Výklad sidry Chukat

(Num. 19,1 – 22,1)

"Kach et ha-mate…vedibartem el ha-sela" - 
"Vezmi hůl…a budete mluvit ke skále". 
V příběhu vyvedení vody ze skály, byl Moše a Aharon potrestáni tak, že nevstoupí do Zaslíbené země. 
Je těžké pochopit, zač byli tak přísně potrestáni. 
Tradiční výklad říká, že protože neposlechli přesně příkaz Hospodina, který byl, aby jen mluvili ke skále a ta dá vodu. 
Mělo to poučit Israel, že i skála (neživá příroda) poslouchá B-ží slovo, tak jak si oni mohou neustále stěžovat? 
Přes toto vysvětlení je stále celý příběh těžký na pochopení. 
Jaký je rozdíl v tom, jestli voda vyjde ze skály po úderu hole, nebo po mluvení k ní? Obě věci jsou zázrak, který musí udělat velký dojem na Israel. 
Proč je tedy třeba, tak přísně trestat Mošeho a Aharona za takovou drobnost? 
A navíc - to Hospodin mu dal příkaz, aby s sebou vzal hůl! 
Moše si z tohoto příkazu logicky odvodil, že hůl musí použít ( v židovství se tomu říká - "davar mitoch davar" - rozumět jednomu z druhého), stejně jako v prvním případě, kdy lidu chyběla voda (tomu se zase říká "gezera šava" - jako tam, stejně i tady). Použil tudíž dva naprosto legitimní cesty výkladu Ústní Tory. 
A přesně v tom byla zkouška Hospodina pro Mošeho. 
Šlo o správnou hierarchii autorit, které musí být správně nastaveny. 
Je zde B-ží slovo - příkaz mluvit ke skále, a naproti tomu Mošeho logika - nač je hůl a předtím to bylo takto. 
Právě za to následoval tak přísný trest, jelikož šlo o nebezpečný precedens ve stanovení pravidel chápání B-ží vůle. 
Lidé by mohli, po příběhu s Mošem, nabýt dojmu, že není třeba jít přesně podle Hospodinových slov, naopak je možné (a možná i žádoucí) nahradit je lidskou logikou a zkušeností. 
Obecně samozřejmě platí, a zvlášť v židovství, že člověk ve službě B-hu vychází ze sebe - své logiky a zkušenosti v životě, jelikož to jsou nástroje, které mu dal sám Hospodin do výbavy k Jeho poznání. 
Přesto, a právě proto, je třeba mít na zřeteli, že v hierarchii nad tímto stojí jasně vyřčená B-ží vůle, která musí být to nejzávaznější pro člověka. 
Jinak se on sám stane tvůrcem své náboženské zkušenosti (a jsou takové případy ve světě), a ne naplňovatelem B-ží vůle. 
Tuto úzkou hranici nás naučil svým příběhem Moše. 
Ani on ve své svatosti, absolutní službě Hospodinu, silou své logiky a obrovskými zkušenostmi, se nemůže a nesmí stát tím rozhodujícím a určujícím faktorem. 
Došlo by tím k naprostému pokřivení základů monoteistické víry, jak byla prostřednictvím Israele zjevena světu. 
(V podobném duchu vyznívá Midraš, který vypráví o rozhovoru Mošeho s Hospodinem, kdy si Moše přál pochopit principy B-žích rozhodnutí. Hospodin mu ukázal zamotaný příběh, který vyzněl naprosto nespravedlivě a nelogicky - v očích Mošeho. 
B-h se ho zeptal, zda chápe, co se zde stalo a Moše musel přiznat, že nikoliv. 
Hospodin mu pak doplnil informaci, v jejíž světle vše bylo v nejlepším pořádku a vysvětlil, že to je logika, kterou jen On chápe a určuje. Moše pochopil a rezignoval - sebevětší lidská zkušenost, ani případná genialita nemůže vystihnout B-ží řízení světa a Jeho úmyslů v historii celého světa, národů či jednotlivých lidských osudů.) 
V našem poznání budeme vždy omezeni svou fyzickou podstatou, svými vjemy a nikdy nemůžeme plně porozumět smyslu věcí.

"Vajišlach Moše…el melech Edom" - 
"A vyslal Moše…ke králi Edomu". 
V paraše jsou 3 příběhy konfliktů s jinými národy, přičemž se každý liší jeden od druhého. 
První příklad je král Edomu, kterého Israel žádá o průchod jeho zemí. 
Po jeho odmítnutí se zavazuje, že půjde jen vytyčenou cestou, a když ani s tím edomský král nesouhlasí, tak se Israel od něj odvrací a obchází jeho území. 
Druhý případ je Sichon - emorejský král, který také odmítá nechat projít Israel svou zemí. 
Israel s ním bojuje a zabírá jeho území. 
Třetí je bašanský král Og, s kterým vůbec neproběhlo žádné jednání o průchodu, Israel rovnou vstoupil a zabral mu zemi. 
Čím se tyto případy liší? Edom byl potomek Esava - bratra Jakova. 
Když byla Země israelská zaslíbena Jakovovi, bylo dáno území hory Seir (pozdější Edom) Esavovi, jako jeho dědictví (5 M 2,5). 
Jelikož měl Esav (Edom) "špatnou" zkušenost s Jakovem (Israelem), který mu sebral prvorozenství a zemi Israel, těžko bude nyní věřit židovskému národu, že chce pouze projít jeho zemí. 
To je legitimní obava a je třeba se vyhnout jakémukoli zbytečnému krveprolití. Jiná situace je u krále emorejského Sichona. 
Když viděl, co se stalo (resp. nestalo) Edomu, a že úmyslem Israele je skutečně jen projít, měl jim to umožnit. 
Mezi základní pravidla lidské slušnosti patří, co se v židovství nazývá - "ze nehene veze lo chaser"- poskytnout druhému požitek, když není na ničí úkor. Jeho bezdůvodná neochota ukázala jeho zlou podstatu - "raša", a v takovém případě není třeba se snažit úzkostlivě vyhýbat konfliktu (na hrubý pytel hrubá záplata). 
Israel se nějak do své země dostat musí, a tak když emorejci proti nim vytáhnou do války, bojují s nimi a dostávají zemi, která jim původně nebyla určena. 
Třetí případ Oga - bašanského krále byl opět jiný. 
Og viděl, že úmyslem Israele je pouze projít a válečně proti nim nemá šanci obstát. 
Přesto se nesnaží o jednání a vyráží okamžitě do útoku. 
Tím získává Israel další "neplánované" území. 
Pro Israel to byla i určitá nezbytnost přemoci Oga, jelikož jak se říká - "oj le raša oj lešcheno" - těžce je darebáku a těžce jeho sousedovi. 
Lze se z těchto příběhů poučit, že když "dva dělají totéž, není to totéž" - naší povinností je se snažit pochopit jádro problému a motivy lidí, s kterými se občas dostáváme do konfliktů. 
Ne vždy jsme v právu (viz. Edom) a občas dostaneme za poctivost v přístupu víc, než si zasloužíme (viz. emorejský Sichon), a ten kdo vždy upřímně kráčí s Hospodinem, je ochraňován a požehnaný.

Šabat šalom

Moše Ch. Koller

Výklad sidry Balak

(Num. 22,2 – 25,9)

"Im jiten li Balak melo vejto kesef ve zahav" - 
"I když mi dá Balak plný dům stříbra a zlata". 
Vyprávění o proroku Bilamovi nám dává pochopit mnohé z lidské povahy a B-žího řízení světa. 
Bilam měl pro nežidovský svět stejný význam, jako Moše pro židovský. 
Vykladači říkají, že měl stejné schopnosti a stejnou míru svatého ducha, jako Moše. 
Jiné národy si nemohou stěžovat, že nemají kontakt s Hospodinem, a proto Ho nemohou pochopit. 
Dostávají ty samé výchozí informace a podmínky, a je jen na nich, jak s nimi naloží. 
Oni se však (jako nyní Balak) snaží tento kontakt s Hospodinem a své poznání použít ke špatným věcem - prokletí židovského národa. 
Přitom by se stačilo zeptat prostřednictvím proroka na B-ží úmysly a na cestu, po které kráčet, tak jak to dělá Moše pro Israel. 
Je to odvěká tragedie světa a člověka, že schopnosti a dary, které mu byly B-hem dány, zneužívá k prosazení svých ambicí a nesnaží se jich využít pro svoji nápravu a zdokonalení. 
V našem verši je vlastně obsažena celá charakteristika Bilama, který neustále "zamlžuje". Zdánlivě plně usiluje o prosazení B-ží vůle - "nemohu překročit v malém ani velkém vůli B-ží". 
Proč však říká poslům o zlatě a stříbře? 
Naši vykladači v tom vidí jasný důkaz jeho pokrytectví. 
Před Balakem se snaží vypadat jako ten, kdo může prosadit svou vůli proti Hospodinu, jenom nedostává dostatečně zaplaceno. 
To je jedna z jeho charakterizujících vlastností, díky kterým se stal prototypem - antitypem Mošeho, a za kterou je jedním z mála lidí, o kterých se říká, že nemají budoucí svět. 
Ve Výrocích otců je psáno - 
"To jsou žáci hříšného Bilama. 
Ten kdo má

a) zlé oko - závist, nepřejícnost; 
b) vysokého ducha - nafoukanost, pýcha; 
c) širokou duši - chamtivost (viz náš verš)". 
Přesným protipólem je Moše ( ve Výrocích otců jsou to žáci Abrahama) s přejícností, pokorou a skromností. 
Nebezpečnost Bilama spočívá v tom, že se navenek prezentuje jako bohabojný prorok. 
Pro svět jsou lidé mu podobní největším problémem a úskalím. Je těžké je poznat a ještě těžší je usvědčit. 
Jsou to podvodníci, kteří nemají špetku studu a pro svůj prospěch jsou ochotni vést do záhuby celý svět.

"Vajiftach Hašem et pí ha-aton vatomer" - 
"A otevřel B-h ústa oslici a řekla". 
Naskýtá se otázka, nač musel Hospodin udělat zázrak a dát oslici promluvit. 
Jestli šlo o odrazení Bilama z jeho výpravy, mohl se mu jednoduše zjevit anděl na samém počátku a sdělit mu, že jeho angažování se není žádoucí. 
K čemu je třeba mezihry s oslicí? 
Důvod, proč Balak poslal pro Bilama, byl ten, že vládne stejnou zbraní, jako Israel. 
Jeho síla je v ústech - co prokleje, bude proklaté. 
Oslice mu, se svým proslovem, ukazuje jeho omezenost a zaslepenost. 
A to právě jeho silnou zbraní - mluvou. 
Hovoří k němu, a teprve pak je Bilam schopen vidět anděla, kterého oslice už dávno vidí a před kterým se ho snaží zachránit. 
Šlo o to ukázat, že také oslice umí mluvit a i ona má vize anděla, a přesto zůstává oslem. 
Tyto zvláštní schopnosti, bez etického cítění a pochopení kontextu, nemají žádnou cenu. 
Bilam se má poučit, že ne vize či schopnost mluvit, z něj udělá "velikána", ale pouze jeho morální kvality. 
Být opravdovým prorokem znamená hlásat pravdu o Hospodinu, a ne se chovat jako "kariéristický šmelinář". 
On se však chová jako jeho oslice. Ona, když vidí hrozícího anděla, snaží se před ním utéci. 
To samé dělá i Bilam. Nesnaží se pochopit smysl přítomnosti anděla, ale prchá před ním. 
Hájí se a říká - "nevěděl jsem, že….". 
Touto formou dává Hospodin lekci Bilamovi, že podstatné nejsou prorocké vize a schopnost "čarovat" mluvením, podstatou je porozumět zjevení a obsahu sdělení, které nám chce Hospodin předat.

"Bne li baze šiva mizbechot" - 
"Postav mi sedm oltářů". (23,1) 
Podobnou chybu v přístupu lze vidět i v pokračování příběhu, při obětech na oltářích, které Bilam provádí. 
Nařizuje, aby bylo vybudováno pokaždé 7 oltářů, jimiž si chce naklonit B-ží přízeň. 
Stále stejná chyba, kdy zaměňuje obsah formou a kvalitu kvantitou. 
Hospodin touží po srdci člověka a jeho ochotě naplňovat Jeho vůli. 
Vnější formy mají svou cenu jako vyjádření vnitřního rozpoložení (stavu duše), ale ne jako vnější "divadlo". 
Toto nebezpečí přetrvává i dnes v židovství, a obecně i ve všech formálních (instituciolizovaných) náboženstvích (či duchovních naukách). 
Židovské náboženství má samozřejmě precizně propracovanou liturgickou stránku projevů - svátků, modlitby apod. 
Nikdy to však není samoúčelné nařízení, vždy jde o prostředek dovádějící člověka k smysluplnému, duchovnímu cíli. 
Celkově je židovství velmi střízlivé a vyhýbá se různým "duchovním dobrodružstvím", u kterých vždy hrozí samoúčelnost, kdy projev je podstatou, a ne obsah. 
Z toho pak plyne celá řada předpisů - halachot, které buď nedoporučují (meditace), nebo přímo zakazují (seance) různé formy duchovních cvičení, obřadů, "čarování", apod…
Největší silou našeho národa a nejlepší formou služby B-hu je přímočará jednoduchost, až naivita (což nemá nic společného s hloupostí!) -

"Tamim tihje im Hašem elokecha" - 
"Buď prostý s Hospodinem, svým B-hem". "Lecha ijaccha ašer jaase ha-am ha-ze" - 
"Poradím Ti, co tento národ". 
Bilamova nenávist je obrovská, a tak, když sám nemohl proklít Israel, dává alespoň Moabu radu, jak mohou tento národ zničit. 
Rada vypadá poměrně neškodná, ale ve svém důsledku znamená totální zničení národa. 
Moab má poskytnout své dcery pro potěchu Israeli. 
Zdánlivě nevinná věc je Midrašem popsána jako útok na samou podstatu identity národa. 
Moabská dívka pozvala svého židovského přítele na oslavu, kde mu nabídla vše nejlepší z darů domu, a přitom si stěžovala - 
"Co jste to zač, my Vás máme rádi a dáváme Vám to nejlepší, a Vy s námi nechcete jíst a pít dohromady (košer) a odtahujete se od nás". 
Jak lze odolat takové argumentaci!? Žid nechtěl vypadat jako "rasista" (protože má na rozdíl od jiných výčitky svědomí), nechal se opít, a poté mu moabská kráska strčila modloslužbu pod nos - "jen to ucti a budu Tvoje". 
Tyto nevinné "party" měly děsivý dopad na identitu židovského národa, hrozila absolutní asimilace, což bylo úmyslem Bilama. 
Když to došlo tak daleko, že si samotný vůdce kmene Šimon přivedl před očima celého národa moábskou princeznu, a vzpurně se postavil Mošemu -
"Jestli je tato zakázaná, tak kdo Ti dovolil Tvou ženu?". 
Úžasná logika!? 
S tím rozdílem, že Mošeho žena se stala židovkou, kdežto Zimri se stal gojem. 
Když někdo ztratí hlavu, vše zní logicky a snadno si plete příčinu s následkem. 
Naštěstí zde byl Pinchas a svým sebeobětováním zachránil situaci a zastavil morovou "asimilační" ránu. 
Na konci příběhu nám Midraš sděluje, že kromě 24 tisíc mrtvých napsaných ve verši, bylo dalších 166 000 zabitých za modloslužbu soudci. 
Dohromady takřka 200 tisíc mužů, skoro třetina celého židovského národa!! 
Bilam myslel skutečně na všechno. 
Cílem jeho vražedné rady bylo i to, aby se Země israelská nestala navěky dědictvím Israele. 
Věděl, že když morálně znemožní lid - modloslužba je ten nejtěžší hřích - , a oni dobudou Zaslíbenou zemi pouze silou, nebude zaslíbení věčné. 
Věčnost našeho práva a nároku na Zaslíbenou zemi je založeno na duchovní čistotě (bezúhonnosti) národa a naší věrnosti Toře. 
Není náhodou, že všechny tyto "bilamovské" úmysly nám zůstaly výzvou až do dnešních dnů. 
Zvlášť dnes, kdy pociťujeme ohrožení naší svrchovanosti nad Svatou zemí, si to musíme dobře uvědomit, pochopit kde je naše místo a co je úkolem každého z nás. 
Stejně jako za dob Bilama jde o naši identitu a zaslíbení naší země.

Šabat šalom

Moše Ch. Koller

/Převzato z www.olam.cz/