Paraša nám popisuje, jakým způsobem probíhalo cestování Israele po poušti. 
Tempo udával B-h, který je obklopoval "ochrannými oblaky", a podle nich se řídil pochod židovského národa. 
Byly doby, kdy pokračovali v cestě každý den, a byla období, kdy oblaky zastavily na dlouhé měsíce, než se znovu daly do pohybu. 
Každé z těchto zastavení mělo svůj účel a postupně byl jimi Israel "vychováván" v nové realitě žití, jako svobodného národa řídícího se pokyny B-žími. 
Původní plán byl, bezprostředně po darování Tory, přivést Israel do Zaslíbené země, ale po hříchu "zlatého telete", byl "nucen" B-h pozměnit plány a podržet Israel v poušti po dobu čtyřiceti let, aby se naučili žít v nově nabyté svobodě. 
Bylo třeba, aby se vyměnilo pokolení, jelikož ti, kdo žili v egyptském otroctví, nebyli schopni se přeorientovat na novou formu vnímání a chování se. 
To koneckonců vidíme i dnes v naší společnosti, kde lidé také nejsou schopni setřást ze sebe stigmata padesátileté vlády komunismu a naučit se žít podle nových pravidel. 
V dnešní paraše je zmíněna jedna z těžkých zkoušek a ran, kterými musel Israel projít při své "převýchově". Israelité velice rychle zapomněli na těžkosti otroctví, na to, že byli zabíjeni a že pracovali v těžké porobě, a najednou si pamatovali jen ty "dobré" věci - dostatek a výběr jídla v Egyptě (což samozřejmě také nebyla pravda). 
V poušti byli najednou nuceni jíst "jen" man (mana), což jim přišlo nezáživné a jednotvárné, a vůbec je nezajímalo, že jim je sesílán samotným B-hem. 
(Člověk, když je zaklet do svých představ, není schopen vidět a vážit si dokonce ani zázračné reality.) 
Navíc se říká, že "man" měl v sobě všechny chutě, které si člověk určoval podle toho, na co měl zrovna chuť. 
Najednou chtěli maso a to za jakoukoli cenu, přestože ani v Egyptě ho neměli. 
Moše nevěděl, co má dělat a obrátil se na pomoc k B-hu. 
Také B-h se velice hněval na Israelce pro jejich neúměrné nároky a rozhodl se jim dát "lekci", aby si uvědomili proporce jejich situace. 
"Zaplavil" je křepelkami a donutil je, že je musí jíst po dobu celého jednoho měsíce. 
To je tak dlouhé období, že pochutnání se mění na utrpení. 
Požehnání věcí není jen v jeho obsahu, ale také a to především v jeho míře - všeho moc škodí. 
Kromě toho na ně poslal ránu, která zabila několik tisíc z nich. 
Pro neúměrnost jejich požadavků a zkreslování historie (život v Egyptě), se dostalo židovskému národu tvrdého trestu. 
Na obranu Israelců je nutno říci, že byli k tomuto protestu svedeni. 
Ve verši se píše, že ti, co si začali stěžovat a dožadovat se masa, byli tzv. "asafsuf" - volně přeloženo "posbírané zbytky". 
Tento zvláštní název pro tuto skupinu vysvětlují naši vykladači tak, že to byli lidé - nežidé, kteří se přidali k Israeli ve chvíli jejich vyvedení, když viděli, že vítězí nad Egyptem. B-h nechtěl, aby šli s nimi, ale Moše si ve svém milosrdenství prosadil, aby se přidružili. 
B-h ho varoval a řekl mu, že s nimi budou jen potíže, což ukazuje i náš příběh. 
Moše si už nevěděl rady a žádal, aby z něj byla sňata zodpovědnost. 
B-h ho vyslyšel a seslal "svatého ducha" na sedmdesát starších, kteří pak pomáhali Mošemu řešit všechny obtížné situace. 
V průběhu všech 40-ti let bylo několik dalších selhání, které se také přičítaly za vinu skupině "asafsuf". 
Jejich úmysly nebyly čisté, připojili se k Israeli jen kvůli výhodám, ale v těžkých situacích nebyli ochotni s nimi trpět. 
To je jeden z důvodů, že v dnešní době lidé, kteří se chtějí připojit k židovskému národu, jsou pečlivě prověřováni, jestli mají čisté a upřímné úmysly. 
Je halacha, která říká, že v době, kdy bude Israel ve vládnoucí pozici, jako v dobách krále Šalamouna, nebudou přijímáni konvertité do Israele, jelikož jejich úmysly budou zištné.

"Ase lecha štej chacocrot kesef" - "Udělej si dvě stříbrné trubky". 
Na jejich putování je také provázely dvě stříbrné "chacocrot" - trubky, na které se troubilo při určitých příležitostech. 
V době svolávání shromáždění, v době svátků a nového měsíce - obě trubky troubily dlouhé táhlé troubení, při svolávání stařešinů - jedna trubka, a při tažení do války se troubilo na obě trubky krátké, přerušované troubení. 
Toto troubení se pak stalo i součástí bohoslužby v Chrámu, kde bylo v době obětí troubeno. 
My známe ono troubení z bohoslužby na Roš Hašana, kdy troubíme v synagoze na šofar. 
Pronikavý zvuk trubky má schopnost vyburcovat člověka z letargie a "zatřást" jím, což je účelem tohoto troubení.

"Vajomer Moše…nosim anachnu el ha-makom…" - "A řekl Moše…jdeme na místo…"
Dalším klíčovým momentem naší paraši je rozhovor mezi Mošem a jeho tchánem Jitrem, kterého zde Tora pojmenovává jménem Chovev (od slova "chaviv" - milovaný). 
Moše ho vyzývá, aby pokračoval společně s israelským národem v jejich putování a pomohl jim svou moudrou radou - "buď nám očima". 
V knize Šemot jsme byli svědky, že Jitro svou radou pomohl vytvořit soudní systém Israele, a proto ho chce mít i teď Moše u sebe. 
Moše prožil prakticky celý život (až do svých osmdesáti let) v Jitrově domě a dá se říci, že od něj načerpal hodně ze své moudrosti a duchovních hodnot. 
Jitro odpovídá, že se chce vrátit zpátky do své země a ke své kultuře ("moladeti" - místo rodiště, to, s čím je člověk nejvíce spojen). 
Moše ho znovu přesvědčuje a tím verše končí. 
Tora nám neodhaluje, jestli se Jitro nechal přesvědčit a zůstal s židovským národem, anebo jestli odešel zpět do své země. 
Část vykladačů říká, že šel zpět, aby "obrátil na židovství" jeho rodinu a národ. 
Myslím, že Tora úmyslně nechává otevřený konec (jako v každém lepším filmu), protože to není až tak důležité (ať si ho každý domyslí podle svého). 
Důležitější jsou jemné nuance příběhu - jak si Moše váží tohoto bývalého "modloslužebníka", jak je důležitý pro úspěch židovského národa, jak Jitro cítí silné spojení s tím, z čeho vyšel atd. 
Vidíme v naší paraše dva druhy proselytů - "gerů". 
Jedni byla skupina "asafsuf", která způsobila kvůli svým neoprávněným chtíčům těžkou ránu Israeli, na druhou stranu je zde Jitro, o kterého má Moše obrovský zájem a je požehnáním pro Israel. 
K tomuto dělení se, možná, váží i dva výroky Moudrých, kteří říkají na jedné straně, že "geři" jsou pro židovský národ těžcí jako vyrážka. 
Na druhou stranu jiný výrok říká, že Israel šel do galutu jen proto, aby shromáždili ze všech národů světa "gerej cedek" - spravedlivé proselyty. Jednou je přístup odmítavý a negativní, podruhé pozitivní. 
Tento zdánlivý rozpor lze vysledovat v kontextu našeho příběhu. 
Lze říci, že Jitro, kterému je zatěžko se odloučit od své kultury a místa narození je typ spravedlivého proselyty - "ger cedek", který zůstává ve svém minulém světě, a je tím, pro kterého stálo zato Israeli sestoupit do galutu. 
Naopak "asafsuf" se přidružili k Israeli, jdou s ním a chtějí s ním žít ve Svaté zemi - ti mohou být nebezpečím - vyrážkou pro židovský národ, protože se snaží svůj minulý svět implantovat do Israele. 
To však neznamená, že "ger cedek" - spravedlivý nemá žít v Israeli. 
Důkazem je Rut, která se stala židovkou a přišla i za cenu velkých obětí s Naomi žít do Israele. 
Byla k tomu však třeba její obrovská duchovní síla, kdy dokázala totálně vykořenit ze sebe "starý svět" a zcela splynula s novou vlastí a kulturou. 
Ne každý dokáže (dokonce ani Jitro), tak jako Rut, provést tuto dokonalou změnu osobnosti. 
(Možná toho byla schopna proto, že byla žena, která má v sobě větší vnitřní sílu a vůli se obětovat.)

"Vatedaber Miriam ve Aharon be Moše" - "A mluvila Miriam a Aharon o Mošem". 
Příběh Miriam je velice poučný. 
Patřila k vůdcům národa (spolu s Mošem a Aharonem), a přesto se nedokázala oprostit od určitých stereotypů myšlení obyčejného člověka. 
Nelíbilo se jí, že si její bratr vzal za ženu "kušit" - černošku (Midjánku). 
Ne snad z důvodů rasistických, ale z důvodů společenských. 
Proč by měl vůdce národa - Moše, mít za ženu někoho, kdo nepochází z židovského národa a není z "dobré rodiny"? 
Ve své upřímnosti si neuvědomila, že to není její starost, a že ne vždy dobrý původ je zárukou dobré ženy a úspěšného manželství. 
Naopak v předchozím příběhu vidíme, že svou pohotovostí zachránila svému muži život tím, že sama obřezala jejich mladšího syna, když byli na cestě do Egypta. 
Moše nejlépe věděl, jakých kvalit je jeho manželka a měl dost moudrosti a vnitřní síly, aby se nenechal zmanipulovat společenskými konvencemi. 
Miriam pak byla za své vměšování a pomlouvání potrestána malomocenstvím, a dostala tak lekci, že ne vždy, co společnost považuje za vhodné, musí být správné. 
B-ží cesty jsou jiné, než lidské úvahy, a ani Miriam, přes svou duchovní velikost a privilegované postavení, nebyla ušetřena této bolestivé lekce. 
Tora nám tento příběh vypráví především pro nás samé (ne proto, abychom se "ušklíbali" nad nedokonalostí Miriam - nikdo není dokonalý), a chce, abychom se poučili a neposuzovali nikoho a nic povrchně, bez pochopení souvislostí. 
Také v případě, že něčemu nerozumíme a nepřijímáme, musíme umět akceptovat realitu, a respektovat druhé v jejich životech a činech.

Šabat šalom

Rabín Moše Ch. Koller