Be-rešit (První)
První stvořil Bůh ta nebesa a zemi.

Tóra se otvírá těmito sedmi velkolepými slovy: Be-rešit bara Elohim et ha-šamajim ve-et ha-arec – První stvořil Bůh ta nebesa a zemi. Co nás však vlastně tento verš učí? Komentátoři – ať již ti, kteří se přiklánějí k doslovnému významu (pšat), smyslu alegorickému (remez), homi-
letickému (draš) nebo esoterickému (sod)⁴ – se od nepaměti pokoušeli proniknout smyslem tohoto verše. Jako lidé naplnění opravdovou vírou věděli, že Tóra představuje pro člověka výslovný příkaz sloužit Bohu – tedy přijmout jho Nebeského království, jak se konkretizuje
v Tóře a jejích příkazech. Tento výslovný příkaz se však nachází vložen do líčení, které nám na začátku vypráví o stvoření světa a o počátku lidských dějin. Co tedy sidra Be-rešit připojuje k tomuto požadavku a čím přispívá k jeho naplnění? Velcí myslitelé Tóry ustavili vztah mezi touto otázkou a problémem víry. Maimonides vyvinul značné úsilí, aby osvobodil poznání Boha – spočívající právě v přijetí jha Nebeského království – od veškeré závislosti na jakémkoliv zvláštním sdělení (věčnosti vesmíru nebo jeho stvoření v daný okamžik).
Naproti tomu Nachmanides považuje přesvědčení o stvoření světa za jednu z podmínek víry v Boha. Midraš propůjčuje líčení stvoření kromě jeho kosmologického obsahu i význam, který se dotýká této víry. K verši 1 M 2,4 toto jsou příběhy nebes a země, stvořených(be-hibaram) v den, kdy Hospodin, Bůh, dělal zemi a nebesa, midraš poznamenává, že hebrejský výraz be-hibaram (stvořených), obsahuje písmena jména Abrahám. Nebesa a země byly stvořeny kvůli zásluhám Abraháma. Jinak řečeno, nebe a země nabývají významu jedině tím, že slouží jako rámec tomuto člověku, prvnímu, o kterém je výslovněřečeno: Uvěřil Hospodinu. (1 M 15,6)
Vyprávění o stvoření tedy jen vytváří pozadí, na němž se víra vtělí do podoby tohoto muže, který časně ráno vstal, ustrojil svého osla, vzal svého syna i oheň a obětní nůž a vypravil se k onomu místu, o němž mu Bůh řekl (1 M 22,3). K strojení osla, který se hebrejsky řekne cha-
mor, Abravanel učinil tento komentář: Ovládl svou hmotnou podstatu (chomriut – hebrejsky „materiálno“, „materiální stránka“, „hmotná podstata“). Naše kapitola pojednává právě o hmotné přírodě – o nebesích a zemi a co obsahují, o bytích neživých a živých, o samém člověku. S jakým úmyslem? Jak známo, Raši začíná svůj komentář Tóry přesně tou otázkou, kterou již položil midraš. Volně parafrázováno: Jestliže je prvořadým cílem Tóry výslovný požadavek, aby lid Izrael přijal Boží službu skrze konání konkrétních příkazů, proč nezačíná
oznámením prvního příkazu a ten se objevuje až v Šemot, v druhé z Pěti knih Mojžíšových? (Ve skutečnosti První kniha Mojžíšova obsahuje zřetelně či v náznaku výčet určitého počtu příkazů. Tyto příkazy se však ještě výslovně neobracejí k židovskému národu, protože ten ještě
není ustaven jako národ podřízený dodržování Tóry; k tomu dojde až po východu z Egypta.) Víme, že Raši na tuto otázku neodpovídá pojmově, ale spíše na způsob midraše, řekli bychom téměř folklórně, a svou odpověď čerpá právě z midraše. Hlavním cílem sidry Be-rešit není poskytnout nám sdělení o vesmíru a jeho povaze, ale o historické budoucnosti. Tato sidra zakládá právo židovského národa na Erec Jisrael – Zemi Izraele. Děje se tak v námitce proti obvinění národů: Jste národ lupičů, neboť jste ukradli tuto zemi sedmi národům (Kenaánu).
Námitka Izraele spočívá v tom, že první stvořil Bůh ta nebesa a zemi. Žádné lidské společenství tedy není vlastníkem země, neboť země a vše, co je na ní, patří Hospodinu – a On ji užívá podle Své vůle. Svou vůlí ji nejprve svěřil Kenaáncům a Svou vůlí ji Kenaáncům odňal,aby ji svěřil Izraeli (Raši). Často slyšíme, jak věřící Židé připomínají tento midraš na podporu svého stanoviska k závažným problémům a sporům současnosti, které Izrael stavějí proti jiným národům. Texty Tóry interpretované na základě midrašů coby základ pro postoje odrážející politické potřeby a zájmy se však sluší užívat s obzvláštní opatrností.
V rukou těch, kdo si jimi takto slouží, se totiž mohou stát dvousečnou zbraní. Vždyť pokud dál pokračujeme v myšlence, kterou Raši vyvozuje z midraše, jsme zjevně nuceni přidat: Jestliže země a vše, co je na ní, patří Hospodinu, vyplývá z toho, že Svou vůlí ji odňal Kenaáncům,
aby ji svěřil Izraeli; a Svou vůlí ji odňal Izraeli, aby ji svěřil Římanům; a Svou vůlí ji odňal Římanům, aby ji svěřil Arabům; a Svou vůlí ji odňal Arabům, aby ji svěřil křižákům; a Svou vůlí ji odňal křižákům, aby ji svěřil mamlúkům; a Svou vůlí ji odňal mamlúkům, aby ji svěřil
Turkům; a Svou vůlí ji odňal Turkům, aby ji svěřil Angličanům; a Svou vůlí ji odňal Angličanům – a my se opět ocitáme mezi těmi, s nimiž se vede spor. Hluboký smysl tohoto midraše spočívá v myšlence, že žádný národ nemá žádné právo na žádnou zemi, protože vlastníkem veškeré země je Bůh. Opusťme midraš a podívejme se na myšlenky obsažené v samotném verši. Co znamená sedm slov: První stvořil Bůh ta nebesa a zemi? Jde o sdělení týkající se události, ke které došlo v nějakém zvláštním čase? Je-li tomu tak, první kdy? Na počátku času? Hned zkraje narážíme na jeden z velkých problémů metafyzického myšlení, možná vůbec největšího: problém času a pojem počátku času, nebo, v širším smyslu, pojem počátku objektivní skutečnosti. Je mu možno dát význam v kategoriích lidského myšlení? Všechny filozofické pokusy od počátku lidského myšlení promýšlející tuto otázku vyústily pokaždé v protiklady. Leda že by první, o kterém hovoříme, nebylo pojmem časovým, ale označovalo příčinu nebo původ.
A co znamená druhé slovo stvořil? K lidským kategoriím patří takové jako „dělat“, „stavět“, „formovat“, „utvářet“. Ve skutečnosti a ve světě, jak je známe, nám však kategorie „stvořit“ blízká není. Pozdější náboženské myšlení vysvětlí tento pojem jako označující tvorbu něčeho z ničeho – ex nihilo. Sám tento pojem však není racionální a v každém případě nemáme žádnou jistotu, že nám dobře vysvětluje smysl verše (Ibn Ezra to zpochybňuje). Slovo „stvořit“ vyjadřuje bez jakékoliv pochyby vztah, který existuje mezi Bohem a světem. Jaká je však povaha tohoto vztahu, který nejsme schopni pochopit a ještě méně si ho dokážeme představit? Konstatujeme tak, že první dvě slova neposkytují člověku žádné sdělení o žádné události. První verš Tóry představuje velký princip víry, která se staví proti jakékoliv jiné koncepci, jež může v lidské kultuře existovat: Svět není Bůh. Staví se proti pohanství, jehož bohové náležejí světu
a ve světě se nacházejí. Staví se proti křesťanství, jež z judaismu zdánlivě převzalo pojem transcendentního Boha, ale okamžitě ho opatřilo lidskou podobou, která existovala ve světě. Staví se proti
ateismu, pro nějž je svět totalitou Bytí, tedy Bohem. V protikladu proti všem těmto koncepcím Tóra tvrdí: První stvořil Bůh ta nebesa a zemi. Svět není Bůh a Bůh není svět. Bůh je nad světem, mimo veškerou skutečnost, k níž se váží lidské pojmy, mimo veškeré potřeby a zájmy, které vyplývají z lidské existence ve světě. Ani svět, ani člověk nejsou to hlavní a Bůh neexistuje ani pro svět na způsob platónského demiurga, ani pro člověka. Bůh je hlavní a svět (včetně člověka) je druhotný. Tato myšlenka bude později vyjádřena v knize hebrejských modliteb, siduru: Ty jsi tím, jenž byl před stvořením světa, a ty jsi týž po stvoření světa. Stvoření zmíněné v sidře Be-rešit zavrhuje veškerou naturalistickou a člověkostřednou koncepci ve prospěch víry v Boha.

Úvahy nad Tórou

přeložil Leo Pavlát

⁴ Pšat, remez, draš a sod představují od přibližně 15.–16. století čtyři tradiční ro-
viny židovské exegeze, jejichž akrostich PRDS dává hebrejské slovo pardes (sad),
v přeneseném slova smyslu „ráj“.