Jdi na obsah Jdi na menu
 

 

Sidry Říjen 2016

3. 11. 2016

Výklad sidry Nicavim 1.10.2016
(Deut. 29,9 - 30,20)

Sidra Nicavim a její hlavní motiv - pokání - je ve vzácné shodě s rázem celého měsíce elulu.
Je to čas zkoumání svých skutků, obrácení a naděje.
Jako předzvěst Roš ha šana se v synagógách objevuje šófar, jehož troubení nás má zburcovat ze sebeuspokojení a vleku každodennosti "Což se lid neotřese, když městem hřmí polnice?"
(Amos 3,6).
Naději v nás vzbuzují verše žalmu 27, kterým zakončujeme své modlitby od počátku elulu až po konec svátků sukot - "Hospodin je mé světlo, moje spása, koho bych se bál?"
Moše oslovuje shromážděný lid a oznamuje mu, že s ním Bůh uzavírá smlouvu.
Hospodin se přihlašuje k Jisraeli jako k svému národu a slibuje mu ochranu a požehnání.
Lid se však musí plně přiklonit k Hospodinu a zřeknout se všech ostatních bohů, všeho modlářství.
Za neuposlechnutí hrozí těžké rány - zpustošení Svaté země, zotročení a exil.
Smlouva neplatí jen pro přítomné, pro tehdejší pokolení, zavazuje i všechny následující "generace.
Odrodit se a odpadnout od Hospodina může jak jednotlivec, tak celý národ.
Po dobytí Kenaánu má Jisrael zodpovědnost za jednoho každého svého příslušníka.
Tento nelehký závazek však má své omezení - všichni jsme spoluodpovědni pouze za veřejné porušení smlouvy naším bližním.
O otevřené urážce Boha celé společenství ví a může jí zabránit.
Vinu za utajené "soukromé" opuštění Hospodinovy smlouvy nese každý sám --
"Skryté věci patří Hospodinu, našemu Bohu, zjevné nám a našim dětem."
Podmínky nejsou snadné. Jisrael ví moc dobře, jak lehce lze sejít ze správné cesty a vzbudit boží hněv.
Má za sebou již mnoho přestoupení a vzpour.
Ještě cítí tvrdost trestů a útrapy čtyřicetiletého putování pustinami.
Tuší, že kletby, které na sebe přivádí, poruší - li věrnost Hospodinu, nejsou jen slova do větru.
Volba mezi Bohem a nicotou, dobrem a zlem, je otevřená.
Možný pád a ponížení ale nejsou tečkou za dějinami Jisraele.
Vždy je otevřena cesta zpět k Bohu, cesta pokání.
"A naplnily - li by se všechny tyto věci, požehnání i klatba, které jsem před tebe postavil a ty si je vezmeš k srdci, ať budeš kdekoliv ... a navrátíš se k Hospodinu, svému Bohu a budeš ho poslouchat ve všem, co ti dnes přikazuji, ty a tvé děti celým svým srdcem a celou svou duší, potom navrátí Hospodin, tvůj Bůh tvé zajaté a slituje se nad tebou a shromáždí tě ze všech národů."
V návratu k Bohu spočívá i naplnění smyslu naší dlouhé a často strastiplné historie.
Uvedená slova Tóry obsahují i další skryté významy a nápovědi - "a ty si je vezmeš k srdci" zní v doslovném překladu "a ty (se) vrátíš k svému srdci."
Schopnost dobrat se základních pravd a hodnot - lásky k Bohu a lidem, poslušnosti Božím příkazům - je nám vrozená. Vše máme někde hluboko ve svém srdci.
Člověk ovšem musí chtít a umět hledat.
Odpadnutí a hřích pramení z přehnaného zájmu o pestré "zajímavé"' věci - modly - které jsou kolem nás.
Ty pracně hledat nemusíme, jsou vždy pohotově.
Podle staré tradice sahající až k známému mystikovi rabimu Šimonovi bar Jochajovi lze verš "potom navrátí Hospodin, tvůj Bůh tvé zajaté" vykládat podle znění hebrejského textu "ve šav hašem elohecha et švutecha" takto - "a vrátí se Hospodin, tvůj Bůh s tvými zajatými." Slova Tóry jsou příslibem Jisraeli, že s ním bude Boží přítomnost - Šechina - i ve všech zemích jeho vyhnanství.
Jisrael není ani ve chvílích svého utrpení Bohem opuštěn.
Námět útěchy se vrací i v haftoře připadající na šabat Nicavim.
Úsek z Izaiáše 61,10-63,9 uzavírá řadu čtení z proroků o sedmi šabatech, které následují po půstu Tiša beav.
Všechny haftory tohoto období ztišují bolest Jisraele, ztepaného zničením chrámu, slibem odpuštění, milosrdenství, míru a spásy za dnů Mesiáše.
Kvůli Sijónu nebudu mlčet,
kvůli Jeruzalému si nedopřeji oddychu.
Dokud nevzejde jak záře jeho spravedlnost,
dokud nevzplane jak pochodeň jeho spása.
Jako se žení mládenec s pannou, tak se ožení tvé děti s tebou.
A jak se raduje ženich z nevěsty, tak se bude radovat tvůj Bůh z tebe.
O pozornosti k vlastním skutkům
Moše Chajjim Luzzatto: Člověk má věnovat pozornost svým skutkům a myšlenkám, má zkoumat a přehlížet své činy a cesty, zda jsou dobré, nebo nejsou. To vše proto aby, Bůh chraň, neuvedl svou duši do nebezpečí zhouby...
Kdo jde životem, aniž by se zamýšlel nad tím, je - li jeho cesta dobrá nebo špatná, je jako nevidoucí, který se potácí na příkrém břehu řeky a může se každou chvíli zřítit.
Nezáleží na tom, pramení - li jeho neopatrnost z přirozené slepoty nebo z toho, že jde dobrovolně se zavřenýma očima. Jeremiáš si trpce stěžoval na své vrstevníky, kteří byli stiženi ranou nevšímavosti:
"Žádný nelituje zla, které spáchal, neřekne ,Co jsem to učinil?'
Všichni se opět dávají do běhu, jako kůň pádící do bitvy." (Jer. 8,6)
Jedním z rafinovaných nástrojů našeho sklonu ke zlému (jecer hara) je to, že na lidi naloží tolik všední práce, že ti pak pro samou námahu nemají ani čas k zamyšlení nad tím, kam se vlastně ženou.
Kdyby měli alespoň chvilku pro zkoumání svého srdce, jistě by začali uvažovat o svém jednání a o nápravě.
Vše připomíná rozkaz zlolajného faraóna o Jisraeli:
"Ať se ještě ztíží dřina těch mužů, aby měli co dělat a nestarali se o klamné řeči." (Ex. 5,9)
Zde nešlo jen o to vzít jim každou chvilku volna a zabránit jim tak v osnování nějakých plánů proti faraónovi.
Utlačovatel je chtěl nekonečnou prací zdeptat tak, aby vůbec přestali myslet.
Daleko horším omylem než lehkomyslnost je to, když se lidem zlo jeví jako skutečné dobro a dobro jako zlo.
Takové myšlení je jen utvrzuje ve špatných skutcích.
Nestačí jim, že nepoznají zlo, které mají přímo před očima.
Hledají a nacházejí kdejaké důkazy a zkušenosti, které je podporují v jejich bludném myšlení.
To je největší neštěstí, které může člověka potkat, přivádí ho na pokraj zkázy.
Písmo k tomu říká:
"Obal srdce toho lidu tukem, zacpi mu uši a zalep oči." (Iz. 6,10).
Tito lidé tápou ve tmě a jsou lapeni v moci zlého pudu.
Jen ti, kdo se z tohoto vězení osvobodili, vidí pravdu a mohou k ní pomoci i jiným.
Můžeme to přirovnat k zahradnímu labyrintu, jaký si pro zábavu dávají stavět knížata.
Jsou tu stěny z živých stromů a mezi nimi běží mnoho různě propletených cest, které jsou si navlas podobné.
Všechny zdánlivě míří ke středové komůrce s vysokým sloupem; ve skutečnosti tam vedou jen některé, ostatní jen zavádějí.
Člověk v bludišti nikdy neví, na které stezce se ocitl. Vyzná se zde jen zkušený a pozorný host.
Až ten, kdo už je v cíli a postaví se na vrchol sloupu, přesně vidí, která cesta je pravá a která klamná.
Jen on může poradit bloudícím, kudy se dát.
Kdo se na něj spolehne, dosáhne téže mety. Kdo se nechce dát vést, tápe dál.

Převzato z Věstníku ŽNO 9/1985

/Převzato z www.olam.cz/


Výklad sidry Haazinu 15.10.2016
(Deut. 32,1 - 32,52)

JISSACHAR JAKOBSON
Mojžíš, věrný sluha Boží, káral před svou smrtí lid.
Potom, co k němu mluvil jasně a důrazně v dlouhých řečích, ukončil svůj úkol karatele ve verších - písní "Slyšte" (Haazínu).
V Gemaře (Roš hašana 31) se říká, že tuto píseň zpívali levité v době přinášení sváteční oběti musaf.
Rambam poukazuje na obyčej zařazovat tuto píseň jako součást každodenní modlitby.
Jsou místa, kde mají ve zvyku číst každý den po požehnání "Jištabach" (Budiž požehnáno)
a "Šírat hajám" (Píseň moře).
Potom následuje požehnání před čtením "Šema" (Slyš).
Na jiných místech říkají místo "Šírat hajam" píseň "Haazinu".
Někteří jednotlivci čtou obě písně. Vše závisí na místním zvyku (Halachot tefila 7,13).
O zvláštní povaze této písně píše v závěru svého komentáře Ramban následující slova:
"Hle, tato píseň, která je nám pravdivým svědectvím, podává výklad našeho původu a osudu.
Připomíná nám chvalozpěvem milost, kterou nám učinil Svatý, budiž požehnán, tím, že si nás vyvolil za své dědictví.
Dává nám vzpomenout na všechno dobro, které nám prokázal na poušti, i na to, jak nám udělil zemi velkých a mocných národů a v ní vše dobré, bohatství a vážnost.
Klade nám před oči, jak jsme se z přemíry všeho příjemného protivili Hospodinu a sloužili bůžkům a jak nás postihl hněv Boha, který na nás seslal mor, hlad a divokou zvěř a nakonec nás rozptýlil po všech koncích země.
Jak víme, toto všechno se opravdu uskutečnilo.
V písni Bůh slibuje pomstu nad svými nepřáteli a odplatu těm, kteří ho nenávidí.
Neboť oni činili všechno zlé Jisraeli z nenávisti k Svatému, budiž požehnán, a nikoliv z nenávisti k modloslužbě."
Ne vše předpověděné v této písni již došlo naplnění.
Po návratu z babylonského zajetí a při stavbě druhého chrámu se sousedé neřídili Boží výzvou "Národy, oslavte Jeho lid!"
Naopak se vysmívali:
"Co to ti ubozí Judští dělají?" (Neh. 3,34) ...
Za povšimnutí stojí.že se v písni nemluví o pokání jako podmínce spásy.
"Píseň je listinou svědectví o zlých věcech, které učiníme, o tom, že nás Bůh, budiž požehnán, ztrestá, ale nevyhladí naši památku, že nás utěší a vyrve mečem z moci nepřátel a odpustí nám naše hříchy pro své jméno.
Tato píseň je tak i proti vůli heretiků výslovným ujištěním o budoucí spáse.
Velká je tato píseň, ve které je přítomnost, minulost, budoucnost a svět příštího věku spásy."
Ramban se zabývá podrobněji problémem odplaty nepřátelským národům.
Nabízí se otázka, jak je možné trestat ty, o nichž je dosvědčeno, že jsou nástrojem Božího hněvu?
Ramban odpovídá, že tyto národy působí zlo a utrpení lidu z nenávisti pramenící právě z toho, že Jisrael lpí na Hospodinu a ne proto, že by chtěli zkrušit boží lid za vzpurnost proti Němu.
Ovadja Sforno objevuje v této písní ideální členění, které souhlasí s talmudskou tradicí.
"Po dokončení předmluvy se Mojžíš zabývá vymezením minulosti a budoucnosti.
Zaprvé zvěstuje Boží úmysl dosáhnout svého cíle v každém lidském rodě, v letech každého pokolení a ukazuje mocné skutky, jimiž započal dílo spásy.
Zadruhé připomíná, jak dal lidu příhodné místo, aby Mu radostně sloužil, ale on byl neposlušný, odplatil dobré zlým a zaslouží tudíž za svůj hřích trest.
Zatřetí předvídá, jak pro velikost hříchu upadnou do nástrah nepřátel a že jejich úplnému zániku bude zabráněno jen proto, aby zkázou vyvoleného lidu nebylo zlehčeno jméno Hospodina. Začtvrté oznamuje příčinu, pro kterou dosáhnou spásy. Zapáté vyjevuje způsob, jakým se to stane a zvěstuje pomstu nad nepřáteli Jeho národa. Rozdělení na tyto části je naznačeno již ve slovech učenců Talmudu v traktátu Roš hašana, v kapitole 31.
Zajímavý rozbor písně uveřejnil rabi dr. L. Rosenthal.
Podle jeho pojetí se dělí, nepočítáme-li předmluvu a závěr, na tři uzavřené celky.
První část, obsahující verše 4-15, hovoří o vyvolení a obdarování Jisraele, druhá, zahrnující verše 16-27, líčí hřích lidu a trest za něj, a třetí oddíl - verše 28-39 - mluví o záchraně Jisraele ne pro jeho zásluhy, ale kvůli pýše národů.
V básni je nápadná podobnost mezi předmluvou a závěrem (verše 40-43).
Oběma je společné to, že se obracejí k nebesům, je tu však jeden rozdíl - v předmluvě k nim volá Mojžíš a zve je jako svědky:
"Slyšte nebesa, a budu hovořit, a země ušivší slova mých úst... protože budu vzývat jméno Hospodinovo, uznejte velikost našeho Boha."
V závěru písně nebesa neoslovuje Mojžíš, ale Boží přítomnost - Šechina.
Slavnostním hlasem a s přísahou pronáší slova:
"Neboť pozvedám svou ruku k nebesům a řekl jsem - živ jsem na věky."
Šechina pak přikazuje: "Národy, oslavujte Jeho lid!"
Výjimečnost této biblické písně je patrná i v její umělecké formě.
Časté je tu opakování výroků pomocí různých výrazů (paralelismus).
Jak si povšiml ibn Ezra, v předmluvě se jedna a táž myšlenka vyjadřuje čtverým způsobem:
"Hle, důvodem ke zdvojování je, jako ve všem prorokování, zesílení a zdůraznění."
Z jiných stylistických prostředků je si třeba povšimnout používání různých slov odvozených od stejného kořene.
Pozoruhodné je tu časté užití složených slov se záporkou "ne".
Symetrické postavení takových slov v souvětí zdůrazňuje myšlenku odplaty:
"Popouzeli mě k žárlivosti ne-bohem... a já v nich vzbudím žárlivost k ne-lidem."
Nápadné je rovněž mnohonásobné uvádění slova skála v nejrůznějších odstínech jeho významů.
Slovem skála se zabývá Ramban v prvním díle More nebuchim:
"Slovo "cur" (skála) má v hebrejštině mnoho různých významů, je označením hory, těžkého balvanu i pazourku, z něhož se vysekávají brousky."
Může znamenat kámen jako látku a přeneseně i povahu a podstatu.
"Pohleďte ke skále, z níž jste byli vytesání" (Iz 51,1).
Konečně slovem skála pojmenováváme Boha, jako zdroj naší jistoty a bezpečnosti.

Z knihy Bine bemikra předložil a upravil APu

/Převzato z www.olam.cz/

 

Výklad sidry Berešit 29.10.2016
(Gen. 1,1-6,8)

Naším týdenním čtením zahajujeme nový cyklus čtení Tory. Paraša nám na počátku popisuje Stvoření světa, který byl stvořen v sedmi (resp. šesti) dnech B-žím slovem. Prvního dne bylo stvořeno světlo a oddělen den od noci. Druhého dne byly rozděleny vody na dolní (zemi) a na horní (nebesa). Ve třetím dni byla oddělena země od vod (oceánů a moří), a také vytvořeno rostlinstvo na zemi. Čtvrtý den B-h stvořil „nebeská světla“ – slunce, měsíc a hvězdy, s kterými začal rytmus ročních období, dnů a roků. Pátého dne byly stvořeny ryby a ptactvo (nižší živočišné druhy), které byly B-hem požehnány. Z toho vidíme, že živočišná říše, tím, že je na vyšší úrovni, potřebuje kontakt s B-hem (formou požehnání), naproti tomu rostlinný svět není na tomto kontaktu závislý. Poslední den tvoření – šestý – byly nejprve stvořeni vyšší savci, a na úplný konec byl stvořen člověk, jako vrcholné dílo Stvoření, kterému dává B-h „do správy“ celý svět a povolení volného používání všech rostlin a nižších živočichů (ryby a ptáci). V této fázi nebylo dovoleno člověku – Adamovi – jíst vyšší savce, kteří byli stvořeni, spolu s ním, šestý den. Teprve po Potopě světa dovolil B-h lidem jedení masa (savců).
Po dokončení Stvoření B-h shledal svět dobrým a posvětil sedmý den jako den odpočinku – šabat.
Poté se Tora jakoby zdánlivě vrací a znovu, jinými slovy, popisuje Stvoření. Z tohoto „zdvojení“ vzniklo v moderní době mnoho dohadů o tom, že Tora není jednolité dílo, ale že bylo napsáno několika autory. Nemíním se tady teď pouštět do obsáhlé teologické disputace. Na toto téma bylo už napsáno nekonečně velké množství literatury. Upozorním jen na to, že při pečlivějším čtení vidíme, že nejde o „nepovedené zkopírování“ informace, ale více o dva úhly pohledu, přičemž každý zdůrazňuje jiné aspekty, a to je důvodem, proč popis Stvoření byl napsán touto formou. Například v „prvním“ Stvoření“ se nám obecně popisuje řád věcí, jak vznikly, naproti tomu „druhé“ Stvoření zabíhá do podrobností, které mají nepřeberné množství poselství. (Obecně – celá první paraša Berešít v sobě obsahuje veškerá tajemství stvoření světa, jeho fungování, jeho smyslu a účelu – věci příliš vznešené a tajemné na to, abych se pokoušel „fušovat“ do jejich výkladů). Na jednodušší bázi si ukažme tyto rozdíly na několika příkladech. Například „Strom života“ a „Strom poznání“, které se nám v „prvním“ líčení vůbec nevyskytují, jsou v „druhém“ líčení klíčovými pro porozumění poslání člověka na tomto světě. Stejně tak v „prvním“ popisu je psáno obecně o stvoření člověka (muže i ženy), a teprve v „druhém“ popisu je nám dopodrobna vysvětleno jak byl člověk stvořen (muž ze země a později z něj žena), a z toho vyplývajícími poselstvími. Z tohoto podrobného popisu stvoření člověka – Adama, a následného stvoření ženy – Chavy, se kromě jiného učíme, že člověk není podobný jiným živočichům na zemi. Je zde vylíčena úplně oddělená „výroba“ Adama – „va jipach beapav nišmat chaim“ – a vdechl mu (B-h) duši – čímž se liší od všech ostatních živočichů. To lze vidět i z pokračování, kde je psáno, že člověk - Adam - má něco „zvláštního“ – rozum, a proto dostává za úkol střežit zahradu Eden, a také mu B-h dává pojmenovat všechny ostatní stvořené živočichy, což může jen on, díky svému rozumu. Tento rozum ho připodobňuje k B-hu – „be celem Elokím bara oto“ – stvořil ho (Adama)
k B-žímu obrazu. Tím, že pojmenoval všechny živočichy jejich jmény, stal se Adam nad nimi vládcem (definice určité věci dává moc nad touto věcí).
Další zajímavou informaci pak vidíme v pokračování. Zatímco Adam byl stvořen ze země (hebr. adama – odtud pramení jeho jméno), jeho žena Chava je stvořena z něj – z jeho kosti, což nás mimo jiné učí, že žena je méně „pozemská“, nemá vazbu na zemi, ale na muže - Adama, z něhož vyšla. Což nám může dát obecnou charakteristiku ženy – je duchovnější, a na druhou stranu, mnohem víc závislá na muži, než on na ní. Ona je jediným partnerem, s kterým se Adam může oženit, protože neexistuje na celém světě žádná jiná bytost, která by se k němu hodila. Hospodin musel „klonovat“ Adama, aby měl partnerku.
Následující věcí, kterou se učíme z popisu stvoření člověka je, že celá jeho bytost je „společenská“ – nemůže si vystačit sám – „lo tov hejot ha-adam levado“ – není dobré pro člověka být sám (2,19) – potřebuje pomoc, partnera, aby mohl naplno žít. I v pokračování veršů je obsaženo další tajemství života – žena a muž jsou jedno tělo – „basar mi bsari“ – maso z mého masa…, a proto opustí muž svého otce a svou matku, a přilne ke své ženě a budou jedním tělem (2,23-24). V hebrejštině je to dobře vidět z jazyka – muž – iš, žena – iša (z muže). Láska k ženě je silnější, než láska k rodičům, přestože rodiče jsou spojeni mnohem silněji geneticky, společensky i fakticky (více toho pro své dítě udělali).
„Vyprávění“ pokračuje popisem stavu tehdejšího světa – „vajihju šnejhem arumím.. velo jitbošešu“ – oba byli nazí…a nestyděli se (2,25). Což je obrazné líčení toho, že neexistoval na světě hřích, jinými slovy nebyly kategorie – dobré, špatné, slušné, neslušné – celá existence byla v dokonalé duchovní harmonii. Je hodně vykladačů, kteří celý popis této fáze Stvoření vykládají na absolutně abstraktní rovině duchovních světů. Teprve po hříchu Adama se celý svět „propadl“ do fyzických kategorií. Jak k tomu došlo?
Tora nám popisuje obraznou formou příběh s Nachašem (hadem), který byl v tomto ideálním světě ve funkci Pokušitele, který si vybral za svou oběť Chavu, která (přestože anebo právě proto) je náchylnější vznášet se ve světě fantazií, a nabídl jí nesmrtelnost a vševědoucnost (jedením ze Stromů života a poznání). To jí „učarovalo“ a obelhala svého muže, aby jí v této iluzi pomohl. Muž – Adam – jako „pragmatik“ by se nenechal obelhat hadem – ví, kdo je pánem, kdo ho stvořil a jaký je jeho účel – střežit svět, nic víc a nic míň. Slabým místem je tudíž žena, která má sklony nebýt „realistou“. Daří se jí zmanipulovat muže a přivést na sebe, na něj a na celý svět, místo nesmrtelnosti a vševědoucnosti, jen „nesmrtelné“ utrpení a omezené vědění. Proč B-h dopustil, aby mu byl takovýmto způsobem „zhatěn“ celý plán Stvoření?
To je jedna z nejtěžších teologických otázek, kterou se pokusím vysvětlit, pro větší srozumitelnost zjednodušeně (a tak to i berte). B-h ve své dokonalosti je i ve všech svých vlastnostech dokonalý (absolutní). Tudíž, ve chvíli, kdy se rozhodl stvořit člověka „k obrazu svému“, chce mu dát všechny atributy svého B-žství – to je pro člověka absolutní dobro. S tím však také souvisí volba mezi dobrem a zlem, a tato volba musí být absolutně neomezená, aby i dobro bylo absolutní. Tím nastává situace, že i při špatném rozhodnutí člověka – Adama, které mu způsobí sebezničení – B-h nebude zasahovat do takovéhoto rozhodnutí. Maximálně, o co se může pokusit, je dát dobrou radu (což B-h udělal tím, že řekl – „ze Stromu poznání nejezte, protože v ten den zemřete“ (2,18), ale samotné rozhodnutí zůstává na člověku – Adamovi – s absolutní zodpovědností za rozhodnutí. Od chvíle špatného Adamova rozhodnutí se nachází celý lidský druh v nedokonalém, materiálním světě, kde je zlo a dobro v celé své pestrosti, ale přesto B-ží dar „svobodné volby“ nám stále zůstává v rukou. (Pokusil jsem se velmi útržkovitě a neuměle dát určitý nástin věcí – prosím, aby nebyly brány jako „teologie židovství“. Všechny tyto věci vyžadují dlouhé a hluboké studium, protože jsou to „věci, na kterých stojí svět“, a nelze je zbagatelizovat zjednodušeným vyprávěním).
Poté, co Adam překročil zákaz jedení ze Stromu poznání, B-h uvaluje kletbu na všechny zúčastněné i celý svět. Adamovo prokletí je nejmenší (byl do toho nevědomky zatažen) – „země bude prokletá, a ty v potu budeš dobývat chléb (živobytí)“ (3,17-19). Není však postižen fyzicky, má „jen“těžký život. Chava dostala těžší prokletí – „v bolesti budeš rodit děti, budeš toužit po svém muži, a on Ti bude vládnout (3,16). To je již prokletí, které v sobě zahrnuje jak fyzické, tak psychické utrpení (tím, že obelhala Adama, zasluhuje si přísnější trest). Nachaš (had) dostává od B-ha nejtěžší prokletí, protože on zinscenoval celou věc – „budeš proklatý ze všech živočichů, poplazíš se po břiše a budeš jíst prach“ (3,14) – což je naprosté ponížení a vyvržení ze světa. Naši Moudří se ptají – jaké je to prokletí, že bude jíst prach, naopak prachu je všude dost, takže má o živobytí postaráno? Odpovídají – dostatek všeho – to je to největší prokletí, není nijak vázán na milosrdenství od B-ha, nepotřebuje Ho – absolutní odtržení od B-ží přítomnosti.
Po hříchu, který Adam spáchal jedením ze Stromu poznání, se snaží schovat před B-hem, který se ho ptá – „Kde jsi, Adame?“ (3,9). Adam mu odpovídá – „Bál jsem se a proto jsem se schoval“. Vidíme, že bezprostředně po hříchu si Adam uvědomuje svou chybu, lituje jí a snaží se ji „schovat“. Později, když jsou spolu s Chavou vyhnáni ze zahrady Eden, rodí se jim dva synové Kain a Hevel. Poté, co synové obětují B-hu oběti – Kain – z plodin pole, Hevel – ze stáda - a B-h přijímá jen oběť Hevelovu, Kain povstává a vraždí svého bratra. Přichází B-h a ptá se ho skoro stejnou otázku, jakou se ptal Adama – „Kde je Tvůj bratr?“. Reakce Kaina je však zcela jiná než Adama – on se neschovává, nelituje a drze odpovídá- „Nevím, jsem strážce svého bratra?“. Na tomto příběhu vidíme důležitý princip ve světě, který se nazývá v židovství – „jeridat ha-dorot“ – klesání pokolení. Děti jsou vždy o stupeň horší a extrémnější než jejich rodiče. Zatímco Adam se styděl a skrýval před svým hříchem, Kain „drze“ stojí proti B-hu a nelituje svého činu. Tento princip vidíme i v pokračování dalších pokoleních – Kainův pravnuk Tubalkain byl řemeslníkem – vyráběl zbraně. Kain zabil beze zbraně a nechtěně, on – Tubalkain – vědomě vyrábí zbraně na zabíjení lidí. Pokolení od pokolení se svět vzdaluje od ideální formy člověka – Adama, stává se krutější a bezohlednější, více se bouří vůli B-ží.
Proč vlastně B-h nerovnocenně přijal oběť Hevelovu a ne Kainovu? Odpověď je vidět ve verších, které popisují jejich obětování. U Kaina je psáno – „Kain přinesl z plodin země oběť Hospodinu“. U Hevela se píše – „A také Hevel přinesl z prvorozených svého stáda“. Rozdíl v jejich oběti byl v kvalitě obětovaného. Zatímco Kain vzal něco obyčejného, co se mu naskytlo do ruky, Hevel dal v oběti to nejlepší ze svého stáda. B-h vyžaduje, aby člověk, který se s Ním chce být v kontaktu – formou bohoslužby, dá to nejlepší ze sebe – jen taková oběť a bohoslužba má cenu. Nedá se k bohoslužbě přistupovat jako k povinnosti, kterou si člověk musí „odbýt“, aby měl splněno. Všichni Proroci hovoří o tomto přístupu, neustále usvědčují lid – B-h nepotřebuje oběti, B-h potřebuje srdce člověka.
Z příběhu Kaina a Hevela se můžeme učit další, neméně důležitý princip, který je v Talmudu nazýván – „Ejn echad nogea bemuchan lechavero“ – nikdo se nemůže dotknout ( myšleno – těžit) z toho, co je připraveno pro druhého. Oba bratři byli se svým „zaměstnáním“ prototypy dvou odvětví obživy. Kain – zemědělec, Hevel – pastevec. Poté, co B-h přijal oběť Hevelovu, Kain ho ze závisti zabíjí, aby se „zbavil konkurence“. Ihned přichází trest od B-ha – prokletí, v kterém je řečeno – „Země Ti nebude dál dávat svou sílu, budeš se potulovat po zemi“ (4,12). Tento trest má své výchovné poslání, B-h mu říká – „nemysli si, že když ses zbavil konkurenta, budeš lépe prosperovat“. Každý má své místo a poslání v tom, co dělá, a záviděním druhému jeho věci, mu nepomůže, aby se prospěch druhého na něj přenesl. Požehnání každého v tom čím je, je nepřenosné, tudíž snaha zmaření úspěchu druhého nezlepší prvnímu jeho život, naopak ztratí i to, co bylo určeno pro něj. Naši Moudří říkají v Pirkej Avot (Výroky Otců), že závist je jedna z věcí, které vylučují člověka ze světa. Stává se škůdcem pro všechny a svět ho vyvrhuje. Život by byl pro všechny mnohem lehčí a lepší, kdyby nebyla závist mezi lidmi, a každý by se spokojil s tím, co mu bylo dáno.

/Převzato z www.olam.cz/

Vajelech 8.10.2016 (výklad této sidry si můžete přečíst na následující adrese):

https://eretz.cz/2015/09/parasa-vajelech-dt-311-30/

22. října se klasická sidra nečte.