Jdi na obsah Jdi na menu
 

 

Sidry Pinchas-Ekev

25. 8. 2016

 

Výklad sidry Pinchas
 

(Num. 25,10 – 30,1)

 

"Pinchas...hešiv et chamati...hineni noten lo et briti šalom" - "Pinchas...odvrátil mou zlobu...hle, dávám mu smlouvu pokoje". 
Proč Tora rozdělila vyprávění o Pinchasovi do dvou parašot? Chtěla nám tím zdůraznit problematičnost tzv. "kanaut" - žárlivost (pro B-ží věc). 
Být žárlivý pro B-ha je ošemetná záležitost. 
Může být požehnáním, a může být prokletím. 
Tím, že se vymyká běžným pravidlům zákona, je těžké ji posuzovat a porozumět, zda je v dané chvíli správná, nebo ne. 
Člověk, který je "žárlivcem", je ve velkém nebezpečí, že podlehne svým subjektivním soudům, a tak nebude dosaženo skutečné nápravy věcí. 
Jen žárlivost, při které se odpoutá od své subjektivity a celá jeho angažovanost je motivována pouze snahou o prosazení B-ží vůle, má šanci být požehnáním. 
Proto nyní, na začátku naší paraši, promlouvá Hospodin, posvěcuje čin Pinchase a odhaluje nám tím, že Pinchas dokázal v této těžké zkoušce obstát, a že i jeho vnitřní vůle (podvědomí) byla čistá od jakýkoliv postranních úmyslů. 
A jen díky tomu se mu podařilo napravit situaci. 
Člověk by se měl v životě střežit "žárlivých" reakcí, protože jsou skoro vždy motivovány jeho vlastním egem a proto je nedělá pro slávu B-ží a nápravu světa. 
Další otázka, která se zde vynořuje - proč s ním B-h uzavírá zvláštní smlouvu za to, že potrestal zlo, a tím zachránil celý národ od pohromy. 
V Toře vidíme minimálně další tři paralelní příběhy podobného chování, ale v nich nedochází ke zvláštní smlouvě s B-hem. 
Jednou v našem příběhu, kdy Moše nařídil starším kmenů, aby vyšli a potrestali (zabili) ty, kteří se odklonili od B-ha a začali sloužit modloslužbu božstvu Peor. 
Podruhé při hříchu zlatého telete, kde se vypráví, že po návratu Mošeho z hory se shromáždil celý kmen Levi, prošel táborem a zabil ty, kteří sloužili zlatému teleti. 
Potřetí v příběhu s Dinou, kdy její bratři - Šimon a Levi - vzali své meče a vybili celý Šchem, třetího dne po jejich obřízce, kdy byli všichni neschopni se bránit. 
V žádném z těchto příběhů, kde šlo o "správnou žárlivost" není psáno, že by za to B-h s nimi uzavíral zvláštní "smlouvu pokoje". Čím se tedy Pinchas od všech těchto případů liší? 
Podstatným rozdílem mezi ostatními příběhy a Pinchasem je, že on realizoval svou "žárlivost" naprosto osamocen, bez toho, aby mu byl někdo oporou. 
Sám nesl svou "kůži na trh", a sám na sebe vzal veškerou zodpovědnost za svůj čin. 
To je úplně jiný druh hrdinství, než v ostatních případech. 
Lidé potřebují v životě cítit oporu druhých, být částí nějakého většího celku, který jim dává morální podporu. 
(A k tomu stačí třeba jen dva lidé - viz Šimon a Levi.) 
To, že je zde ještě někdo jiný, kdo dělá to samé, dává člověku pocit legitimity. 
Verš říká - "Muž pomůže druhému, a bratru řekne - buď silný" (Iz. 41,6). 
Lidská psychika potřebuje druhého jako zrcadlo svého sebepotvrzení, bez toho člověk skoro nemůže existovat. 
To byla výjimečnost Pinchase, jeho vnitřní síla a odhodlanost nést zodpovědnost za něco, co cítí, že je správné, přestože fakticky stojí proti celému světu, aniž by mu někdo jeho "vnitřní hlas" potvrdil a legitimizoval. 
A proto přichází nakonec B-h sám, uzavírá s ním smlouvu - stává se jeho ručitelem, a ujišťuje ho o správnosti jeho činu. 
To je jeden z největších B-žích darů - přichází k lidem v jejich samotě ve chvílích, kdy si nejsou sami sebou jisti, nabízí jim své přátelství a vnáší do jejich zmatených duší smlouvu pokoje. 
Ve slově "šalom" - pokoj, mír - je písmeno "vav" přerušeno ( ve svitku Tory, který se předčítá v synagoze a je ručně opisován z pokolení na pokolení podle tradice). 
Proč? 
Protože u lidí jsou dvě ústřední hodnoty - 1. šalom - pokoj, 2. emet - pravda. Zatímco na pojmu "šalom" se všichni shodnou, všichni si ho přejí a souhlasí, že musí být absolutní, u "pravdy" je situace komplikovanější - je subjektivní a částečná. 
Prokletím dnešní postmoderní doby je, že - "Každý má svou pravdu". 
Samotný výrok je asi v pořádku, ale jeho interpretace se dnes rozrostla do obludných rozměrů, a mnohdy zpochybňuje i základní hodnoty v životě a společnosti. 
Je psáno, že pravda, která způsobuje zlo člověku, není pravda. 
A lež, která pomáhá druhému, není lží. 
(Již jsme to zmiňovali v příběhu Aharona - Talmud říká - "Člověk může pozměnit, pro mír mezi lidmi".) 
Proč ve střetu "šalom" proti "pravdě", má přednost šalom? 
Protože je lepší lež, která způsobuje šalom - pokoj, než pravda, která přináší rozbroje. 
U lidí neexistuje absolutní pravda (ta je jen u B-ha), ale vždy jen subjektivní. 
A proto je lepší absolutní šalom, než relativní pravda. 
Jsou však lidé - jako Pinchas, kteří dokáží rozpoznat absolutní pravdu - Vůli B-ží. 
Pro ně pak má prioritu pravda před pokojem. 
Proto ho také B-h jmenoval navěky do kněžské funkce (Pinchas byl z levitského rodu, nebyl však, do této chvíle, posvěcen s Aharonem do funkce kohena). 
Kohen není jen ten, kdo obětuje v Chrámu, je také "šofet" - soudce. 
A nejlepším soudcem může být ten, kdo dokáže vidět absolutní pravdu. 
Proto je slovo "šalom" - pokoj, u Pinchase přerušené - v jeho případě je pravda důležitější, a je požehnáním pro celé společenství, které se díky jemu dostává na "pravdivou" cestu.
"Uvnej Korach lo metu" - "A synové Koracha nezemřeli". 
Najednou se v paraše objevuje drobný verš, který čtenáře musí zmást, neboť se v něm tvrdí, že synové Koracha nezemřeli. 
Jak je to možné? Sami jsme byli před třemi týdny svědky toho, že Koracha s celou jeho rodinou spolkla země. 
Jak tedy rozumět tomuto verši? Naši vykladači vysvětlují, že v počáteční fázi byli spolknuti zemí (nikde není zmíněno, že někdo zůstal ušetřen), ale pak byli z nějakého důvodu ušetřeni - nezemřeli. Kde tedy jsou a zač byli ušetřeni? 
Midraš konstatuje, že ve chvíli sporu "hirheru betšuva" - přemýšleli (v srdci) o své nápravě, a proto se jim udělalo vyvýšené místo v "gehinom" - pekle, a tam se usadili. 
To znamená, že se dostali do zvláštního stavu bytí - na jednu stranu zůstali naživu, na druhou - žijí v pekle - trestu se nezbavili. Proč se dostali do tohoto mezistádia? 
Protože jen přemýšleli o nápravě. 
Hospodin vidí do srdcí všech, tudíž ve chvíli, kdy začali uvažovat jinak o celé vzpouře proti B-hu a Mošemu, tím si zasloužili záchranu života (nebo spíš duše). 
Praktický trest však dostali, protože v sobě nenalezli dost vnitřní síly, aby se veřejně vyznali ze svého hříchu - vzpoury. 
Pro úplnou nápravu je třeba se veřejně vyznat ze svých hříchů, a tím ukázat všem, že "tudy cesta nevede". 
K tomu je však třeba odvahy a pokory, přiznat svou chybu přede všemi. 
Toho oni nebyli schopni - chtěli si uchovat "image"- vnější důstojnost, a tak museli být potrestáni. 
Tímto malým veršem nám dává Tora nahlédnout do hlubin B-ží spravedlnosti. 
Vše je považováno za "polehčující okolnost", ale pro úplnou nápravu musí člověk obětovat mnohem víc ze svého ega a nestydět se před světem. 
Nestačí být "věřící v srdci" - to stačí jen na záchranu před "peklem", což je špatná zpráva pro ty, kteří rádi takto alibisticky argumentují. 
Na druhou stranu je zde i dobrá zpráva - stačí si i v poslední vteřině svého života uvědomit pravdu, a lze si tak zasloužit "věčný život". 
(Jen nezapomeňte, že každá vteřina může být tou poslední!!)
"Vatikravna bnot Clofchad" - 
"A přistoupily dcery Clofchada". 
Při rozdělování israelské země jednotlivým kmenům se vynořila sporná otázka, zda i dcera má nárok na dědictví. 
Přišlo pět dcer Clofchada a vymáhaly podíl země, na kterou měl právo jejich otec. 
Moše se dotázal B-ha a ten stanovil posloupnost dědických práv - syn, dcera, bratři a nakonec zbylí příbuzní. 
Dnes nám to přijde samozřejmé, ale v perspektivě doby, kdy byly tyto zákony stanoveny (před 3300 lety), to byla revoluční myšlenka rovnosti mezi mužem a ženou. 
(Židovství není šovinistické, tak jak to někteří rádi tvrdí). 
Proč vůbec Moše předal toto rozhodnutí Hospodinu? 
Podle normální logiky věci je samozřejmé, že nejbližší rodina (v našem případě dcera), dostane dědictví po otci. 
Důvodem bylo, že ve hře byla další neznámá. 
Hovořilo se o rozdělení země jednotlivým kmenům, každý musel dostat přesně stejný podíl. 
Ve chvíli, kdy dědictví přejde do rukou dcer, a ony se později vdají, automaticky bude přeneseno dědictví kmene do jiného - podle příslušnosti manžela. 
Tím dojde k nerovnováze podílů jednotlivých kmenů. 
Jedině v případě, že by se dívka provdala ve svém kmeni, nedošlo by k tomuto narušení. 
A to byla věc, kterou si netroufal Moše sám rozhodnout - omezit volbu žen v případě jejich manželských protějšků. 
Proto šel za B-hem, který potvrdil, že přesně tak se musí v takové situaci postupovat - dívky dostanou svůj dědický podíl, ale musí se provdat jen za muže z jejich kmene. 
Toto nařízení platilo jen v prvním pokolení dělení země jednotlivým kmenům. 
Později omezení pozbylo platnosti, jelikož se postupně kmeny mezi sebou promísily.
"Vajifkod Hašem elokej ha-ruchot lechol basar iš al ha eda" - "Ať Hospodin, vládce celého světa živých, jmenuje někoho nad shromážděním". 
Tuto žádost pronáší Moše bezprostředně po případu dcer Clofchada. 
Naši Moudří vysvětlují, že soud dcer ho přivedl na myšlenku, aby požádal o převedení vůdcovství národa na své syny. 
Viděl, že dcery Clofchada dostaly své dědictví, přestože nebyly účastny při dobývání země. 
Moše si to vysvětlil tak, že se jim toho dostalo díky B-ží milosti - nezasloužily se o to aktivně - bojem. 
Zrovna tak uvažoval o svých synech, o kterých věděl, že ze sebe samých nemají zásluhy na vedení národa (lidské kvality jsou nepřenosné), ale B-h jim je může svou milostí dát. 
A tak požádal B-ha, jestli by daroval jeho synům schopnosti k vedení národa, a pak by jim on - Moše mohl předat velení. 
Na to mu bylo odpovězeno - "Vezmi si Jehošuu, syna Nuna, v kterém je (Můj) duch, a požehnej ho". 
Hospodin nesouhlasil s variantou Mošeho, že se lze pouhou milostí stát vůdcem, neboť je k tomu potřeba osobních duchovních kvalit, které si každý musí sám vybojovat a vypěstovat, a jen tak může být hodným kandidátem na post vůdce. 
(I dnes by bylo pro společnost zdravější vybírat své kandidáty do různých funkcí podle vlastností a duchovních kvalit, a ne podle schopnosti " bezpáteřné šmelinářské vychytralosti" - B-h nás chraň od takových vládců.) 
Moše, kterému vždy šlo o blaho celku a ne o osobní ambice, okamžitě akceptoval tuto volbu a jmenoval Jehošuu na své místo.
Šabat šalom
Rabín Moše Ch. Koller

/Převzato z www.olam.cz/

 

 

Výklad sidry Matot - Masei
 

(Num. 30,2 - 36,13)

 

"Nekom nikmat bnej Israel meet ha-midjanim achar teasef el amecha" - "Pomsti syny Israele a pak se připojíš k svému lidu (zemřeš)". 
V odplatě, která přichází na Midjan za jejich svedení židovského národa k modloslužbě, je několik zajímavých věcí. 
Především zde vidíme absolutní rovnost kmenů v tom, že B-ží nařízení říká - z každého kmene musí jít do války s Midjanem tisíc mužů. 
Armáda se nesestavuje proporčně - podle velikosti kmene, ale rovnostářsky. 
Je to proto, aby všechny kmeny měly stejný podíl na B-žím trestu a nikdo si pak nemohl přivlastňovat větší zásluhy na potrestání Midjanu. 
Všichni jsou si před B-hem rovni, a každý člověk je ve stejné míře nástrojem B-žím - nezáleží na jeho velikosti, nebo důležitosti. 
Dalším zajímavým bodem je, proč byli potrestáni právě Midjanci, když přitom Moabci byli ti hlavní, kteří zorganizovali celé "svedení" Israele. 
A proč je jejich trest podmíněný Mošem (nezemře do té doby, než s nimi svede válku)? 
Důvod je takový, že bylo třeba vyřešit pochybnosti lidu, kteří nevěděli, jak vlastně "halacha" (předpisy) funguje, a zda je Moše skutečně přesně dodržuje. 
Když k němu přišel Zimri se svou midjanskou souložnicí, ptal se Mošeho - "Tato žena je mi dovolená, nebo zakázaná? 
A když řekneš zakázaná - kdo Ti dovolil si vzít Ciporu dceru Jitra (která byla také Midjanka)?" 
Na to mu Moše neodpověděl a celou situaci nakonec vyřešil Pinchas tím, že Zimriho zabil. 
Ale otázka stále zůstala nezodpovězena a židovský národ byl na pochybách, jak to tedy s halachou ohledně Midjanců vlastně je. 
Právě proto nyní přichází výzva k pobití Midjanců, aby si nikdo nemyslel, že vztah s nimi je legitimní. 
A ten, kdo musí tuto vyhlazovací válku vést, je Moše osobně, aby tím dal jasně najevo, že Midjan nemá žádnou protekci, nebo zvláštní status. 
(V případě jeho ženy Cipory šlo o jiný případ, protože ona byla při darování Tory na Sinaji, a tím se stala úplnou židovkou.) 
Aby byl ještě zvýrazněn nekompromisní přístup Mošeho, posílá jako vojevůdce Pinchase - "žárlivce". 
Když se pak vrací z vítězné války, přivádí všechny zajaté ženy i muže do otroctví. 
Když to vidí Moše rozzuří se a nařizuje, aby byli okamžitě všichni, kromě panen, zabiti. 
Z jeho přístupu je naprosto jasné, jak Moše chápe halachu, a že ji přesně splňuje. 
To bylo jasnou odpovědí na všechny spekulace pochybovačů o Mošem. 
To nás přivádí k další otázce - proč bylo třeba tak tvrdě vybít všechny ženy (kromě panen)? 
Nejsou tak nebezpečné jako muži - budoucí válečníci, a bylo by možné je převychovat. 
Pravdou však je, že ony byly kořenem celého zhřešení Israele, od nich vše začalo. 
Tím, že Moše nařizuje jejich smrt, nemyslí jen na potrestání, ale také tím "vychovává" Israel, který musí pochopit, že nelze problémy řešit nějakými "kosmetickými úpravami" (dnes si svět libuje v takových "řešeních"). 
Je třeba si popravdě uvědomit podstatu věcí a důsledně vytrhnout kořen problému. 
A to i tehdy, kdy se to zdá nesmírně tvrdé a bolestivé. 
Je ještě jedna věc, kterou se učíme v příběhu o válce s Midjanci. 
Tím, že B-h podmínil smrt Mošeho válkou s Midjánem, postavil ho před skrytou zkoušku. 
Jeho smrt je v jeho rukou. Celou dobu, kdy nebude válka, Moše nezemře, přičemž ten, kdo rozhoduje o válce, je Moše. 
Čekali bychom, že se bude snažit válku co nejvíce oddálit, anebo i zrušit. 
Moše však nemyslí na svoje osobní dobro. 
Celou dobu, co nebude svedena válka s Midjánem, Israelci nemohou pokračovat ve své cestě a vstoupit do Svaté země. 
Mošeho reakce je okamžitá a jediná správná. 
Hned v následujícím verši, po B-ží výzvě, Moše svolává armádu a dává příkazy k válce, a to přesto, že to bude znamenat jeho smrt. 
Je to vyvrcholení života Mošeho, který stále, celou svou silou, bojoval za blaho celku, a i teď, v té nejtěžší chvíli - ve své smrti, dokázal neuhnout ze svých ideálů a naopak je potvrdil svým sebeobětováním.
"Vajavou bnej Gad uvnej Reuven" - "A přišli synové Gada a Reuvena". 
Ve chvíli, kdy se Moše s národem připravuje vstoupit do země Kenan, přichází tyto dva kmeny (a s nimi i půl kmene Menaše), a žádají, zda by mohly dostat svůj podíl na východním břehu Jordánu. 
Chtějí, aby Moše inicioval jejich požadavek, on však mlčí, protože to vidí jako narušení společného úsilí dobytí Israele. 
Proto jsou nuceni obhajovat své stanovisko a vysvětlují, že pro jejich četná stáda je toto území výhodné. 
Z toho se můžeme poučit, jak materiální bohatství člověka často může narušit jeho duchovní ideály (v našem případě žití v Zaslíbené zemi). 
Moše vnímá žádost velice kriticky. 
Tím, že se starají o svoje osobní blaho, oslabují morálku celého Israele, a dávají špatný příklad v myšlení o prioritách. 
Je to však jejich svobodná vůle, do které Moše nechce, a ani nemůže zasahovat - "každý svého štěstí strůjcem". Proto nachází kompromisní řešení a nabízí jim, že když si splní svoje povinnosti vůči celému národu - pomohou v dobývání Israele, mohou pak obsadit tato území. S tím oba kmeny souhlasí a krize je vyřešena.
"Ašer totiru mihem lesikim beejnejchem velicninim becidejchem" - "Když z nich (národů) necháte (v Israeli), stanou se trny ve vašich očích a ostny kolem vás". B-h vyžaduje úplné očištění země od cizích vlivů a vyhnání všech jiných kultur. 
Může to vypadat jako extrémní nárok, má však svoji logiku. 
Vysvětlíme si to v abstraktní rovině, kde lépe pochopíme princip tohoto požadavku. 
Ten, kdo je věřící a praktikující, dobře chápe nebezpečí připuštění si cizích vlivů do světa své bohoslužby. 
Nejde o to, vymýtit ostatní světové kultury (jak to hlásá islám), jde jen o to, vytlačit ze svého vnitřního světa cizorodé prvky. 
Okolní svět může dál existovat, a lze s ním komunikovat, spolupracovat a používat ho. 
Problém nastává tehdy, když se začíná prolamovat do vztahu člověka s B-hem a ovlivňuje ho. 
(Pro nenáboženského člověka to je možná těžce pochopitelná záležitost, protože mu chybí vlastní zkušenost.) 
Je nezbytné, aby si člověk udržel odstup od vnějšího světa a nenechal se jím ovlivňovat ve svém duchovním životě.
"Venatnu la-Leviim minachalat…arim" - "A dají Levitům ze (svého) dědictví…města". 
Levitský rod nedostal žádné území v Israeli, protože byli předurčeni ke svaté službě. 
Přesto však bylo třeba, aby měli nějaké materiální zázemí - nelze žít ve vzduchoprázdnu, a proto přichází od Hospodina příkaz, že dostanou rovnoměrně po celém území tzv. "Levitská města" (celkem jich bylo 48, z toho 6 byla tzv. "arej miklat" - města, do kterých se lze schovat). "Arej miklat" - "uprchlická města", měla dvojí funkci. 
Jednak byla trestem pro toho, kdo neúmyslně zabil (takové větší vězení), a současně sloužila jako jeho ochrana před mstiteli z rodiny zabitého. 
Bylo vybráno 6 měst - 3 na západním břehu, 3 na východním břehu Jordánu. 
Musela být rozložena rovnoměrně, aby ten, kdo neúmyslně zabil, stačil utéct a nebyl zabit mstitelem na cestě, protože si nezasloužil smrt. 
Povinností rabínského soudu bylo vyšetřit okolnosti případu a rozhodnout, zda má právo na azyl - v případě neúmyslného zabití. 
V případě vraždy ho pak soud odsoudil a potrestal. 
Odsouzení přebývali v těchto městech po dobu, než zemřel velekněz. 
S jeho smrtí přicházela automaticky amnestie. 
V Talmudu se popisuje, jak matky velekněží zásobovaly města vším dobrým proto, aby se vězni nemodlili za smrt jejich synů.
Období "bejn ha-mecarim" je doba mezi 17. tamuzem - to je den půstu na památku rozbití prvních Desek smlouvy, a 9. avem - to je den zboření obou Chrámů. Tato doba je považována za smuteční pro židovský národ. 
Proto jsou určité věci omezeny, nebo zcela zakázány. 
Je zákaz pořádání svateb, stříhání se a holení. 
Tím, že vstoupíme do měsíce Av, stává se truchlení intenzivnější a připojují se další omezení. 
Nemělo by se kupovat nové oblečení, ani prát a žehlit. 
V oblékání je omezení, že lze nosit jen věci, které nejsou úplně čisté - což znamená, že je třeba "přednosit"si několik sad oblečení (stačí po dobu půl hodiny). 
I v případě koupání existuje omezení - nelze si "užívat", a proto se smí koupat jen v případě potřeby - nečistoty, a to jen ve studené vodě. 
Dále je ve zvyku v průběhu těchto dnů nejíst maso a nepít víno. 
Šabat šalom
Rabín Moše Ch. Koller

/Převzato z www.olam.cz/

 

Výklad sidry Vaetchanan
 

(Deut. 3,23 – 7,11)

 

Jsou čtyři šabaty, které se jmenují podle slov jim příslušné haftary: 1. ŠABAT HAGADOL (šabat před Pesachem, dle slov Malachiáše 3,23), 2. ŠABAT CHAZON (šabat před půstem devátého avu, dle slov Izajáše 1,1), 3. ŠABAT NACHAMÚ (šabat po půstu devátého avu, dle slov Izajáše 40,1), 4. ŠABAT ŠUVA (šabat mezi Roš hašana a Jom kipurem, dle slov Ozeáše 14,2). Dnešním šabatem také začínáme sedm utěšujících šabatů (týdnů) – שבעה דנחמתא, které následují po devátém avu až do Roš hašana.
Tato paraša je velmi důležitou, neboť se v ní hovoří o velmi vážném předělu v životě synů Izraele, kteří právě končí svou čtyřicetiletou pouť pouští a stojí v moábských rovinách, naproti Jordánu a Jerichu. Mojžíš prosí u Hospodina smilování, aby mohl se svým národem přejít Jordán a vejít do zaslíbené země. Všemohoucí ho však zastaví a dopřeje mu pouze z vrcholu hory Pisga pohlédnout na ležící před ním kenaánskou zemi, kterou zaslíbil a dal praotcům a jejich potomkům. Tradice žíká, že kdyby Mojžíš vešel do zaslíbené země, nebylo by zničení prvního Šalamounova Chrámu. Bůh však chtěl jinak. Hospodin přikazuje Mojžíšovi, aby svým nástupcem stanovil Jehošuu bin Nuna, který povede lid přes Jordán a bude v čele izraelských kmenů při obsazování země.
Mojžíš byl posledním, který zůstal ze zázračného vedení – מנהיגות ניסית (Áron, Miriam, Mojžíš), které bylo v bezprostředním kontaktu s Bohem po celých 40 let.
Rabi Chajim Ickovič, zvaný Kníže z Voložinu –הנשיא מוולוז’ין  (1749-1821) říkal v této souvislosti, že synové Izraele byli nuceni vyměnit zázračné vedení za vedení lidské, tedy za vedení, které se nebude moci spoléhat v takové míře na zázraky jako tomu bylo na poušti. Podobně je nutné zemi obsadit, bojovat, poté orat, sít zavlažovat půdu a sklízet úrodu. Vše bude záviset na tvrdé lidské práci. Nebude již zázračné many, ani křepelek.
Podruhé se zde pro syny Izraele opakuje Desatero Božích přikázání (5,6-21). Připomeňme si, že v Desateru z druhé knihy Mojžíšovy (originální verze), začíná přikázání o šabatu (20,8) slovy „ז כ ו ר – pamatuj „ na den odpočinku a v naší paraše začíná slovy (5,12) „ ש מ ו ר – dodržuj „ den odpočinku…. Z těchto dvou slov, která se nacházejí ve dvou variantách Desatera se zrodila tradice zapalovat dvě šabatová světla (svíčky). Jedno – pamatuj  a  druhé – dodržuj (אחד כנגד זכור והשני כנגד שמור).
Další důležitou pasáží v naší paraše je Šemá Jisrael – שמע ישראל (6,4-10). Tradice nám zachovala, že to byla poslední slova rabi Akiby, kterého Římané popravili r.136 o.l. po porážce Bar Kochbova povstání. (ויצאה נשמתו באחד). Poslední písmeno slova שמע – slyš je „ע“ a slova אחד – jeden je „ד“, Dvě tato písmena tvoří slovo עד  – svědek. Duše rabi Akiby vydá svědectví před Hospodem o Akibově svatém životě a mučednické smrti. Proto je slovo עד možné vysvětlit také jako „mučedník“. Podobně i v maďarštině máme slova „vér – krev“ a „tanú – svědek“. Vértanú – mučedník.
3,23
ואתחנן אל ה‘ בעת ההיא לאמר – V oné době jsem prosil Hospodina o smilování
Prosil jsem Hospodina o slitování  „v oné době“ – v poslení chvíli svého života, v hodince své smrti, abych mohl říci: „Hospodin je Bůh!“
(Podle rabiho z Kocku)
3,25
אעברה נא ואראה את הארץ הטובה – Kéž smím přejít (Jordán) a spatřit tu dobrou zemi…
Je zcela jasné, že když Mojžíš přejde Jordán na jeho západní břeh, vstoupí do zaslíbené země a smaozřejmě ji také uvidí.Tato Mojžíšova prosba nás učí, že člověk má vždy prosit Hospodina , aby mu jakoukoli věc ukázal z té dobré stránky. Tak jednal i Mojžíš, když prosil Všemohoucího, aby mu ukázal tu dobrou zemi, pouze z její dobré stránky.
(Podle díla אהל תורה)
4,4
„ואתם הדבקים בה‘ אלוהיכם חיים כולכם היום „
„Ale vy, kteří jste se přimkli k Hospodinu, svému Bohu, jste dodnes všichni živi.“
Ve svatých knihách se píše, že 248 slov, která tvoří tři odstavce Šemá Jisrael (Dt 6,4-9,  Dt 11,13-21, Nu 15,37-41), dávají sílu 248 orgánům lidského těla. Je však pravda, že tři odstavce Šema Jisrael tvoří poze 247 slov, proto ihned po posledních slovech třetího odstavce dodáme ještě slovo „אמת-pravda“, která se přidá k slovům „Hašem Elohejchem emet“, tím se nám počet doplní na 248. To je ono slovo, které nám naznačuje verš „ואתם הדבקים בה‘ אלוהיכם …“ Přidali jsme slovo „אמת“, jehož písmena v jiném pořádku tvoří slovo „אתם-vy“, tedy vy patříte Hospodinu, svému Bohu. Když toto slovo „אמת“ řeknete na konci Šemá Jisrael, získáte „vy všichni život do dnešních dnů“. Písmena slova „אמת-אתם“ budou dodávat životodárnou sílu všem 248 orgánům vašeho těla.
(z díla Degel machane Efrajim, které napsal Moše Chajim Efrajim ze Sadilkova (1742-1800), vnuk Baal Šem Tova).
5,16
„Cti svého otce a matku, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh.“ Naši učenci říkali, že pokud otec přikáže svému synovi, aby porušil přikázání-micvu Tóry, nesmí ho syn poslechnout, neboť „ty a tvůj otec jste mě povinni ctít“. Syn nemůže ctít přání rodiče, pokud toto je v rozporu s Tórou.

Převzato z www.eretz.cz

Přesně - viz http://eretz.cz/2015/07/parasa-vaetchanan-dt-323-711-3/

Sidry Devarim a Ekev naleznete ve věstníku ROŠ CHODEŠ, který je ke stažení zde