Mnoho lidí tvrdí, že kdyby zažili zázrak, začali by věřit v Boha.  Svůj agnosticismusvysvětlují tak, že s nadějí očekávali nějaký mystický, magicky zázračný okamžik –ten že ale nepřišel.  V této souvislosti je zajímavé zamyslet se nad naší denní modlitbou, amidou, kterou složili muži Velkého shromáždění před více než 2000 letya která obsahuje následující prohlášení díků: „Tobě budeme děkovat a rozprávěto tvé chvále za naše životy, vložené do tvých rukou, a za své duše tobě svěřené, a za tvé zázraky, které jsou s námi každý den, a za tvé divy a za tvá neustálá dobrodiní večer, ráno a v poledne.“  Jsou tedy zázraky vzácným úkazem, nebo nás doprovázejí na každém kroku?  A pokud jsou opravdu tak běžné, proč je na světě tolik nevěřících?
 

Domnívám se, že odpověď na tento zdánlivý paradox je naprosto jednodu-chá: člověk musí být věřící, aby dokázal rozpoznat zázrak, neboť zázrak – podobně jako krása – spočívá v očích toho, kdo se dívá.  To potvrzuje i zdánlivá textová nesrovnalost v naší sidře.  Tóra nám říká, že byli čtyři násilničtí vládci, kteří zotročili pět národů, obývajících „úrodný půlměsíc“.  Pak tito despotičtí nájezdníci učinili jednu tragickou chybu – za-jali nevinné obyvatele Sodomy, včetně Lota, sirotka, kterého adoptoval jeho strýc Abraham.  Patriarcha se pouští do boje a vítězí.  „I vyšel mu (Abrahamovi)vstříc král Sodomský, když se vrátil, poraziv Kedorlaomera a krále, kteří byli s ním, do údolí Šavéh, to jest údolí královské... I řekl král Sodomský Abrahamovi: dej mi osoby (tj. zajatce, které jsiosvobodil) a bohatství vezmi sobě.“(1M 14,17–21) Abraham si ovšem odmítá cokoli vzít, třeba jen „řemínku obuvi“, aby  nikdo nemohl říci „já jsem obohatil Abrama“.

Zdá se, že zmíněné verše následují v logickém sledu.  Když se však podíváme na biblický text, nalezneme tři verše, které přirozený průběh setkání přerušují.Verš sedmnáctý říká: „I vyšel mu (Abrahamovi) vstříc král Sodomský...“ Osmnáctý verš, místo aby navázal na popis setkání mezi dvěma vůdci, uvádí do děje naprosto novou osobu, se kterou jsme se ještě nesetkali a už se s ní nesetkáme.„...a Malkísedek, král šalemský, dal  vynésti chléb a víno, a on byl knězem Boha Nejvyššího a požehnal mu (Abrahamovi), řka: Požehnán budiž Abram  Bohem Nej-vyšším, stvořitelem nebe a země, a pochválen budiž Bůh Nejvyšší, jenž vydal nepřátele tvé v moc tvou.  A (Abraham)dal mu desátek ze všeho.“  (1M 14,18–20)
A text pokračuje: „I řekl král Sodomský Abramovi...“Co pohledává Malkísedek uprostřed setkání mezi Abrahamem a sodomským králem?  A kdo je Malkísedek?  Šalem je Jeruzalém (doslova Město míru), jméno Malkísedek znamená král spravedlnosti;  Jeruzalém je našimi proroky nazýván Městem spravedlnosti (Izajáš 1,26) a Malkísedek bývá Moudrými ztotožňován s Šemem, synem Noemovým.

Jeden z mých vzácných učitelů, rav Moše Besdin, praví, že právě na tomto místě nám Bible ukazuje, jak odlišně mohou různí lidé vnímat a interpretovat tutéž historickou událost.  Abraham zachránil nevinné zajatce a s nimi celý úrodný půlměsíc.  Král sodomský to bere čistě jako vojenskou záležitost – ty si vezmikořist, já osvobozené zajatce.  Malkísedek, král šalemský, to považuje za zázračný čin Boží, a Hospodinu děkuje za úžasné vítězství. Zázrak zkrátka spočívá v očích toho, kdo se dívá.
 

(Z komentářů rabiho Šlomo Riskina vybrala a přeložila A. Marxová.

Roš chodeš 10/2007