„Přikaž synům Jisraele a řekni jim: Vy, kdo přicházíte do země Kenaán, [vězte:] toto je země, která vám připadne do dědictví, země Kenaán ve svých hranicích!"(3M 34,2) Závěrečný oddíl Čtvrté knihy Mojžíšovy uzavírá příběh pouštní generace, z níž většina lidí zemřela, aniž by vstoupila do Zaslíbené země. K hříchu zvědů došlo ve druhém roce pobytu v poušti, poté se Židé dozvěděli, že v poušti také zemřou. Jak dokázali Hebrejci putovat dalších osmatřicet let, když věděli, že za svých životů do Svaté země nevkročí? Jak dokázali bojovat o život, když věděli, že jejich dny jsou sečteny? V nejhlubším nitru tento problém začneme řešit v okamžiku, kdy si uvědomíme svou smrtelnost. Většina z nás tato,,znamení smrti" potlačí velmi úspěšně. Midraš nám říká, že po hříchu zvědů Mojžíš vždy vpředvečer devátého avu nařídil, aby si každý Hebrejec vykopal hrob a přespal v něm. Ráno nezanedbatelná část již nevstala (B. T. Bava batra 121a Rašbam). Generace pouště nedokázala zcela potlačit myšlenky na tragický osud. Ale možná že nás o něčem poučí způsob, jak s nimi bojovali. Tajemství spočívá ve způsobu, jakým se měla Zaslíbená země rozdělit: je to popsáno v této sidře, v Masej, a částečně nám něco pověděla i minulá sidra Pinchas. Jeden verš naznačuje, že země se měla rozdělit podle počtu lidí, kteří do ní vstoupí (4M 26,53), ale text dalšího verše mluví spíše o tom, že dělení se mělo řídit počtem lidí, kteří opustili Egypt a zemřeli v poušti. Talmud (B. T. Bava batra 117a) ukazuje řešení tohoto zřejmého rozporu tím, že dává praktickou ilustraci: Rúben a Šimon vyšli z Egypta; Rúben má jednoho syna, Šimon dva.

Tři synové, kteří vstoupí do Zaslíbené země, tedy dostanou celkem tři díly půdy. Ale aby uctili své otce, kteří vyšli z Egypta, mladíci rozdělí své díly na polovinu, takže Rúben dostane jeden a půl dílu a stejně dostanou Šimonovi synové. Toto dělení vyvolalo výkřik rabína Jonatana:,,Jak se tohle dědictví liší od ostatních; obvykle živí dědí po mrtvých, zatímco tady mrtví dědí po živých!" Logika Talmudu je úchvatná. Vyprávění o Izraeli je nedokončená symfonie, která začíná Abrahamem a neskončí dříve, dokud nenastane vykoupení světa. Každá generace vděčí za své výkony základům, které vytvořili předkové. Takže i generace, která vyšla z Egypta, ale do Zaslíbené země nevstoupila, se smí podílet na dědictví svých dětí. To je také význam učení obsaženého v pesachové Hagadě: „Je povinností každého, aby se cítil, jako by právě on vyšel z Egypta." Z povrchního pohledu je něco takového nemožné, protože jak by člověk mohl překročit 4000 let? Když jsem si poprvé sedl k pesachovému sederu se svými vnoučaty a rozpoznával v nich své genetické vlastnosti, a co je ještě důležitější, v jejich slovech a skut-cích své hodnoty a zvyky, uvědomil jsem si, že se smrti nebojím. Pochopil jsem, jak je možné účastnit se věčnosti. Jak výmluvně to stojí v Talmudu: „Otec Jakob nikdy nezemřel“ (Ta'anit 5b). Dokud žijí jeho děti a jejich potomci a dokud udržují jeho zvyky a hodnoty, žije i on. Právě tento výklad přiměl naše mudrce, aby prohlásili:,,Každý, kdo učí své vnuky Tóru, jako by ji dostal přímo na Sinaji“ nebo „Korunou starců jsou jejich vnuci a slávou dětí jsou jejich předkové“ (Mišna Avot 6,8). A nemusí se nezbytně jednat o biologické děti a vnoučata; každý, kdo ovlivňuje budoucí generace, ať už jako učitel, autor, vedoucí, každý, kdo umožňuje, aby příběh pokračoval, má svůj podíl na věčnosti.

Zkomentářů rabiho Šlomo Riskina 

Roš Chodeš  TAMUZ AV 5772 ČERVENEC 2012 ROČNÍK 74