekonkretizuje předmět; může jít například o závazek přinést oběť, ale neříká se, jaké zvíře jí má být) a nedává (tento slib se vztahuje k přesně vymezenému předmětu). 
Ať již se však člověk rozhodl pro slib neder či nedává, dopouští se velkého prohřešku, pokud svůj závazek zcela nesplnil. Moudří Jisraele říkají, že nikdo nemůže být obviněn, že nedostál svým povinnostem, jestliže se k nim předem nezavázal. 
Současně však varují: "Dobře střež, co tvá ústa pronesou." Slib může mít velký význam pro člověka nepříliš vyrovnané povahy, protože mu dává sílu, kterou by v sobě jinak marně hledal. 
Slib se tedy může stát prostředkem sebe ukáznění a výchovy sebe sama a jako takový je velice prospěšný. 
Nutno však mít na paměti, že člověk nemá v žádném případě nic slibovat, aniž by předem zvážil své možnosti a ujistil se, že může svému slovu dostát. 
Dej si proto pozor, říká tradiční naučení, abys své sliby ne pronášel v hněvu, ať již se zlobíš na sebe či na někoho jiného. 
Vždyť něco slíbit je nesmírně závažná záležitost a pokud ti snad materiální důvody brání, abys svůj slib splnil, musíš požádat o rozhodnutí soud tří rabínů, kteří jako jediní mohou posoudit celou situaci a v případě nezbytnosti zrušit tvůj závazek.
Zvláštní místo věnuje Zákon slibům vdaných žen: platnost jejich závazku závisí na rozhodnutí manžela. 
V tomto jediném případě je vdaná žena oproti muži zjevně znevýhodněna, ale připusťme, že dané zákonodárství snad mělo za cíl chránit ženu "před sebou samou". 
Aby mi bylo dobře rozuměno: Tóra promlouvá s hlubokou znalostí ženské psychiky, neboť manželské spory vedou ženy častěji než muže k bezprostředním, často ukvapeným rozhodnutím - slibům, předsevzetím, přísahám - které by mohly vážně narušit klid rodiny. 
Umožnit, aby sliby vyslovené v rozrušení či jiná nerozvážná slova měly platnost skutečného závazku, by znamenalo dopustit se vážného omylu, jehož následky by mnohdy nebylo možné napravit. 
Proto Tóra ustanovuje, že každý slib má být vysloven v klidu, s rozvahou, ve stavu vnitřní vyrovnanosti. 
Právě tyto rysy jsou Zákonem spojovány s manželovým souhlasem. 
Na druhé straně však Zákon manželovi neumožňuje, aby ženě bránil v závažném rozhodnutí, pokud si to situace vyžaduje. 
Tóra za každých okolností a do nejzazší možné míry chrání klid a mír rodiny. 
Omezení, o nichž jsme právě hovořili, je proto možné správně pochopit jedině s přihlédnutím k tomuto předpokladu. 
Povolené a zapovězené. - "Jestliže muž učiní slib Hospodinu nebo složí přísahu, že se zřekne zakázaného..." (30,2). 
K zvláštní obtíži, kterou věta naznačuje, se vyslovují četné komentáře. 
Jak si je totiž možno zakazovat, co je jednou zapovězené: věc nebo čin, které již Zákon vyloučil? 
Bylo by naopak přirozené, kdyby sliby a závazky chránily to, co Zákon povoluje. 
Jeden z tradičních názorů se k problému vyslovuje jak s porozuměním pro jeho duchovní obsah, tak i s výraznou osobitostí. 
Otázka zní: Co nám říká kapitola o slibech - dobrovolných obětech, k nimž se člověk zavazuje? 
Jak víme, judaismus nemá nic společného s jakýmkoliv asketickým učením, jež se obrací zády k pozemskému životu a bytí těla považuje za nejvyšší možné pokušení, kterým chce anděl zla člověka zviklat. 
A přece by bylo možné se nad částí o slibech domnívat, že jde o zvlášť zdůrazněnou snahu vzdálit člověka od všech pozemských radostí; text jako by tváří v tvář pomíjivosti našich životů vedl k odmítání a negaci tohoto světa, jak to známe z náboženských koncepcí jiných vyznání. 
Skutečný smysl třicáté kapitoly je však jiný. Boží Zákon stanovil jasnou hranici mezi povoleným a zapovězeným. 
Právě v rámci toho, co Zákon povoluje, musíme čerpat ze všech možných duchovních i hmotných zdrojů. 
V tomto prostoru máme žít plným životem, jenž se neodvrací od Bohem stvořeného světa, ale naopak se mu otvírá,v nesčetných krásách přírody se hlásí ke svému Stvořiteli. 
Těžkosti nastávají teprve tehdy, když se přiblížíme k hranici povoleného a náhle máme říci ne, ačkoliv jsme ještě před chvílí říkali ano. Vážnost, s níž posuzujeme vše, co Zákon zapovídá, na nás působí velikou silou. Proto nám naši moudří dali dobrou radu, jejíž původ musíme hledat právě v části Tóry věnované slibům: Cvičte se uprostřed povoleného, abyste si sebou byli jisti, až se přiblížíte k zapovězenému. Prakticky to znamená, že člověk, který si sebou není dostatečně jist, nemá dospět až k samé hranici povoleného. V rámci toho, co Tóra schvaluje, je pro takového člověka vhodné dobrovolně přijímat určitá omezení dočasného charakteru. Tímto způsobem se člověk učí, aby lépe odolal, až bude mít co do činění s věcmi skutečně zakázanými. V tomto smyslu bychom měli chápat výše uvedený citát: "Jestliže muž učiní slib Hospodinu nebo složí přísahu, že se zřekne zakázaného ..." Stručně řečeno: Abychom v plné míře udrželi odstup od věcí a činů Tórou zapovězených, je správné přijmout navíc určitá pravidla, která posilují lidskou vůli. Úcta ke slovu.
Z všeobecného hlediska se všechny sliby týkají činností a předmětů, nikoliv osob. 
Sliby se rovněž nemohou vázat na Zákon (povinnost a zákaz), neboť k tomu, co Bůh nařídil, nemůže člověk nic přidat. 
Moudří Jisraele však jednoznačně požadují, aby člověk svými sliby neklamal. "Lépe je neslibovat," říkají, "než slíbit a nesplnit." Slib má svou plnou hodnotu jenom tehdy, pokud byl vysloven po zvážení všech důsledků, které z něho vyplývají. 
Dokonce ani nenadálá změna okolností, která mění podmínky, za nichž ke slibu došlo, nemůže slib učinit neplatným. Jak jsme již řekli, v takovém případě je třeba celou záležitost předat rabínskému soudu a tři učenci po prozkoumání všech hledisek slib zruší nebo potvrdí. 
Talmud proto s obzvláštním důrazem upozorňuje, s jakou velkou obezřetností je třeba přistupovat ke každému výroku, který by se dal třebas vzdáleně považovat za závazek. 
Zvlášť je třeba se vyvarovat častého omylu, který slovům "přísahám", "ujišťuji", "ručím" apod. přisuzuje pouze relativní platnost. 
Úcta ke slovu musí zůstat jedním z nejvýraznějších rysů židovského života. Právě úcta ke slovu dovoluje Jisraeli doufat v lepší budoucnost, neboť Bůh dal slovo, že nedopustí, aby Židé zmizeli z povrchu země. 
Jakékoliv vztahy uvnitř společenství Jisraele jsou možné jen tehdy, pokud slovo neztratilo svou naprostou platnost. 
Tóra nás vyzývá, abychom je užívali rozumným a důstojným způsobem. 
"Krevní msta". - Zákon o odplatě (35,19 a dále) jako by přímo inspiroval korsickou vendetu a není pochyb o tom, že právě toto ustanovení Tóry posloužilo k mnoha zlovolným výkladům, snižujícím morální hodnoty Zákona. 
Nenecháme - li se však unést prvním dojmem, můžeme o uvedeném zákonu získat jinou představu. Dopustil - li se někdo vraždy, je pro něj velice výhodné unikat spravedlnosti, pokud má zaručeno alespoň částečné bezpečí. 
Počínání pachatelů nejrůznějších zločinů, k nimž ve světě dochází, je toho nejlepším důkazem. 
Právě proti tomuto nedostatku však ustanovení Tóry směřuje. Tím, že Zákon dává blízkým příbuzným oběti právo zabít vraha, vznikají jiné podmínky pro potrestání viníka, než jaké může vytvořit sama státní moc: 
Vrah je neustále pronásledován myšlenkou, že kdykoliv a kdekoliv může potkat otce, bratra, syna oběti - a proto raději hledá útočiště u soudců. 
Jestliže totiž ze strany příbuzných oběti nemůže čekat slitování, doufá, že u soudu, který bude rozhodovat bez vášní a zaujetí, nalezne velkomyslnost a snad i porozumění. 
Co z toho vyplývá, je zřejmé. Uvedené právo na odplatu - na první pohled tak kruté - vedlo k tomu, že žádný vrah nestál o dlouhý život na útěku. Zákon předpokládá, že ať již člověk zabil úmyslně či ne, předstoupí raději dobrovolně před soud, než by riskoval jistou smrt z rukou příbuzných oběti. 
Nyní také lépe porozumíme ustanovení o útočištných městech; vrah se do nich uchyloval, aby se podrobil spravedlivému rozsudku. 
S touto zárukou nezůstala spravedlnost Tóry prázdným slovem a úcta k právu, životu a majetku jiných lidí natolik prostoupila život a zvyky Jisraele, že se jeho potomkům stala druhou přirozeností.

(Z úvah významného náboženského myslitele 19. století Samsona Rafaela Hirsche přeložil L. P.) 
Věstník ŽNO 7/XXXXVII

/Převzato z www.olam.cz/