Jdi na obsah Jdi na menu
 

 

Vajikra2016-Cav2016

29. 3. 2016

 

Výklad sidry Vajikra
 

(Lev. 1,1-5,26)

 

"Vajikra el Moše vajdaber Hašem..." - "Zavolal (B-h) na Mošeho a mluvil Hospodin...". 
Tento verš se zdá svou strukturou zvláštní. 
Zdánlivě je zde navíc obrat "zavolal", protože pak je řečeno, že B-h hovoří k Mošemu. 
Slovo "vajikra" však má zde svou zvláštní funkci a sdělení. 
Na jiných místech v Toře, když se setkáváme s tímto slovem, následuje okamžitě "identifikace" volajícího. Zde však ne, proč? 
Vysvětlení je takové, že jelikož je na Mošeho voláno ze Stánku, není třeba se identifikovat. 
V tomto případě je jasné, odkud volání přichází a kdo je volající. Zde není třeba pátrat po zdroji výzvy. 
V jiných případech, když volal B-h na Mošeho (v poušti, na hoře Sinaj), bylo třeba nejprve oznámit, kdo volá. 
Na těchto místech není jasné, kdo je volající a mohou to být jiné, negativní síly, které se snaží oslovit člověka - Mošeho. 
Z toho se lze učit, že vždy je nezbytné ověřit si zdroj, odkud informace přichází, a podle toho zvážit, zda je to důvěryhodná a pozitivní informace, anebo ne. 
V židovství se říká: "Není důležité, co bylo řečeno, ale kým bylo řečeno."
Když za určitým výrokem stojí důvěryhodná osoba, má to, co bylo řečeno, svou váhu a hodnotu. 
V opačném případě je ztráta času vstřebávat informace ze "špatných" zdrojů. 
To byla také současná situace s Mošem. 
Jelikož měl stoprocentní jistotu, kdo k němu mluví, má důvěru a není třeba dále zkoumat obsah. 
Bohužel v dnešní době svět funguje přesně naopak. 
Lidé rozpitvávají, zkoumají a zaobírají se každou informací, která jim je v hojné míře poskytována, a neptají se onu základní otázku: "Kdo to řekl?" Jaká autorita stojí za tímto výrokem? 
I to je jeden z důvodů, proč jsou lidé v dnešním světě tak dezorientováni a popleteni rozporuplnými názory a ideologiemi. 
Nemají žádné měřítko, jak odlišovat podstatné od nedůležitého, "zrno od plev". 
Ve volání B-žím (vajikra) je ještě další význam. 
Předtím, než B-h nařizuje a požaduje něco od Mošeho, volá k němu - obrací se na něj s laskavostí. 
Je to jako když rodič chce něco od dítěte, chce mu dát nějaký příkaz, nejprve se na něj obrátí s laskavým oslovením. 
Teprve pak vyřkne požadavek. Tím probudí u osloveného pocit dobré vůle a touhy vyhovět. 
Ničeho se nedá u lidí dosáhnout způsobem "vojenských rozkazů". 
Když se člověk neztotožní s prosbou na něj vznášenou a neudělá ji, protože on sám chce, věc nebude mít žádnou opravdovou hodnotu. 
Přesně tak je to i v případě Mošeho, kterého B-h oslovil tímto způsobem celkem třikrát. 
Poprvé to bylo ve zjevení v hořícím keři, podruhé na hoře Sinaj a potřetí v naší paraše, kde vyžaduje po Mošem provádění obětí ve Stánku úmluvy. 
Jsou to přesně tři klíčové oblasti, u kterých je třeba opravdový souhlas Mošeho proto, aby měly svoji plnou cenu. 
V hořícím keři je vyzýván k svému poslání - vyvedení židovského národa z otroctví. 
Nelze vyvést národ do svobody bez absolutní oddanosti věci a ztotožnění se s ní. 
Je třeba probudit u Mošeho jeho vlastní vůli, a proto se na něj B-h napřed obrací s laskavostí. 
To samé platí i u hory Sinaj, kde byla darována Tora. Je to ten nejdůležitější duchovní poklad židovského národa a musí být přijata a předávána celým srdcem a vůlí pro její realizaci. 
Proto i zde B-h rozdmýchává u Mošeho vnitřní vztah k Toře. 
Třetím případem je naše paraša s požadavky na oběti, které vlastně symbolizují praktickou stránku - plnění micvot. 
Svět micvot nemůže dobře fungovat, jestliže se zúží na mechanické vykonávání předepsaných povinností. 
Všechny tyto tři věci jsou "páteří" židovství a je u nich třeba celého člověka s celým srdcem. 
Jen tak jeho spirituální síla bude živá a bude působit na lidi a ve světě. 
Ve svitku Tory se píše slovo "vajikra" (zavolal) s malým posledním písmenem - alef. 
Proč? 
Naši vykladači vypráví o vysvětlení následující příběh. 
Moše chtěl napsat slovo úplně bez alef - "vajikar". 
Význam tohoto slova je - "náhodou", což pozměňuje celý význam verše. 
Z tohoto výkladu by plynulo, že se B-h zjevil Mošemu náhodně, a že nemá zvláštní zásluhy. 
Proto chtěl Moše ze skromnosti definovat své setkání s B-hem jako náhodné. 
Toto vysvětlení má konotace s jiným příběhem o Bilamovi, v kterém je použit stejný obrat. 
Bilam byl "zlý" prorok a měl v úmyslu uškodit Israeli. 
Každopádně však byl na vysoké duchovní úrovni a míval zjevení B-ží. 
Právě tato zjevení jsou u něj popisována jako náhodná. 
I tak se chtěl definovat Moše, ale B-h s ním nesouhlasil a řekl mu, aby napsal plné slovo "vajikra" - a tím dal zřetelný význam, že B-h pravidelně a vědomě hovoří s Mošem. 
Moše poslechl, ale ve své skromnosti se rozhodl napsat písmeno alef malé. 
Vidíme z toho přístup správného vůdce. 
Ve věcech, které se týkají jeho soukromé osoby, se snaží být maximálně skromný a nechce se prezentovat honosnými tituly. 
V jiných případech - veřejných, kde figuruje jako "reprezentant" B-ží, vidíme u Mošeho, že se beze studu prezentuje v plné slávě, jelikož jde o slávu B-ží a ne jeho soukromou. 
To jsme například viděli v minulých parašách, kdy mu zářila tvář poté, co se vrátil po rozhovoru s B-hem z hory. 
Vždy, kdy mluvil a učil lid Toru, odkryl svou tvář a všichni viděli záři, která mu vycházela z obličeje. Avšak ihned poté, co přestal hovořit "ve jméně B-žím", okamžitě si zakryl tvář a nedával na odiv před lidmi svou svatost. 
"Daber el bnej Israel…ki jakriv" - "Mluv k synům Israele…když bude obětovat". 
Při výzvě k obětem B-h nařizuje Mošemu, aby hovořil k Israeli - co, kdy a jak mají obětovat. 
Je zdánlivě nepochopitelné, proč obrací výzvu na řadový lid, když je známo, že jediný, kdo může obětovat, jsou kohanim - kněží. 
Tudíž by měl být příkaz nasměrován přímo na ně a ne na Israel. 
Tento verš pravděpodobně souvisí s disputací, která se rozvinula v Talmudu (Traktát Nedarim), kde byla probírána otázka - kněží jsou vyslanci Israele, nebo B-ží? 
Jinými slovy, oběti, které slouží , jsou pro B-ha nebo pro Israel? 
V probírané pasáži v Talmudu se nedošlo k žádnému jasnému konsensu. 
Je možné, že náš verš pomáhá vyřešit tuto disputaci tím, že odpovědnost za obětování zřetelně klade na Israel, z čehož by vyplývalo, že kněží jsou prostředníkem Israele. 
Jelikož však stále zůstává tvrzení Rav Huny, který říká, že kněží jsou prostředníky B-žími, mohli bychom tento rozpor vyřešit a odpovědět, že kněží jsou vlastně prostředníky jak Israele, tak i B-ha. 
Tomu napovídá i to, že na jiném místě jsou ve verši o obětech zmíněni, jako provádějící, právě kněží. 
Takovýmto způsobem velice často Talmud pracuje s texty, je to "plastický" přístup - když je možné věci spojit a zahrnout do možného řešení (aniž by to narazilo na informaci opačnou), snažíme se je zkombinovat dohromady. 
Může se na první pohled zdát, že je to zrelativizování věcí, ale ve správnějším pohledu je to snaha o komplexnost pohledu, v co nejširší perspektivě. 
Kde není třeba, není zdravé násilně stanovovat jednoznačná dogmata, a tím vlastně ochudit svět o další možný úhel pohledu. 
Tento přístup je obecně jednou z největších "deviz" židovství a přínos pro celou civilizaci. 
(Vypráví se vtip o dvou mužích, kteří přišli se svým sporem za rabínem. 
Nejprve vyslechl prvního a řekl, že má pravdu. 
Pak vyslechl druhého, který vyprávěl přesný opak, a také mu řekl, že má pravdu. 
Když to slyšela jeho žena řekla - 
"Jak to, že říkáš oběma, že mají pravdu"? 
Rabín ji na to řekl - "I Ty máš pravdu".) 
Bohužel ne vždy je to správně chápáno a považuje se to za určitou "bezpáteřnost" židovské nauky. 
Toto kombinované řešení nám říká i další důležitou a dobrou radu do života. 
Je chvályhodné, když se podaří člověku věci, které dělá, propojit a vytvořit něco užitečného, jak pro potřeby lidské, tak i nebeské.
Oběti, které byly obětovány ve Stánku a později v Chrámu, o kterých nám vypráví naše paraša, byly více, než na smazání již učiněného hříchu, nasměrovány do budoucna. 
Měly sloužit jako prevence proti případnému hříchu v budoucnosti. 
Rambam říká ve svém díle Mišne Tora, že hlavní částí obětování je vyznání se z hříchu, litování ho a zavázání se, že ho nechceme opakovat. 
Bez tohoto závazku nemá prakticky oběť žádnou cenu. 
Z tohoto vysvětlení je vidět, že podstata oběti je myšlena na odvrácení budoucích možných hříchů. 
Dalším důkazem pro toto chápání obětí je i příběh Kaina a Hevela. 
Vypráví se, že obětovali, aniž by do této chvíle spáchali jakýkoli hřích. 
Mělo jim to pomoci k odvrácení případného budoucího selhání. 
Nejen, že taková oběť, která je myšlena na smazání starého hříchu, nepomáhá, ale spíše škodí. 
Člověk tím odhaluje, že vůbec nechápe podstatu obětí a myslí si, že může svoje špatné skutky vyplatit "odpustky". 
Na tento přístup se odjakživa zlobili proroci, u kterých vidíme, že velmi tvrdými slovy napomínali lid proti takovému chápání obětí - je to věc odporná v očích Hospodina - člověk, který obětuje proto, aby si "vyřešil" minulé prohřešky a vůbec se nezaobírá se svou vnitřní změnou do budoucnosti. 
Je starobylá tradice, že syn, který dosáhl šesti let a začíná se učit Toru, první věcí, kterou ho učíme je naše paraša - začátek knihy Vajikra - oběti. 
I to je důkaz, co je podstata obětí. 
Chlapec se to nemusí učit proto, aby smazal již provedený hřích, jelikož je bez hříchu. 
Avšak je nesmírně důležité se téma obětí učit pro budoucnost a vychovat ho tak, aby se v dospělosti vystříhal možných hříchů. 
Proto ho tyto pasáže učíme jako první, ještě před vyprávěním o Stvoření světa, Praotcích a vzniku židovského národa. 
Obecně oběti přicházejí jako náprava jen ve věcech, které jsou mezi člověkem a B-hem. 
Když se člověk něčím proviní proti B-hu, nelze to napravit jinak, než se vnitřně změnit a slíbit, že pro příště změní své chování. 
V oblasti hříchu mezi lidmi neexistuje možnost oběti a nepomůže, když se někdo proti někomu proviní (např. krádež), aby přinesl na "smazání" hříchu oběť. 
Musí jít a napravit to, čeho se proti svému bližnímu dopustil. 
Jelikož je v jeho moci napravit situaci a to, čím druhého poškodil, je nucen provést nápravu a ne se vykoupit prostřednictvím oběti. 
To je vlastně podstatou celého lidského života. 
Tam, kde je v moci člověka napravit, co pokazil, musí vydat maximální úsilí na nápravu věcí. 
Jen v oblastech, kde není v moci lidské změnit to, co se stalo, pomáhá pokání a slib do budoucna k napravení se.

Šabat šalom
Rabín Moše Ch. Koller

/Převzato z www.olam.cz/

 


 

Výklad sidry Cav
 

(Lev. 6,1-8,36)

 

"Zot torat ha-ola" - 
"To bude řád celopalné oběti". 
Systém různých obětí není za strany potřeby Hospodina, ale byl vytvořen pro dobro Israele. 
Hospodin nepotřebuje oběti, ale upřímnou lítost a snahu člověka o nápravu, která vychází z lidského srdce. 
Tento rozdíl v chápání smyslu obětí je klíčový, neboť mu mnohdy bylo špatně rozuměno. 
Byli a jsou tací, kteří si myslí, že je třeba určitých mechanických úkonů, a tím bude naplněna B-ží vůle. 
Toto chápání je naprosto chybné a je kořenem veškeré modloslužby ve světě. 
Pro nezasvěceného se takovým může jevit i židovství, se svým velkým počtem "micvot" - příkazů, a důrazem na čin. 
Micvot však, přestože jsou praktické a týkají se konkrétních úkonů, nejsou samoúčelné a jsou ve své podstatě nasměrovány na duši člověka - na její změnu a "naladění se" na svatost. 
Například - kašrut - pravidla košer - zakázané druhy zvířat, míchání masitého a mléčného, to není nějaká "geniální dieta", nýbrž zájem o zachování čistoty ducha a duše, díky čemuž se pak může člověk povznést a posvětit. 
To samé platí i o šabatu - což má být odpočinek, získaný díky omezujícím opatřením, které vylučují člověka z běžného životního rytmu, naplněný duchovností (je určen modlitbě a učení). 
Podobným způsobem fungují všechny micvot, které nás navigují k životu v duchu čistoty a svatosti. 
Lidé, kteří nerozumí tomuto principu, buď nedělají nic, nebo chápou tyto úkony jako prostředek na ovlivňování B-ží vůle a ovládání duchovních energií, jimiž pak chtějí případně manipulovat ke své vlastní potřebě. 
Klasickým příkladem byl prorok Bilam, který se snažil ve střetu s židovských národem věrně napodobit formu bohoslužby Israele, a tím ho přemoci. 
Prezentoval se jako vrchol zbožnosti - dal udělat 7 oltářů na oběti ( číslo 7 je znamením plnosti), s úmyslem ovládnout vůli Hospodina. 
B-h mu řekl: "Co to děláš? Kdybych chtěl oběti, požádal bych ty, kteří jsou více hodni - anděle, Praotce". 
To podstatné, jak v obětech, tak i v dodržování micvot, je intence. 
Tuto ideu Bilam nechápal (a s ním i mnozí další) a myslel, že napodobením vnější formy dosáhne obsahu. 
Pravdou však je, že nelze žít jako dobrý žid bez micvot, které připravují a pročišťují duši, a rovněž nelze jen mechanicky plnit "úkony". 
Co tedy dělat? 
Naši Moudří říkají, že i bez hlubšího porozumění je správné vykonávat micvot, protože přes ně se člověk postupně dostane i k ideálům těchto příkazů. 
Naproti tomu ten, který nebude ochoten nic dělat, dokud "nepochopí", často zůstane s prázdnýma rukama. 
V dnešním moderním světě je velká neochota dělat něco, čemu nerozumím. 
To může být požehnaná vlastnost, ne však ve smyslu dnešního chápání lidí. 
Dnes převážně tento přístup pramení jen z osobní pohodlnosti - prokletí současného konzumního světa, který pak dodává člověku různá "filosofická" vysvětlení, proč ne. 
Lidé opojeni vlastní "upřímností" tak ztrácejí možnost nahlédnout do hlubin svých duší a objevit sami sebe. 
Hledají pak různé únikové cesty, jak nasytit hladové duše - ať už je to tzv. "užíváním si", kdy člověk dá přednost jet na konec světa něco "poznat", jen aby se nemusel zamýšlet sám nad sebou. 
Podobná droga je seberealizace - kariéra, kdy se všechny síly a energie napnou k dosažení vysněného postu, a nezbývá již čas na myšlenky po smyslu. 
Všechny tyto cesty útěku před sebou mají společného jmenovatele - využití duchovního potenciálu člověka k vlastnímu prospěchu a snaha o totální potlačení cítění transcendentna v našich duších (jako u Bilama - je to moderní forma modloslužby).
"Kol ochel chelev... venichreta ha-nefeš" - "Každý, kdo jí tuk... a jeho duše bude vyhlazena". Důvod zákazu jedení "chelev"- tuku ze zvířat, se zdánlivě týká obětí v Chrámu, kde byl tuk obětován na oltáři. 
Mohli bychom si myslet, že jelikož je určen pro obětování, je svatý a nehodí se, abychom ho jedli my - obyčejní lidé. 
Na toto vysvětlení však existují otázky (např. ledviny jsou také obětovány a přitom je můžeme jíst), které ukazují, že je třeba hledat jiné, doplňující řešení. 
V Midraši, který cituje Rabi Eliezera, se vysvětluje, že kořen zákazu se pojí k obětování Hevela, syna Adama, jenž obětoval Hospodinu z tuku svých stád. 
Tato oběť byla B-hem přijata a způsobila roztržku s jeho bratrem Kainem, který kvůli ní Hevela zabil. 
Proto máme my zakázanou konzumaci tuku. 
Věc, která měla negativní vliv, popřípadě způsobila neštěstí, se stává "tabu" a nelze jí používat k profánnímu účelu. Jediný účel, ke kterému se hodí, je oběť Hospodinu.
"Kol dam lo tochelu" - "Žádnou krev nebudete jíst". 
Hned v následujícím verši je zákaz požívání krve, přičemž se týká jen krve zvířat. 
Tora nehovoří o lidské krvi, která je zakázaná pozdějším rabínským zákazem. Jak je to možné? 
Má snad menší cenu než zvířecí? Logika věcí je následující. 
Verše nám objasňují, že v krvi zvířete je jeho "duše". 
Ramban vysvětluje, že Hospodin dovolil jíst po Potopě maso zvířat a mít z něj užitek, přičemž krev sloužila jako odpuštění za lidské hříchy. 
Není možné, aby duše pojídala jinou duši, protože všechny byly stvořeny Hospodinem a jsou stejné podstaty. 
Jelikož Tora povolila zabíjet a konzumovat zvířata, mohlo by dojít k mylnému chápání, že celé zvíře je dovoleno, a proto je třeba zvláštního varování o krvi. 
V případě lidské krve není potřeba zvláštního zákazu, jelikož v samotném Desateru je jasný příkaz - Nezavraždíš, tudíž je jasné, že jakékoliv požívání krve člověka je nemyslitelné. 
Přesto později rabínské autority definovaly výslovný zákaz, aby někdo neznalý věci nemohl zvláštní úvahou vyvodit - "co není zakázané (v Písmu), je dovolené".
Šabat šalom 
Rabín Moše Ch. Koller

/Převzato z www.olam.cz/