Be-midbar (V poušti)
Zasnoubím si tě věrností.

Sidra Be-midbar pojednává o otázkách správní, demografické a statistické povahy vztahujících se ke správě a řízení rozličných struktur a kmenů tvořících národ stejně jako k řádu pro táboření. Poté se sidra znovu vrací k pravidlům uspořádání vlastním kmenu Levi – rozdělení tohoto kmene do různých rodů, rozvržení funkcí ve Svatyni a služebným povinnostem, které přináležejí těmto různým rodům. Sidra konečně obsahuje i sčítání šesti set tisíc osob. Pokud se nemýlím, jde o první známé sčítání obyvatel v dějinách. Všechny tyto otázky se vztahují k období, kdy Izrael žil v poušti, k rozličnému uspořádání, spjatému s jeho putováním k zemi Kenaán.
Tuto sidru pak doplňuje haftara, text nádherný a výjimečný. Tato haftara, převzatá z druhé kapitoly proroka Ozeáše, byla k sidře Be-midbar připojena zdánlivě z čistě formálního důvodu. Již jsem poznamenal, že sidra obsahuje sčítání lidu. A druhá kapitola Ozeáše začíná velkolepým zaslíbením do budoucna: Počet synů Izraele bude jako mořského písku.
Text Ozeáše se však především soustřeďuje na otázku smlouvy mezi Bohem a jeho lidem Izraelem nebo – jak by snad bylo správnější říci – smlouvy mezi lidem Izraele a jeho Bohem. Tímto problémem, o kterém jsme tak obšírně diskutovali v předešlém oddílu, se sidra Be-midbar v nejmenším nezabývá. Můj komentář k této haftaře proto doplní a upřesní to, co jsem již dříve řekl o sidře Be-chukotaj. Ta zahrnuje naléhavé, strašlivé varování, hrozící zkázou a vyhnanstvím, avšak končí vznešenými slovy, která po všechny generace posilovala židovskou víru:
 

A já si připomenu svou smlouvu s Jákobem, také svou smlouvu sIzákem a smlouvu s Abrahámem si připomenu, a připomenu si tu zemi… A budu mít pro ně na paměti smlouvu prvních, které jsem před zraky národů vyvedl ze země egyptské, abych jim byl Bohem, já jsem Hospodin. (3 M 26,42–44)
 

Již jsem poznamenal, že text neříká nic o tom, co se objektivně stane či uskuteční. To, co ohlašuje, je velkolepé a mocné poselství: Smlouva mezi Bohem a Jeho národem a mezi Izraelem a jeho Bohem existuje a pro Boha nadále trvá. Tato smlouva je však dvoustranná a vzájemná. Aby přísliby této smlouvy dospěly od stavu možnosti ke svému naplnění, musí druhá strana – a tou jsme zjevně my sami –splnit podmínku. Celá druhá kapitola Ozeáše citlivě a nesmírně dojemně pojednává o této smlouvě. Pouto mezi Bohem a Jeho lidem Izraele přirovnává k poutu mezi mužem a ženou. Popisuje je slovy a způsobem, který nám připomíná Píseň písní, jež podle naší tradice rovněž představuje podobenství pouta mezi Bohem a židovským národem. Text haftary konečně hovoří o porušení této smlouvy lidem Izraele a poté popisuje – rovněž velice působivě – znovuobnovení smlouvy v budoucnosti. Haftara končí dvěma vznešenými verši: 

A zasnoubím si tě navěky, zasnoubím si tě spravedlností a právem, láskou a soucitem. Zasnoubím sitě věrností a poznáním Hospodina. (Oz 2,21–22)
 

Zasnoubím si tě. K zásnubám dochází mezi Bohem a lidem Izraele. Vyrůstají ze spravedlnosti a práva, lásky a soucitu, které jsou Božími atributy. (Na tomto místě se nebudeme zabývat velkou otázkou významu Božích atributů.)
Zasnoubím si tě věrností (be-emuna). Hebrejský výraz emuna, který bývá překládán i jako víra, nemá nikdy v Bibli význam, který mu dává současná hebrejština, tedy význam podobný latinskému fides, anglickému faith a německému Glaube. Emuna, o které hovoří Bible,znamená vždy věrnost. Obrat zasnoubím si tě „beemuna“ (prostřednictvím emuna) se týká věrnosti, kterou je zasnoubený vázán ke svému slibu.
Poté jsou pronesena tři zásadní slova: A (zasnoubím si tě) poznáním Hospodina (ve-jada’at et JHVH). Spravedlnost a právo, láska, a soucit a poznání ve smyslu věrnosti se vztahují k Bohu a jsou věčné.
Nezávisejí ani na okolnostech, ani na chování lidí. Aby se však zásnuby mohly uskutečnit, je třeba, aby se splnila velká podmínka:
 

Poznání Hospodina. Znovupoznání Hospodina představuje jedinou podmínku pro obnovu smlouvy. Bez toho smlouva zůstává jen jako možná, aniž by vstoupila v platnost. To nám připomíná slova proroka Jeremiáše, který žil přibližně sto padesát let po Ozeášovi: Ať se mudrc nechlubí svou moudrostí, hrdina ať se nechlubí svým hrdinstvím a boháč ať se nechlubí svým bohatstvím. Ať se však chlubí (tím jediným, čím je člověk oprávněn se chlubit) rozumem, kdo mne poznal, protože já, Hospodin, jsem ten, kdo na zemi působí milost, soud a dobročinnost… ( Jr 9,22–23)

Máme co činit s analogií: Bůh prokazuje milost, soud a dobročinnost (a v Ozeášovi: Zasnoubím si tě spravedlností a právem, láskou a soucitem), avšak pod touto podmínkou: že jsi poznal (Hospodina) a víš, že Já, Hospodin, prokazuji milost a (vykonávám) na zemi soud a dobročinnost. Bůh jedná s láskou, podle spravedlnosti a práva, ať si toho člověk je či není vědom. Tyto projevy však ve skutečnosti nabývají na významu, jen pokud člověk Boha zná a rozumí mu. Takže: Zasnoubím si tě spravedlností a právem, láskou a soucitem. Zasnoubím si tě věrností – pod podmínkou, že poznáš Hospodina. Na židovském národě závisí, zda se smlouva mezi Izraelem a jeho Bohem stane skutečností.

Úvahy nad Tórou

přeložil Leo Pavlát