Ki tece (Vytáhneš-li)
Postavíš-li nový dům, udělej na jeho střeše zábradlí, a nezatížíš tak svůj dům krví, kdyby z ní spadl, kdo z ní má spadnout.

Z četných příkazů praktické povahy sidry Ki tece se pokusme alespoň letmo pojednat o dvou. Řekl jsem letmo, protože oba tyto příkazy mají dalekosáhlé důsledky týkající se závažných otázek, které nebudeme moci důkladně prozkoumat. Jeden z uvedených příkazů je zdánlivě čistě technickou záležitostí – týká se zábradlí: Postavíš-li nový dům, udělej na jeho střeše zábradlí, a nezatížíš tak svůj dům krví, kdyby z ní spadl, kdo z ní má spadnout. (5 M 22,8) Tento příkaz se zdánlivě řadí mezi urbanistická pravidla,
jejichž cílem je zabránit nehodám. Toto zdánlivě prosté nařízení však právem vyvolává závažné otázky jak v oblasti víry, tak morálky. Naši moudří se již touto otázkou zabývali, když upozorňovali na verš kdyby z ní spadl, kdo z ní má spadnout. Podle rozšířené koncepce individuální. Prozřetelnosti, jak ji formuluje midraš, nikdo na zemi nepohne malíčkem, pokud se o tom nerozhodlo v Nebi. Je-li tomu tak, proč se vzrušovat: Jestliže bylo rozhodnuto, že určitý člověk má spadnout a zabít se, k čemu tedy zábradlí? V duchu této koncepce nám midraš říká: Jestliže padá ten, kdo spadl, je tomu tak proto, že měl spadnout od šesti dnů stvoření. Takto je formulováno to, co se nazývá deterministickou koncepcí skutečnosti: Vše, co se děje, je nezbytným důsledkem toho, co tomuto dění předcházelo, a toto „vše“ je samo o sobě důsledkem toho, co se odehrálo předtím, a tak řetěz kauzality pokračuje až do nekonečna nebo až k poznání prvotní příčiny. Co předcházelo tomuto„všemu“? Stvoření světa z vůle jeho Stvořitele. Jinak řečeno: Následky a jejich příčiny se řetězí z Boží vůle a každý důsledek je příčinou toho, co po něm následuje, až dospíváme k pádu toho, kdo padá ze střechy.
Je-li však tomu takto, není žádný důvod dělat zábradlí. Opět máme co činit s otázkou, která vždy znepokojovala myslitele i věřící stejně jako filozofy, ať již Židy nebo ne: vztahem mezi zákony, které řídí přírodní dění, a svobodnou vůlí člověka. Formulace našich moudrých – měl spadnout od šesti dnů stvoření – obsahuje náznak možného výkladu. Co bylo určeno během šesti dnů stvoření? Přírodní zákony a zákony kauzality v přírodě. Kvůli této kauzalitě člověk může spadnout, pokud nedává pozor, nebo pokud stavitel není dost obezřetný, aby dal na střechu zábradlí. V samém důsledku, jestliže někdo spadne, bude to důsledek lidského jednání a neprotiřečí to ideji Prozřetelnosti. Prozřetelnost se projevuje v tom, že člověk by mohl ze střechy spadnout, kdyby na ní nebylo zábradlí. Tato úvaha, která vyvolala ostré spory jak v oblasti myšlení filozofického, tak teologického, dává široký prostor k pochopení řady aspektů světa micvot. Tuto úvahu hned spojíme s jiným, velice zvláštním příkazem, který rovněž nacházíme v sidře Ki tece, jehož podivnost již zarazila naše moudré a nad nímž se stále pozastavujeme: s příkazem týkajícím se syna vzdorovitého a vzpurného, který neposlouchá ani svého otce, ani svou matku, jen se cpe a opíjí, a proto je odsouzen k ukamenování (5 M 21,18–21). Ústní Tóra nám zdánlivě nabízí důvod takového opatření: Je odsouzen za to, kým se nakonec stane. V takovém případě ale jde o nepřípustnou představu, která zásadním způsobem odporuje celému pojetí trestu, a to jak Tóry, tak i jakéhokoliv jiného rozumného právního systému: Člověka, pokud nic nespáchal, nikdy neodsuzujeme kvůli tomu, čeho by se mohl dopustit. Rozsudek smrti nad synem zarputilým a vzpurným by mohl být zdůvodněn tím, že tento člověk nakonec okrade své bližní: Jestliže je již ve svém mládí žrout a pijan, který neposlouchá ani svého otce, ani svou matku, skončí jako zloděj nebo vrah. Kdo však kdy slyšel, aby člověk byl souzen a odsouzen k smrti z obavy, že se později stane zločincem, kterého by bylo třeba soudit a popravit?
Závěr Talmudu je velice zajímavý: Příkaz vztahující se k synovi, který se cpe a opíjí, se nikdy neuskutečnil a také se nikdy neuskuteční. Když Tóra uvedla, co by se mělo stát, bylo to nahlíženo z hlediska, které bychom mohli označit jako Boží spravedlnost. Z tohoto zřetele Boží spravedlnosti, které je známa budoucnost stejně jako přítomnost, by bylo lepší, kdyby člověk, jenž se má v budoucnu stát ničemou nebo vrahem, zemřel okamžitě. Avšak my, lidské bytosti, nemáme právo takto uvažovat. Halacha zabývající se vzpurným synem ostatně činí všechna možná opatření, která ve skutečnosti brání jeho usmrcení. Zdůrazním pouze jeden aspekt, který může působit až anekdoticky, ale má hluboký smysl. Verš uvádí, že otec a matka mají nehodného syna předvést před starší města a říci: Tento náš syn je vzdorovitý a vzpurný, není poslušný našeho hlasu… Protože spojení našeho hlasu je v jednotném čísle, halacha rozhodla, že zákonodárná ustanovení týkající se vzpurného syna nemohou být použita, pokud otec a matka nemají stejný hlas. Protože však tato možnost, že by otec a matka – muž a žena – měli stejný hlas, není reálná, dostává se zákon mimo oblast praxe a nadále zůstává přítomen jen jako hrozba: Tento muž by měl zemřít, ale rozsudek nevykonáme. Rozlišení mezi tím, co by bylo třeba udělat, a co jsme oprávněni udělat, má významné důsledky. Je možné, že právě to je nejhlubším vysvětlením skutečnosti, že ve světě psané Tóry je vyjmenováno třicet šest přestoupení, za které by měl být jejich původce potrestán smrtí, zatímco ve světě Tóry ústní jsou vlastně všechny tyto ortely zrušeny. Trest smrti totiž může být vykonán na pachatelích přestupku jen pod podmínkou, že dané události jsou přítomni dva svědci, kteří navíc předem zločince varovali, což jsou podmínky, za nichž v praxi zločin ztrácí jakékoli reálné rysy. Stejně je tomu s tělesnými újmami. Podle Tóry je tomu doslova takto: Zlomeninu za zlomeninu, oko za oko, zub za zub, podle toho, jakou vadu mu způsobil, tak se staň jemu.³⁹ (3 M 24,20) Avšak halacha rozhodla, že trest bude peněžitý. Ten, kdo svého bližního zraní, je mu povinován za škody odpovídající ceně bolesti, nákladům na léčení, ztrátě výdělku a ponížení. Z hlediska Boží spravedlnosti by si násilník zasloužil, aby mu bylo učiněno to samé, čeho se dopustil na svém bližním, ale my sami nemáme právo vykonávat Boží spravedlnost. Proto Tóra ústní, aniž by protiřečila Tóře psané, činí taková opatření, která znemožňují praktické vykonání takového trestu. Připomínám, že při výkladu jednoho z předešlých oddílů Tóry jsem měl možnost promluvit o výrazu obtěžkaném smyslem – mělo by být, je žádoucí (hebrejsky ra’uj) – v jiném kontextu, totiž proroctví,
která se týkají budoucnosti: Prorok nepředvídá nic jiného než to, co by se mělo stát. Prorok předkládá budoucnost, ke které je třeba směřovat, kterou bychom si přáli a o jejíž uskutečnění stojí za to usilovat, avšak bez jakékoliv záruky, že opravdu nastane. Pojem ra’uj (mělo by být, mělo by se stát, je žádoucí) se týká příkazů povahy praktické, legislativní a vize budoucnosti. Bylo by dobré, kdyby se všechny tyto příkazy
naplnily, avšak míra, v jaké se uskuteční nebo neuskuteční to, co by si zasluhovalo stát se, závisí na člověku.

Úvahy nad Tórou

přeložil Leo Pavlát

³⁹ Takový je doslovný překlad, který J. Leibowitz interpretuje prostřednictvím citované halachy. Rabín Sidon nicméně již ve shodě s touto halachou přímo překládá: Cenu zlomeniny za zlomeninu, cenu oka za oko, cenu zubu za zub, podle toho, jakou vadu mu způsobil, tak se staň jemu.