V minulém čísle našeho časopisu jsme ukončili řadu deseti hebrejských  písmen, která jsou jakýmsi základem, protože všechna se bezprostředně vztahují k sefirám, které ve svém celku tvoří Strom Života. Odtud, od Otce plyne věčné a nekonečné světlo. Jím vše vzniká a žije.Dnes začneme ten pomyslný druhý díl a budeme se snažit pochopit písmeno jedenácté v hebrejské abecedě a tím je písmeno k „Kaf“.

Východní a jižní národy, Izraelce nevyjímaje, si přímo libují v symbolice a podobenstvích. Bible je jich také plná!Řada písmen, začínající písmenem Kaf až po písmeno Ajin náleží viditelnému světu, Synu Božímu a Boží moudrosti, která se nám jím zjevuje. Je to svět působící harmonii a řád. Ve světě Božího Syna je člověku umožněno setkání s B-hem.

Hebrejské písmeno Kaf je označením pro „misku“ nebo také „dlaň“. Ve starodávné knize Sefer Jecira, která je tak stará, že její počátky jsou i pro dnešní historiky nedosažitelné (nejstarší zmínky o ní pocházejí
už z biblických dob), je napsáno:

„Dvacet dva Zakládajících písmen:

On je vyryl, On je vytesal

On je obměnil, On je zvážil

On je přetvořil

A s nimi On zobrazil všechno,

co je stvořeno

a všechno, co bude stvořeno.

On je vyryl hlasem

On je vytesal dechem

On je uspořádal v ústech

On učinil písmeno Kaf králem nad Životem

A připojil k němu korunu

A spojil je jedno s druhým

A s nimi vytvořil

Venuši ve Vesmíru

středu v Roce

levé oko v Duši

mužské a ženské.“

Ruka – úžasný nástroj, dar hodný vděčnosti, kterou všichni bereme tak samozřejmě. A dlaň, natáhneme-li prsty a položíme-li něco na dlaň, abychom dali dárek druhému, nemůže toho být příliš mnoho, protože hrozí, že předměty se skutálejí na zem. Ten, komu podáváme něco na natažené dlani, si pro dar musí sám sáhnout. To gesto mne trochu děsí svou okázalostí! Ale uděláme-li z dlaně „mističku“, vejde se tam mnohem víc a my můžeme tak ve skrytosti vysypat dar ze své dlaně do dlaně toho druhého, aniž by o tom věděl někdo třetí; je to důvěrný akt.

Do „mističky“ své dlaně můžeme také nabrat vodu ze studánky a dát napít žíznivému, svou dlaní můžeme pohladit plačícího, naše dlaně mohou žehnat. Můžeme je ale také vztáhnout v prosbě a touze k nebi. Však my všichni, kdo jsme byli vroubováni do kmene ušlechtilé olivy,
si můžeme být jisti, že i pro nás platí: „Hle, vyryl jsem si tě
do dlaní ...“(Iz.49,16). V jedné písni pro smíšený sbor, která se jmenuje „B-ží ruce“ se zpívá: „....jsou květy lásky rozsety, kam B-h vztáh svoje dlaně...“

Číslo 11 je číslo dost zvláštní a přiznám se, že mi není právě sympatické. Člověk má pocit, že na jedné straně mu něco přebývá a na druhé zase něco chybí. Desítka je číslo plnosti a dvanáctka, která následuje,
je rozhodně také nepřehlédnutelná, jen podíváme-li se do Bible – dvanáct izraelských kmenů, to je zase celek. Číslem dvanáct se ale budeme zabývat až příště. Filozof a spisovatel Schiller říká: „Jedenáct je hřích. Jedenáctka překračuje deset přikázání.“

Jedenáctka je v současných dějinách číslo, které si bude už navždy pamatovat celý svět – je to datum 11.září 2001. Zlomový okamžik, po něm už nic není stejné, jako před tím!!! Jedenáctka prý v sobě obsahuje i možnost ke změně, k obrácení, lze ještě ustoupit od zlého rozhodnutí a zamířit jiným směrem. Ti, kteří mířili v unesených letadlech na newyorská „dvojčata“, této možnosti nevyužili... Ne nadarmo se říká to varující - „ je za pět minut dvanáct“. Až padne dvanáct, už je definitivně rozhodnuto. Hodina dvanáctá je hodina soudu.

Marta Srbová

V textu jsou použity citáty z knihy Sefer Jecira, Aryeh Kaplan
a tématicky související materiály z různých internetových stránek.

Nine-eleven (11.9.)

John Maeda
říjen 2005