Jdi na obsah Jdi na menu
 

 

Toldot 2015

16. 11. 2015

 

Výklad sidry Toldot
(Gen. 25,19-28,9)

 

Dvojčata. 
Spojení Izáka a Rebeky dává život dvěma národům, dvěma zřetelným tendencím a mocím. 
První syn, "ryšavý" Ezau, ztělesňuje překypující životní sílu, člověka urostlého a statného, který si mečem a pěstí dokáže v životě urvat největší kus. 
Proti němu stojí "bezúhonný", slabý Jákob, který od svých prvních kroků představuje opačný princip než jeho bratr: duchovní život, hloubavost, zaujatost pro svět idejí. Jak Ezau, tak Jákob vyšli ze stejného domu, byli vychováni ve stejných podmínkách, a přece si zvolili odlišnou cestu. V obou bratrech se již od počátku projevovala osobnost, která se plně rozvinula později.
Prodej prvorozenství. 
O této podivné úmluvě uzavřené mezi oběma bratry již bylo mnoho napsáno. 
Někteří vykladači v ní vidí dětskou hru bez jakéhokoliv významu, nanejvýš zajímavou z hlediska psychologie. 
Jiní jsou přesvědčeni, že nalezli první doklad "kramářského" ducha Židů, kteří získávají prospěch z jakékoliv příležitosti a zvlášť rádi při tom využívají neznalosti jiných. 
Pravda je přesto jinde, protože v daném případě se střetávají dva různé postoje, dva odlišné ideály. 
V sázce přitom není nic menšího než kontinuita Abrahámova duchovního dědictví, jeho další rozhojnění. 
Jákob je přesvědčen, že hlavním úkolem prvorozeného je pečovat o trvalost rodinných tradic a na této cestě následovat zakladatele rodiny. 
Pro Ezaua je však takové poslání nepřijatelné. 
Přináší sice mnoho obětí, projevuje pokornou oddanost, ale tím se soustavně staví proti svým vrozeným sklonům, které potlačuje. 
V Ezauových očích nemá úkol směřující do budoucna žádný význam, činy, jež ponesou plody až po jeho smrti, ho nezajímají. 
Ezau stojí o okamžitý požitek, o bezprostřední, fyzické štěstí. 
Co by dělal s právem prvorozenství, které ve skutečnosti přináší povinnost? 
Sousto chleba, šťavnatá čočka pro něho mají nekonečně vyšší cenu než všechny velké, a přitom mlhavé ideály, kterým nikdy neporozuměl. 
Jákob svou koupí práva prvorozenství potvrdil, že Ezaua již dlouho podezíral z pohrdání povinnostmi prvorozeného. 
Na druhé straně je třeba vidět, že úmluvou s Jákobem se Ezau nezřekl hmotného dědictví. 
Příběh dále ukáže, že Ezau nabyde pozoruhodného jmění, stane se bohatým a mocným, zatímco statky, které jeho bratr získá u Lábana, budou plody usilovné práce, a nikoliv zděděným jměním.
Zcizené požehnání. 
Také tato část sidry se dočkala mnoha rozdílných interpretací. 
Její studium provází velké množství těžkostí, a chceme-li jí správně porozumět, musíme událost i tentokrát posuzovat z hlediska výchovy, kterou Rebeka a Izák dali svým dětem. Shrňme stručně fakta a povšimněme si stěžejních míst. 
Izák cítí, že se blíží konec jeho života, a chce požehnat Ezauovi, kterého má raději než Jákoba. 
Rebeka si však přeje, aby požehnal Jákobovi. Uchýlila se proto ke lsti; poradila Jákobovi, aby se oblékl do kozích kůží, a tak oklamal slepého otce, který bude při žehnání přesvědčen, že se dotýká chlupatého Ezaua. 
Když Ezau odešel ke stádu, Jákob do písmene splnil, co mu matka přikázala. 
Plán se zdařil a Jákob se dočkal požehnání. 
Krátce nato se vrátil Ezau. 
Lest se prozradila, ale Izákovo požehnání nepřestalo platit a Ezau se musel spokojit s útěšnými slovy svého otce. 
Můžeme se právem ptát, jak Rebeka mohla věřit v účinnost takto přisvojeného požehnání, jak si mohla myslet, že nejen otec, ale i Bůh se "nechá chytit do léčky". 
Navíc bylo jasné, že celá hra musí s příchodem Ezaua skončit, a nevyhnutelné bylo i to, že rozzlobený otec změní požehnání v zlořečení. 
Naskýtá se však ještě závažnější otázka: 
Jak to, že Izák toto zlořečení nepronesl, ačkoliv by si ho Jákob stokrát zasloužil? 
Zdá se, že motivy Rebečina chování je třeba hledat jinde. 
O slepé lásce otce k Ezauovi věděla už dlouho. 
Tato láska se dala vysvětlit jen šikovnou hrou, kterou prvorozený syn hrál s Izákem. 
Dával před ním najevo čistotu a bezúhonnost svého charakteru, aby ho přesvědčil, že ve všem věrně následuje duchovní odkaz praotce Abraháma. 
Ezau se však jen přetvařoval, celým svým chováním zastíral, že se od ideálů otců už dávno odvrátil. 
Ve skutečnosti byl "lovec", o kterém hovoří text, a Izák byl jeho největší obětí. 
Rebeka naproti tomu znala své děti do hloubky. 
Pasivně přihlížela, jak si Ezau počíná, a čím méně se mohla postavit proti jeho chování, tím více všechnu svou naději vkládala do Jákoba. 
Když se však Izák chystal požehnat synovi, který nebyl hoden, aby se stal hlavou rodiny, Rebeka nemohla zůstat nečinná. 
Rozhodla se zasáhnout - ale co měla dělat? 
Měla manželovi přímo říci, že se zmýlil, že se stal obětí nečestného klamání? 
Izák by jejím slovům jistě nevěřil. 
Bezpochyby by namítl, že kdyby Rebeka měla pravdu, dávno by si Ezauovy přetvářky všiml. 
Rebeka tedy chtěla Izákovi rovnou dokázat, jak snadné je ho obelstít, a proto její rady i následující Jákobův čin předvídají, že starý otec nakonec Ezauovu hru prohlédne. 
Skutečnost dala Rebece za pravdu. 
Izák se po krátkém váhání dává lehce přesvědčit, že před ním nestojí Jákob, ale jeho bratr. 
Když pak Ezau přišel, Izák si uvědomil, že varování, které od Rebeky jistě musel slyšet, bylo oprávněné, přiznal si, že byl klamán. 
Proto Jákobovo požehnání zůstalo zachováno, proto se Ezauovi i Jákobovi dostalo od otce takových slov, jaká si zasloužili. 
Jákob byl nadále skutečně ten, o kterém platí: "Kdo prokleje tebe, bude proklet, kdo žehnat bude tobě, (sám) bude požehnán" (27,29). 
O Ezauovi je pak řečeno: 
"Bude tě živit meč, avšak svému bratru budeš sloužit. 
(Jen) když se podrobíš, setřeseš jho ze své šíje" (27,40). 
Celá část sidry o požehnání dává skvělý příklad ženské moudrosti, představuje Rebeku na výši jejího poslání. 
Velikost Izáka je dána otevřeností, s jakou přiznává svůj omyl, opětným potvrzením věrnosti cestě, které zasvětil celý svůj život.
Ezauovy ženy. 
Poslední věty sidry nám vyprávějí, že poté, co Ezau zjistil, že "kenaanské dcery jsou jeho otci Izákovi odporné" (28,8), vzal si za ženu dceru svého strýce Izmaela. 
Toto prosté konstatování má nicméně hluboký smysl. 
Znovu potvrzuje, že Rebeka měla pravdu, když nechtěla připustit, aby Ezau přímo navázal na Abrahámovo duchovní dědictví. 
Je možné připustit, že si Ezau neuvědomoval, do jaké míry jeho rodiče nesouhlasili se sňatkem se ženou - modloslužebnicí? 
Ezau si toho byl jistě vědom, ale nepřikládal tomu důležitost, protože naivně věřil, že jeho čin by bylo možné docela dobře sloučit s budoucím postavením hlavy rodiny. 
Nyní, když vidí nesouhlas svého otce, nemůže se přinutit, aby se odloučil od svých žen. Věří, že svou chybu napraví, když se ožení se svou sestřenicí, a ještě si dvě ženy ponechá. 
Existuje lepší důkaz, že Ezau naprosto nechápal smysl Abrahámova díla? 
Jákob, který měl nadále nést těžké břímě duchovního dědictví Zjevení, se musí dát na útěk, dlouhá léta bude trpět krutými zkouškami vyhnanství. 
Ve svém úsilí však neochabne a přes temnoty a bolest uchová ideál Abrahámova odkazu živý.

(Z úvah významného náboženského myslitele 19. století Samsona Rafaela Hirsche přeložil L.P.)
Věstník ŽNO 11/XXXXV

/Převzato z www.olam.cz/

toldot.pdf

toldot 2014 zde