„V hebrejštině se číslo 32 píše Lamed Bet. Vyslovuje
se Lev, což je hebrejské slovo pro srdce. Je to právě srdce,
kde se v těle projevuje čin mysli. Jakmile vliv mysli slábne, srdce přestává fungovat, což je definice smrti... Na Tóru
se pohlíží jako na srdce stvoření. Prvním písmenem Tóry
je Bet ve slově Berešit – Na počátku. Posledním písmenem Tóry
je Lamed ve slově Jisra´el – Izrael.“

Aryeh Kaplan: Sefer Jecira

Další písmeno hebrejské abecedy je tedy Lamed L, - v pořadí dvanácté.
Je to písmeno už na pohled krásné. Vypadá jako polovina srdce, ze které nahoře šlehá malý plamínek. Zaujalo mne právě to jeho spojení se srdcem. Myslím, že slovo srdce je v Bibli jedno z nejfrekventovanějších. Mluví-li se v Bibli o srdci, většinou je tím míněna vnitřní podstata člověka, spojení ducha a duše. A tak dělá-li něco člověk se zaujetím srdce, myslí se tím uvědomělá činnost. Když Pán B-h přikazuje:
„Slyš, Izraeli, Hospodin je náš B-h, Hospodin je jediný. Budeš milovat Hospodina, svého B-ha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci...“
(Dt. 6,1-6) apeluje na to, že toto přikázání se musí stát druhou přirozeností člověka a musí být přijato v plném vědomí, celým člověkem.

Srdce bylo vždy pro Izraelce sídlem a zdrojem lidských pohnutek: strachu, nenávisti, zrady, úzkosti, převrácenosti, ale také radosti, lásky, síly, udatnosti a odvahy. Při četbě Bible si člověk uvědomí, že pro Izraelce je srdce na prvním místě, protože on myslí srdcem, skládá si v srdci napomenutí, srdcem zpytuje Zákon Hospodinův a myslet, pro něho znamená především moudře jednat. Srdce je středem osobního jednání a rozhodování. Srdce také rozsuzuje – rozeznává dobré od zlého.

Pozoruhodné je také to, že srdce je hebrejsky lev. Lev, to nádherné, silné, nikým neohrožené zvíře. Působí majestátně, na všechno se dívá s jakýmsi nadhledem. Ne nadarmo požívá přízvisko „král zvířat“. Podle tradice je s vlastnostmi lva spojován Samson. Samsonovy dlouhé vlasy, to je i pýcha lva. I Samson hledí na svět kolem sebe skrze svou siláckou výlučnost, cítí se ničím neohrožený a přestává být ostražitý. A přes všechny negativní zkušenosti s Dalilou jí vzdor tomu „otevřel své srdce dokořán“ a zjevil jí podstatu a zdroj své síly. Samsonovo srdce nemyslelo moudře, síla mu otupěla mysl. O takových lidech Bible říká: „mají oči a nevidí, mají uši a neslyší...“A tak raní-li Hospodin někoho „slepotou a tupostí“ (Dt.28,28), znamená to, že mu odňal zdravý úsudek
a pravou moudrost. Pravdou je, že své vyvolené, své nazorejce, neopustí a nakonec jejich pád stejně poslouží B-žímu záměru! Haleluja!

Vždycky mne plní úžasem nalezené souvislosti, jejich hledání je jedna z mnoha následování hodných vlastností židovského myšlení – stále přemýšlet o B-žích věcech, neustále se“ kochat“ Jeho Zákonem. Usilovné hledání a vroucí touha porozumět B-žímu myšlení, to je dobrodružství, které je bez hranic! Nač bezduše skákat na laně z mostu pro pomíjivou chvilku vzrušení, když srdce milující B-ha žije trvale v plamenech a duše tone v hlubinách Jeho přítomnosti!

V různých kulturách platí toto číslo za číslo dokonalosti. Už staří Babylóňané měli rok rozdělen do dvanácti měsíců. Existuje dvanáct znamení „zvěrokruhu“ – to je doména hvězdopravců. Ale také den se dělí na dvanáct hodin dne a dvanáct hodin noci.

I v židovských dějinách má tento počet rozhodující význam, dá se říci, že posvátný. Židovský národ – Izrael, to je společenství dvanácti kmenů podle dvanácti Jákobových synů: Ruben, Šimon, Lévi, Juda, Isachar, Zabulon, Dan, Naftali, Gad, Ašer, Josef a Benjamin. Není tedy překvapivé, že Ježíš při povolávání učedníků si jich vyvolí také právě dvanáct. Už vybráním těchto svých prvních následovníků se začíná něco zvláštního a nového. Těchto dvanáct učedníků, Petr, Ondřej, Jakub, Jan, Filip, Bartoloměj, Matouš, Tomáš, Jakub Alfeův, Šimon Zélóta, Juda
a Jidáš, se stává základním kamenem Církve.

V novozákonním Zjevení Jana je dvanáctka také důležité až zásadní číslo spolu se sedmičkou. Úžasný je popis nového Jeruzaléma sestupujícího z nebe. Jan viděl, že město má „dvanáct bran, střežených dvanácti anděly a na dvanácti branách napsána jména dvanácti pokolení synů Izraele... a hradby města byly postaveny na dvanácti základních kamenech a na nich bylo dvanáct jmen dvanácti apoštolů Beránkových“. Základy hradeb toho města jsou samý drahokam: první základní kámen je jaspis, druhý safír, třetí chalcedon, čtvrtý smaragd, pátý sardonyx, šestý karneol, sedmý chrysolit, osmý beryl, devátý topas, desátý chrysopras, jedenáctý hyacint a dvanáctý ametyst. A dvanáct bran je z dvanácti perel, každá z jediné perly“. Zj 21,12-14,19-20

Dvanáct kamenů bylo také vsazeno do náprsníku velekněze Árona. Každý kámen příslušel jednomu z 12 synů Izraele.
Na jednotlivých kamenech byla vyryta jejich jména. Na náprsníku byly kameny umístěny ve čtyřech řadách po třech, podle pořadí narození:

RUBÍN      TOPAS     SMARAGD

Ruben        Šimon        Levi

MALACHIT      SAFÍR         JASPIS

Juda                   Izachar        Zabulon

OPÁL               ACHÁT         AMETYST

Dan                   Naftali          Gád

CHRYZOLIT         KARNEOL          ONYX

Ašer                             Josef                   Benjamin

Všimněte si, že kameny v základech Nového Jeruzaléma se přesně neshodují s těmi, které zastupují izraelská pokolení na Áronově náprsence. V základech jich je umístěno pouze sedm z nich (smaragd-Levi, topas-Šimon, jaspis-Zabulon, safír-Izachar, ametyst-Gád, karneol-Josef, chryzolit-Ašer), těch zbývajících pět (chalcedon, sardonyx, beryl, chryzopras a hyacint) zastupuje někoho jiného. Já si myslím, že přísluší k některým apoštolům, kteří svým rodokmenem, podle halachických zákonů, nepatřili k židovskému národu, ale byli učedníky rabiho Ješui. A tak je to v těch základech pěkně namixováno! Jsou to jen lidské představy, protože tato sféra dozajista spadá do těch neodhalitelných tajemství B-žích. Je však jisté, že vzácné kameny nejsou v Bibli zmiňovány náhodou. Vždyť na konci časů také každý z nás dostane od Krále kamínek s vyrytým novým jménem. Ten kamínek bude stvrzením vztahu a to vztahu úzce důvěrného, protože nikdo jiný než Dárce a obdarovaný nebude to jméno znát! Na ten okamžik se opravdu těším a tak chci spolu s ponocným, který o půlnoci, tedy ve 12 hodin, troubil a vyvolával různá hesla, připomenout jedno z nich, které zní takto:

„Dvanáct, to je konec času,

každý mysli na svou spásu!“

Marta Srbová

Náprsník velekněze