Z knihy Volte život vrchního rabína Dr. Gustava Sichera (1880 - 1960)

Obdivuhodné jsou sociální zákony odstavce tóry toho týdne. 
Zejména uvážíme-li, že byly dány před tolika tisíci léty. 
Zákon na ochranu dělníka, ať domorodého nebo cizince, jemuž musí v stanovenou dobu býti jeho mzda vyplacena, neboť "chud jest a na to dychtivě čeká", nebo jak Raši překládá, "dělník riskuje při své práci sám život"! 
Jsou tu - v době otrokářského řádu - předpisy o asylu pro uprchlého otroka - ještě mnohá století později nejvzdělanějším národům antiky nepochopitelné! 
Neboť tak jest psáno v odstavci tóry: 
"Nevydáš otroka pánu jeho, bydliti bude ve středu tvém na místě, které si vyvolí, v některé z bran tvých, kde se mu líbí; neutiskuj ho!" 
Jedinečné zvláštnosti třeba si však všimnouti v tomto i v jiných odstavcích tóry. 
Zákon bere v ochranu nejen člověka potřebného ochrany a podpory, totiž chudáka, vdovu, sirotka, cizince apod., a nejen pracujícího člověka, nýbrž také jiné pracující tvory, potřebné ochrany; žádá lásku a spravedlivost i k zvířeti. 
Zvíře je pod ochranou zákona, který se ujímá němé tváře nejen pro její užitek, nejen proto, že je ten tvor zařazen do pospolitosti práce, nýbrž i z nezištné lásky; to je něco, co snad nemá sobě rovna v kulturních dějinách lidstva, a čím tzv. Starý Zákon i příštímu vývoji lidskosti bude vzorem. 
Zajímavá je také obdoba mezi lidskostí věnovanou v tóře člověku a lidskostí vůči zvířeti. 
Úcta k rodičům v pátém přikázání Desatera: 
"Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl na zemi," nalézá tklivou obdobu v dojemné šetrnosti vyžadované posvátnosti ptačího mateřství v dnešním odstavci tóry: 
"Namane - li se ti cestou hnízdo ptačí na jakémkoli stromě nebo na zemi s mláďátky nebo vejci a matka sedí na mláďátkách nebo na vejcích, nevezmeš matku i s mladými. Pustíš, propustíš matku a mladé si vezmeš." 
Páté přikázání o úctě k rodičům jest jediné v Desateru, jehož zachování se odměňuje slibem dlouhého života a stejně slibuje náš odstavec za šetření ptačího hnízda, "aby ti dobře bylo a abys dlouho živ byl". 
Veliký náš učitel Maimonides, který soudil, že tento zákon tóry přiměje v praxi člověka, aby takového ptačího hnízda vůbec ušetřil, poukazuje též na předpis v III. knize Mojžíšově: 
"Dobytče ani ovci - ani jejich mladé nezaříznete jednoho dne" a vykládá, že není rozdílu mezi bolestí milující matky lidské nebo zvířecí, která se má dívati na zabití svého mláděte. 
Náš týdenní odstavec tóry, který přiřkl dělníku pracujícímu na vinobraní nárok, že se smí při práci "najísti hroznů podle libosti - prohlašuje také: "Nezavážeš volu hubu, když mlátí." 
Znamenitý vědec a theolog Cornill, jenž obdivuje tento lidský zřetel na těžce pracující a na krmivo lačné zvíře, kterému se nesmí dáti náhubek, vzpomíná na jednoho z největších italských velkostatkářů, který svým malárií sešlým, slunečním úpalem umořeným, bídně placeným nádeníkům a sedlákům dal nasaditi železné nátrubky, aby nemohli palčivou žízeň a hlad ukojiti několika hrozny z miliónů majitelových hroznů. 
Boží slovo ujímá se zvířete proti člověku, který by mohl zapomenouti, že rána, přetížení, hlad a žízeň bolí zvíře stejně jako člověka. 
Zákon tohoto týdne: "Nebudeš se dívati, jak se zaběhne vůl bratra tvého, nebo ovce jeho a ty bys jich pominul, zpět je přivedeš bratru svému", je doplněn předpisem druhé knihy Mojžíšovy: 
"Vidíš-li osla svého nepřítele, jenž klesne pod břemenem svým, chraň se ho opustit, uvolni mu s ním." 
Soucit k trpícímu zvířeti je nezávislý na tom, je-li jeho majitelem nepřítel nebo cizinec. 
Šulchan aruch v jistých případech, které vyžadují soucit k zvířeti dovoluje i porušení přísného sobotního klidu, jak je tomu u nemocného člověka. 
Na vrcholném místě tóry, v Desateru, kde je přikázán sobotní odpočinek pro člověka a také na jiných místech tóry je požadována i sobotní rekreace a zotavení pracujícího zvířete. 
Soucit se zvířetem, chápání jeho bolesti, je přímo znakem zbožnosti. 
Hebrejský způsob vyjadřování přisuzuje zvířeti jakousi "duši", neboť obdobně jako vůči bezbrannému a vykořisťovanému cizinci přikazuje tóra: 
"Cizince nebudeš utiskovati, vždyť znáte duši cizince, neboť sami jste byli cizinci v zemi egyptské." 
Praví bible v "Příslovích Šalomounových", spravedlivý, tj. zbožný, zná "duši" svého dobytka. 
Jak se ujímá Boží slovo zvířete proti člověku, je vidno též z onoho prapodivného vypravování o mluvící oslici Bileamově ve čtvrté knize Mojžíšově. 
Oslice spatří zjevení anděla s mečem dříve než prorok na ní sedící, v jeho zájmu se ohne, je však od něho bita. 
Promluví prostosrdečně k Bileamovi: 
"Co jsem ti učinila, že jsi mne třikráte uhodil?" Anděl praví proroku: 
"Proč jsi bil oslici svou, nebýti toho moudrého zvířete, tebe bych na místě zabil, je samo bych však nechal na živu." 
Z výtky andělovy usuzuje Maimonides, že trýznění zvířete tóra zakazuje. 
Dojímavá je legenda midraše. "Veliký Rabí" - Jehuda Hanasi - redaktor mišny, byl potrestán dlouholetou bolestí, poněvadž telátko před jatkami prchající bečíc hledalo ochranu v jeho rouchu a on je bezcitně odbyl slovy: 
"Co mohu učinit, k tomu jsi bylo stvořeno."

A tak obsahuje nejen bible, nýbrž i talmud a šulchan aruch četná místa, zapovídající - "Caar baalej chajim" - jak zní odborný výraz pro trápení živočichů. 
Je např. zapověděno hospodáři usednouti k jídlu, dokud nenakrmí a nenapojí dobytek, neboť psáno je v tóře nejdříve: 
"Dám trávu na poli dobytku tvému" a pak teprve "ty budeš jísti a nasytíš se." 
Různé modlitby při jídle smějí být přerušeny, jde-li o opatření dobytka. 
Jak vysoce hodnotili talmudští mudrci soucit se zvířetem, je patrno ze známé legendy "o věrném pastýři", jak je často zván Mojžíš v našem písemnictví. 
Když Mojžíš pásl ještě stádo svého tchána Jitra, uteklo mu malé kůzlátko. 
Mojžíš za ním šel a nalezl je u studánky. 
"Moje drahé kůzlátko," zvolal "mělo žízeň a je mdlé." 
Vzal je do náručí a nesl je zpět ke stádu. 
Tu pravil Bůh: 
"Měl milosrdenství s ubohým kůzlátkem, vzal na svá bedra jeho únavu, tak bude míti milosrdenství s mým ubohým lidem a vezme jej i s jeho hříchy na svá bedra." - 
"Neboť dříve ještě, než Bůh vůdcům a prorokům svěří stáda lidí, svěří jim, aby je zkoušel, stádo dobytka." 
Je vskutku zajímavé, že mnohé vůdčí osobnosti Izraele byly původně pastýři. 
Stačí uvésti jen jednu trojici takových velikánů: Mojžíš, David a Akiba. 
Byli pastýři, nikoliv lovci. 
Biblický soucit se zvířetem se sice realistickým pojetím liší od buddhistického, který se hrozí vzíti zvířeti život. Židu je dovoleno, arci způsobem pokud možno nejméně bolestným, zabíti zvíře pro potravu člověka. 
Zvíře je, podle bible, vydáno nadvládě člověka, ne však jeho zlovůli. 
Štváti zvěř pro zábavu je něco, co židovské písemnictví zavrhuje. 
V bibli jsou jmenováni dva velicí lovci. 
"Nimrod byl silný lovec před Hospodinem" a "Esav byl mužem znalým lovu, mužem honícím se na poli". 
Žádný z nich není z Izraele. 
Silák Šimšon a pastýř David se sice vyznamenali, že roztrhli lvice nebo ubili medvěda, ale jen aby zachránili stádo před těmito šelmami. 
Hrdinové, králové bibličtí, nikde nevystupují jako náruživí lovci, jako jsou např. zobrazeni velikáni asyrští nebo babylónští. 
V talmudském traktátu Aboda Zara vykládá rabi Simon ben Pazi, že slova prvního žalmu: 
"Blahoslavený muž, který stojí na cestě hříšníků a na stolici posměvačů nesedá", mluví o těch, kteří stojí při zápasech gladiátorů, nebo v římských arénách anebo účastní se pro zábavu honby na zvěř štvanou psy. 
Myslím, že to byl také slavný pražský vrchní rabín Landau, zvaný podle svého díla responsí 
"Noda Bijehuda", který napsal na dotaz souvěrce, může-li se zúčastniti štvanic, že prostě nechápe, jak může potomek Abrahámův, Jicchakův a Jakubův míti radost z řemesla Esavova. 
Zajímavý je v bibli blízký poměr mezi člověkem a zvířetem. 
Není mezi nimi naprostá propast. 
Oba se jmenují v I. kapitole o stvoření světa "živá bytost" "nefeš chaja". 
Zvíře je jednak podřízeno úplně "vládě člověka", avšak ve vypravování je také hovorným společníkem lidským, někdy ďábelským, jako v podobě hada v ráji, jindy věrným služebníkem, jako již zmíněná oslice, která dříve než prorok má vidění, a která k Bileamovi, jenž ji tluče, praví bodře: 
"Zdalipak já jsem si tak někdy vůči tobě počínala?" 
Po potopě rozpomene se Bůh nejenom na Noema, nýbrž na všechny živočichy a všechen dobytek. 
Dokonce v knížečce nejčistšího lidství, v knize proroka Jona, nařizuje král, jenž pokáním chce zachrániti Ninive před zkázou : 
"Člověk a dobytek, skot a brav, nepožijte ničeho, nepaste se, ani vody nepijte!'' 
Hospodin pak, když kárá Jonu, jenž se rmoutí nad zvadlým stromem a nad tím, že jeho poselství o zkáze hříšného města se nesplnilo, praví krásná slova: 
"Ty lituješ stromu ricinového a já bych neměl litovati Ninive, města velikého, v němž je více než sto dvacet tisíc lidí (dětí), jež neznají rozdílu mezi pravicí svou a levicí svou a k tomu dobytka mnoho ?" 
Tisíc let po uplynutí doby biblické byli židé náboženským fanatismem a rasovou nenávistí zatlačeni do ghetta, oddáleni od přírody a od úzkého vztahu k její zvěři. 
Přesto však rituální příkaz o "caar baalej chajim", vystříhání se trápení zvířat, platil pro žida dále. 
Tak zv. "Kniha zbožných" (Sefer Chasidim) z třináctého století, právě z doby, kdy židé zakoušeli nelidskost a krutost, obsahuje dojemné příkazy lidskosti nejen k člověku, nýbrž i ke zvířeti, ke psu, ptáku, kočce, koni, nemocnému a těhotnému živočichu. "Uč se od Boha," praví autor knihy, "jenž miluje a živí všechny své tvory." 
Starý, prastarý je "Starý Zákon", nikoliv však zastaralý. 
Jeho jemnocit vůči zvířeti, prostý pokrytectví, říká mnoho naší době. 
Revoluční zvrat dneška má ovšem vážnější starosti. 
Musí uspořádati především věci lidské. Snad však, až bude dosaženo cíle dějinného vývoje, totiž rovnosti všech lidí bez třídních rozdílů, až nastane konec vykořisťování člověka člověkem, dojde i na slova Starého Zákona, ujímající se pracujících živočichů i mimo lidskou společnost.

/Převzato z www.olam.cz/