Jdi na obsah Jdi na menu
 

 

Sidry 11.6.- 9.7.2016

11. 7. 2016

 

Výklad sidry Bamidbar (Num. 1,1-4,20)

 

"Vajdaber Hašem...bemidbar Sinaj beohel moed" - "Hovořil Hospodin...na poušti Sinaj ve Stánku." 
Proč nám verš znovu zdůrazňuje, kde se Israel nachází - na poušti Sinaj? 
Midraš vysvětluje, že důvodem je darování Tory, a je třeba zdůraznit fakt, že se konalo na poušti. 
Darování Tory se váže ke třem fenoménům - živlům, které Ji provází. 
Byla dána v ohni, je připodobňována k vodě, a byla dána na poušti. 
Tyto symboly jsou její charakteristika. 
Oheň je zdrojem tepla a světla, a společně s vodou vytváří základní podmínky k životu - jsou to síly, bez kterých nelze žít (stejně jako bez Tory), a týkají se více materiálního zázemí. 
Poušť nám přidává duchovní rozměr - kdo nebude jako poušť, která je tzv. "hefker" - absolutní "bezcennost", totální pokora v učení a vyučování - nemůže získat Toru. 
Jejich dalším společným rysem je, že jsou úplně zdarma a pro každého - patří všem, což platí i o Toře, která není určena pro "intelektuální elity", ale je pro všechny. 
Proč Hospodin hovoří právě ve Stánku (později v Chrámu)? 
Symbolizuje to víru (B-ží přítomnost), která je vnitřní věcí. 
To, co má opravdovou hodnotu, se neodehrává ve "světle reflektorů". Z tohoto chápání víry vyplývá i řada předpisů - halachot. 
V případě modlitby je požadavek na uzavřený prostor. 
Vždy by se měl člověk snažit modlit v místnosti, a když to nejde (například v přírodě), musí hledat maximálně skryté místo - mezi stromy apod., proto, aby se mohl dokonale soustředit a zbavit se všech rozptylujících vlivů. 
Jinou aplikací je požadavek na cudnost v oblékání, týkající se více žen, které by měli svoji krásu skrývat, a ne ji na potkání ukazovat každému náhodnému kolemjdoucímu. 
Jejich krása je vnitřní záležitost a je určena pro jejich muže (dnes je trend naprosto opačný - žena se chce líbit venku - jiným, a doma o svůj vzhled většinou nedbá). 
Obecně se o Chrámu říká, že byl více požehnáním pro nežidy než pro Israel, jelikož sloužil jako spojnice s B-hem (byly v něm oběti pro všechny národy světa, které je usmiřovaly s Hospodinem). 
U židů Chrám nefungoval automaticky jako požehnání, bylo třeba si ho zasloužit dodržováním micvot. Israel má těžší, ale v konečném efektu požehnanější cestu, a je psáno, že budoucí vykoupení pro celý svět půjde přes Israel - Zach.8,23 - "Jdeme s Vámi, protože jsme slyšeli, že je s Vámi B-h". 
Talmud to líčí obrazně v podobenství, že na konci časů se bude každého žida držet 2800 lidí z ostatních národů (učí se to z veršů 70 - národů x 10 za každou třáseň "cicit"). 
V průběhu putování pouští sídlily jednotlivé kmeny kolem Stánku v určitém stálém pořádku, který je v paraše popisován. 
Tento řád se učíme od Jakova, u kterého se takto shromáždili jeho synové před jeho smrtí. 
Z tohoto uspořádání je vidět i pravidlo, které říkají Naši Moudří - "Požehnaný cadik a jeho soused, běda bezbožníku a jeho sousedu". 
Levité sídlili kolem Stánku, přičemž na východní straně byl Moše, Aharon a synové. 
Kdo byl jejich sousedem při táboření? 
Kmeny Jehuda, Jisachar, Zevulun, o nichž je známo, že se stali nositeli Tory v židovském národě v celé jeho historii. 
"Nakazili" se dobrými sousedy. 
Naproti tomu na jihu sídlil Kehat (z kterého vyšel Korach bouřící se proti Mošemu a Toře), a jeho sousedi byly kmeny Reuven (ztratil pro svou ukvapenost prvorozenství a neusadil se v Israeli, ale v Zajordání), Šimon (byl časem rozptýlen do ostatních kmenů) a Gad (který také žil v Zajordání a byl známý svou agresivní povahou - viz důvod třech útočištných měst v Zajordání). 
To, o čem se mluví v psychologii a sociologii teprve v posledních letech, je v Toře jasně ukázané - nakolik ovlivňuje okolí vývoj jednotlivce i větších skupin.
"Miben esrim šana vamaala" - "Od dvaceti a výše". 
V našich verších je stanoveno, odkdy se stává muž vojákem - od 20-ti let, není však stanovena horní hranice - dokdy bude v armádě. Přitom je jasné, že stejně jako se hodí do služby až od určitého věku, zrovna tak musí být doba, dokdy je ještě schopen vykonávat službu. 
Možné vysvětlení je, že neexistuje horní hranice a muž je stále ve službě. 
V praxi to znamená, že nejde o profesionální armádu, ale o armádu záložníků. 
Je nasnadě, že člověk není celý svůj život v armádě, žije normálním civilním životem, má své zaměstnání, a je povolán jen ve chvílích potřeby. 
Tora nám tím sděluje, že není správné v životě vytvářet instituci armády, jejíž podstatou je válčení, mít řemeslo žoldáka. Potvrzení této teorie můžeme najít, jestliže se podíváme na to, co je psáno o Levitech, kteří byli vyjmuti z vojenské služby, jelikož jsou určeni pro službu Hospodinu. 
U nich je psáno v paraše, že začali sloužit ve věku třiceti let. 
Přitom na jiném místě je psán věk 25 let. 
Naši vykladači vysvětlují, co se skrývá za tímto zdánlivým rozporem. 
Byli povoláni ve věku 25 let a pak se 5 let učili, až do doby, kdy byli ve věku třiceti let povoláni k samotné službě. 
(Je zajímavé, že i dnešní svět přejal cyklus pětiletého studia k dosažení určité dovednosti. 
V naší tradici se v přeneseném smyslu říká, že ten, který nevidí v pěti letech studia požehnání, více ho neuvidí, což je však prakticky nemožné.) 
Tudíž vidíme, že pro to, aby se Levita stal "vojákem Hospodinovým", studuje 5 let, oproti normálním vojákům, u kterých není napsána žádná doba výcviku. 
Je to proto, že každé učení, kterým člověk prochází se stane "torou" - vědou, řemeslem, které má své místo a důležitost v životě. 
Proto v nástupu do armády není stanoven žádný čas učení. 
Tora nechce, aby se válčení stalo řemeslem, které má své místo ve společnosti. 
Musí zůstat v našem chápání jako exces, který v podstatě nemá v životě místo, jen se někdy musí použít, když není zbytí. Tora nás učí "nezabiješ", a neučí nás "jak zabiješ". 
(Přesný překlad je "nezavraždíš", což znamená úmyslně. 
Tora však dovoluje zabít - buď neúmyslně, anebo v případě vlastního ohrožení - v sebeobraně. 
Do této kategorie pravděpodobně spadá i případ obranné války.) K hlubšímu pochopení problematičnosti být vojákem slouží i další paralela. 
Ve věku dvaceti let se stává člověk postižitelným "nebeským soudem", což je vyšší instance soudu. 
Ve věcech, které se pozemským soudem - "bejt dinem" nedají trestat, je často řečeno, že je vinen u soudu "nebeského". 
Ne náhodou je věk, kdy muž vstupuje do armády, identický s věkem, kdy se stává zodpovědný za své jednání před nebeským soudem. Znovu to ukazuje na chápání armády jako "nutného zla", které nikdy nemůže být považováno za ideál. 
(Ženy jsou z vojenské povinnosti vyjmuty, jelikož vedení válek je "mužská záležitost". 
V dnešním Israeli je přítomnost dívek v armádě normou, která vznikla na základě potřeby v dřívějších letech, a stala se jakousi tradicí. 
V dnešní době jich však není třeba, a jsou spíše překážkou bojeschopnosti armády - podle odborných studií. 
Tradičně založené židovské rodiny nikdy dívky do armády nepouštěly, což je v Israeli možné, jelikož vůči ženám vojenská povinnost není důrazně prosazována.)
"Pekod kol bechor...miben chodeš vemaala" - 
"Sečti každého prvorozeného syna...od měsíce výše". 
Vykoupení prvorozenců je pro Israel památka na vyvedení z Egypta, kdy při poslední ráně prvorozenců byli ušetřeni prvorozenci Israele a byli vykoupeni jehnětem. 
Proto musíme každého prvorozeného syna vykoupit ve chvíli, kdy dosáhne měsíce života. 
(Pravidla prvorozence se vztahují jen na syny a na případy, kdy žena neměla ještě žádné dítě, neměla potrat, nebo narození nebylo císařským řezem.) 
Proč je stanovena doba měsíce? Pragmatické vysvětlení v Talmudu říká, že touto "inkubační" dobou zjišťujeme, jestli je novorozenec životaschopný, a teprve pak děláme tzv. "pidjon" - vykoupení. 
To však není jediný důvod. Už v Tosfot (vykladači Talmudu) se vysvětluje, že i když budeme mít 100% jistotu, že dítě je životaschopné (dříve "kalu lo chodašav" - naplnily se mu měsíce - je donošený, dnes to lze zjistit formou lékařských vyšetření), pravidlo zůstává v platnosti - po měsíci. 
V Toře pak vidíme v příběhu vyvedení z Egypta, že Hospodin určil způsob měření času - lunární kalendář, kdy se všechny příkazy Svátků apod. datují od počátku nového měsíce. 
V Toře jsou určeny Hospodinem dva cykly, podle kterých se řídíme v našich životech a dodržování micvot. 
První je týdenní cyklus sedmi dnů. 
Ten nám ukazuje podstatu Stvoření - B-h stvořil svět se všemi jeho zákony v sedmi dnech. 
Proto povinnost obřízky - osmého dne, ukazuje na tento cyklus. 
Midraše říkají, že Adam - první člověk se narodil obřezaný. 
Je to symbolika na jeho úplnost a dokonalost. 
My se obřezáváme, abychom se tím vrátili do stavu dokonalosti Adama. Jinými slovy - naši víru a přihlášení se k ideji Stvoření světa B-hem vyjadřujeme v obřízce, která následuje bezprostředně po ukončení sedmidenního cyklu. 
Druhý cyklus je měsíční - přesně 29 dní 12 hodin a 793 dílků (obdoba sekund). 
Tím, že po naplnění tohoto cyklu děláme prvorozenému synu "pidjon" - vykoupení, hlásíme se tím k příběhu vyvedení z Egypta, kde byli ušetřeni naši prvorozenci. 
Je to duchovní nadstavba na předchozí cyklus. 
Vyjadřuje, že kromě toho, že věříme, že B-h stvořil v sedmi dnech svět a dal mu (přírodní) zákony, podle kterých funguje, věříme, že existuje jeho aktivní řízení událostí ve světě, že zasahuje do historie a vede jí náš národ stejně, jako nás vyvedl po deseti ranách z Egypta. 
Tato myšlenka je nejvnitřnější podstatou židovské víry v B-ha.
Šabat šalom
Moše Ch. Koller

Převzato z www.olam.cz

 

Výklad sidry Naso (Num. 4,21 - 7,89)

"Miben šlošim šana vamaala…" - "Od třiceti let a výše…". 
Kmen Levitů byl vyňat z běžného sčítání ostatních kmenů, jelikož se na něj vztahovala trochu jiná pravidla. 
Poněvadž práce ve Stánku (a později i v Chrámu) vyžadovala větší vyzrálost, Levité se začínali vzdělávat v celém procesu služby, teprve ve věku pětadvaceti let, a studovali po dobu pěti let, aby se naučili vše, co bylo třeba pro jejich službu. 
Z jejich pětiletého vzdělávání se učíme obecné pravidlo, které říká, že člověk má věnovat určitému oboru pětileté studium, a když po této době vidí, že nemá úspěch, znamená to, že se k oboru nehodí. 
Od třiceti do padesáti let pak Levité sloužili, každý podle zaměření své rodiny (Kehat, Geršom, Merari), jelikož to je nejproduktivnější věk v životě člověka, kdy jeho fyzické i duševní síly jsou největší. 
Po věku padesáti let odcházeli Levité do "důchodu", a sloužili jako poradci ve vyučování mladší generace. 
Je to věk, kdy je člověk stále intelektuálně v plné síle, a proto musí předat své vědomosti dál.
"Ki tiste išto..." - "Když mu žena byla nevěrná...". 
Jedna ze zajímavých pasáží naší paraši nám popisuje, jak se choval muž, který měl podezření (nebyli svědci) na nevěru své ženy. 
Tora nám popisuje mechanismus, který fungoval, aby se ověřila její bezúhonnost. 
Manžel odvedl ženu do Chrámu, kde ji předal kněžím, kteří se na ni nejprve snažili vytvořit psychologický nátlak, aby se přiznala. 
Jestliže žena trvala na své nevině, byl s ní proveden obřad, který měl ukázat pravý stav věcí. 
Vzala se půda z Chrámu, promíchala se ve vodě, a pak se do ní rozpustilo B-ží jméno, které bylo napsáno na zvláštním svitku. 
Ve svitku stálo, že v případě její nevěry bude proklatá a okamžitě zemře, a naopak, v případě její neviny, bude požehnaná, zdravá a porodí syny. 
Žena pak musela vypít tuto vodu. 
Když byla vinná, okamžitě zemřela a s ní i muž, s kterým byla nevěrná (ať byl v tu chvíli kdekoli). 
V normální situaci je absolutní zákaz smazání B-žího jména a je to považováno za jeden z nejtěžších hříchů. 
Proto i dnes, všechny svaté knihy, které obsahují B-ží jméno, je zakázáno vyhodit, nebo zničit, a musí se shromáždit v "gnize", a pak je pohřbít do hrobu, stejně jako se pohřbívá člověk. 
V našem případě vidíme, že B-h udělal výjimku - dovolil a nařídil, aby Jeho jméno bylo smazáno jen proto, aby byl nastolen mír mezi mužem a ženou v rodině. 
V pozdějších dobách se tato kontrola zrušila a Naši Moudří vysvětlují, že to bylo proto, že pokolení byla již natolik zkažená a neměla žádné zábrany, že síla zázraku již nemohla ukázat pravý stav věcí. 
To je obecné pravidlo - k projevení se svatosti, nebo zázraku, je třeba určitého duchovního zázemí v lidské společnosti. 
Když se společnost vymkne z pravidel "hry" a je "mimo", nelze je poučit ani usměrnit prostřednictvím náboženských zákonů. 
Způsobuje to přesně opačnou reakci, ještě většího zesměšňování všeho svatého. 
Tuto tendenci je vidět i v dnešní společnosti, která svým materiálním a ateistickým zaměřením opovrhuje čímkoliv duchovním a nazývá to primitivním apod. 
Není zde společný jazyk k přenosu určitých transcendentních sdělení.
"Ki jafli lindor neder nazír..." - "Když přísahá slib být oddělen..."
Následuje pasáž popisující předpisy týkající se "nazíra". 
"Nazír" je člověk, který na sebe přijal zvláštní pravidla způsobu života, která po něm Tora nevyžaduje. 
Je to především zákaz vína a také všech věcí, které jsou dělány z hroznů (např. i rozinky). Jedno z vysvětlení, proč se pasáž "nazíra" vyskytuje v Toře ihned po "sotě" (nevěrné ženě) je ten, že to, co způsobilo její selhání, bylo opití se vínem. 
Lidé, kteří se bojí těchto následků, mohou zvolit cestu úplného se oddělení od vína. 
Tora však víno nezakazuje a jsou chvíle, kdy je povinnost ho pít - např. Pesach, kiduš. Druhou věcí, kterou na sebe "nazír" přijímá, je nestříhání se, třetí je zákaz znečištění se od mrtvoly (a to dokonce v případě vlastních rodičů). 
Běžný typ "nazírství" je po dobu třiceti dnů (ne natrvalo). 
Naši Moudří neměli příliš pozitivní přístup k těmto slibům, protože se tím člověk vyřazuje z mnoha micvot, které nemůže jako "nazír" plnit. Staví se tím jakoby mimo společnost a chce být "něco extra". 
Tora to sice dovoluje, avšak říká, že po ukončení nazírské doby musí přinést oběti za hřích, což znamená, že jeho vydělení se ze společnosti je považováno, do určité míry, za hřích. 
V historii bylo v židovství jen několik nazírů a většinou to bylo na základě zvláštní B-ží vůle a mělo to svůj smysl (např. Šimšon). 
Je to tudíž určitý druh elitářství, který se ani v Toře, ani u našich učenců, netěší zvláštní oblibě. 
Tora je ve svém základě rovnostářská, chce dát všeobecná pravidla pro všechny, což vidíme i ze závěru naší paraši, kde zdlouhavě popisuje oběti vůdců jednotlivých kmenů, a to proto, aby nám zdůraznila rovnost mezi nimi, všichni darovali přesně to samé, a nikdo z nich se nemohl cítit důležitější, než ostatní. 
To však neznamená, že by Tora razila cestu průměrnosti. 
Naopak klade velký důraz na individuální aktivitu každého z nás a vyžaduje maximální nasazení a snahu o osobní "povznesení se" a zdokonalení. 
To vše na základě rovnocennosti všech, kde každý má své místo, svůj úkol, legitimitu a důležitost.
Šabat šalom
Rabín Moše Ch. Koller

Převzato z www.olam.cz

 

Výklad sidry Behalotecha
(Num. 8,1 – 12,16)

Paraša nám popisuje, jakým způsobem probíhalo cestování Israele po poušti. 
Tempo udával B-h, který je obklopoval "ochrannými oblaky", a podle nich se řídil pochod židovského národa. 
Byly doby, kdy pokračovali v cestě každý den, a byla období, kdy oblaky zastavily na dlouhé měsíce, než se znovu daly do pohybu. 
Každé z těchto zastavení mělo svůj účel a postupně byl jimi Israel "vychováván" v nové realitě žití, jako svobodného národa řídícího se pokyny B-žími. 
Původní plán byl, bezprostředně po darování Tory, přivést Israel do Zaslíbené země, ale po hříchu "zlatého telete", byl "nucen" B-h pozměnit plány a podržet Israel v poušti po dobu čtyřiceti let, aby se naučili žít v nově nabyté svobodě. 
Bylo třeba, aby se vyměnilo pokolení, jelikož ti, kdo žili v egyptském otroctví, nebyli schopni se přeorientovat na novou formu vnímání a chování se. 
To koneckonců vidíme i dnes v naší společnosti, kde lidé také nejsou schopni setřást ze sebe stigmata padesátileté vlády komunismu a naučit se žít podle nových pravidel. 
V dnešní paraše je zmíněna jedna z těžkých zkoušek a ran, kterými musel Israel projít při své "převýchově". Israelité velice rychle zapomněli na těžkosti otroctví, na to, že byli zabíjeni a že pracovali v těžké porobě, a najednou si pamatovali jen ty "dobré" věci - dostatek a výběr jídla v Egyptě (což samozřejmě také nebyla pravda). 
V poušti byli najednou nuceni jíst "jen" man (mana), což jim přišlo nezáživné a jednotvárné, a vůbec je nezajímalo, že jim je sesílán samotným B-hem. 
(Člověk, když je zaklet do svých představ, není schopen vidět a vážit si dokonce ani zázračné reality.) 
Navíc se říká, že "man" měl v sobě všechny chutě, které si člověk určoval podle toho, na co měl zrovna chuť. 
Najednou chtěli maso a to za jakoukoli cenu, přestože ani v Egyptě ho neměli. 
Moše nevěděl, co má dělat a obrátil se na pomoc k B-hu. 
Také B-h se velice hněval na Israelce pro jejich neúměrné nároky a rozhodl se jim dát "lekci", aby si uvědomili proporce jejich situace. 
"Zaplavil" je křepelkami a donutil je, že je musí jíst po dobu celého jednoho měsíce. 
To je tak dlouhé období, že pochutnání se mění na utrpení. 
Požehnání věcí není jen v jeho obsahu, ale také a to především v jeho míře - všeho moc škodí. 
Kromě toho na ně poslal ránu, která zabila několik tisíc z nich. 
Pro neúměrnost jejich požadavků a zkreslování historie (život v Egyptě), se dostalo židovskému národu tvrdého trestu. 
Na obranu Israelců je nutno říci, že byli k tomuto protestu svedeni. 
Ve verši se píše, že ti, co si začali stěžovat a dožadovat se masa, byli tzv. "asafsuf" - volně přeloženo "posbírané zbytky". 
Tento zvláštní název pro tuto skupinu vysvětlují naši vykladači tak, že to byli lidé - nežidé, kteří se přidali k Israeli ve chvíli jejich vyvedení, když viděli, že vítězí nad Egyptem. B-h nechtěl, aby šli s nimi, ale Moše si ve svém milosrdenství prosadil, aby se přidružili. 
B-h ho varoval a řekl mu, že s nimi budou jen potíže, což ukazuje i náš příběh. 
Moše si už nevěděl rady a žádal, aby z něj byla sňata zodpovědnost. 
B-h ho vyslyšel a seslal "svatého ducha" na sedmdesát starších, kteří pak pomáhali Mošemu řešit všechny obtížné situace. 
V průběhu všech 40-ti let bylo několik dalších selhání, které se také přičítaly za vinu skupině "asafsuf". 
Jejich úmysly nebyly čisté, připojili se k Israeli jen kvůli výhodám, ale v těžkých situacích nebyli ochotni s nimi trpět. 
To je jeden z důvodů, že v dnešní době lidé, kteří se chtějí připojit k židovskému národu, jsou pečlivě prověřováni, jestli mají čisté a upřímné úmysly. 
Je halacha, která říká, že v době, kdy bude Israel ve vládnoucí pozici, jako v dobách krále Šalamouna, nebudou přijímáni konvertité do Israele, jelikož jejich úmysly budou zištné.
"Ase lecha štej chacocrot kesef" - "Udělej si dvě stříbrné trubky". 
Na jejich putování je také provázely dvě stříbrné "chacocrot" - trubky, na které se troubilo při určitých příležitostech. 
V době svolávání shromáždění, v době svátků a nového měsíce - obě trubky troubily dlouhé táhlé troubení, při svolávání stařešinů - jedna trubka, a při tažení do války se troubilo na obě trubky krátké, přerušované troubení. 
Toto troubení se pak stalo i součástí bohoslužby v Chrámu, kde bylo v době obětí troubeno. 
My známe ono troubení z bohoslužby na Roš Hašana, kdy troubíme v synagoze na šofar. 
Pronikavý zvuk trubky má schopnost vyburcovat člověka z letargie a "zatřást" jím, což je účelem tohoto troubení.
"Vajomer Moše…nosim anachnu el ha-makom…" - "A řekl Moše…jdeme na místo…"
Dalším klíčovým momentem naší paraši je rozhovor mezi Mošem a jeho tchánem Jitrem, kterého zde Tora pojmenovává jménem Chovev (od slova "chaviv" - milovaný). 
Moše ho vyzývá, aby pokračoval společně s israelským národem v jejich putování a pomohl jim svou moudrou radou - "buď nám očima". 
V knize Šemot jsme byli svědky, že Jitro svou radou pomohl vytvořit soudní systém Israele, a proto ho chce mít i teď Moše u sebe. 
Moše prožil prakticky celý život (až do svých osmdesáti let) v Jitrově domě a dá se říci, že od něj načerpal hodně ze své moudrosti a duchovních hodnot. 
Jitro odpovídá, že se chce vrátit zpátky do své země a ke své kultuře ("moladeti" - místo rodiště, to, s čím je člověk nejvíce spojen). 
Moše ho znovu přesvědčuje a tím verše končí. 
Tora nám neodhaluje, jestli se Jitro nechal přesvědčit a zůstal s židovským národem, anebo jestli odešel zpět do své země. 
Část vykladačů říká, že šel zpět, aby "obrátil na židovství" jeho rodinu a národ. 
Myslím, že Tora úmyslně nechává otevřený konec (jako v každém lepším filmu), protože to není až tak důležité (ať si ho každý domyslí podle svého). 
Důležitější jsou jemné nuance příběhu - jak si Moše váží tohoto bývalého "modloslužebníka", jak je důležitý pro úspěch židovského národa, jak Jitro cítí silné spojení s tím, z čeho vyšel atd. 
Vidíme v naší paraše dva druhy proselytů - "gerů". 
Jedni byla skupina "asafsuf", která způsobila kvůli svým neoprávněným chtíčům těžkou ránu Israeli, na druhou stranu je zde Jitro, o kterého má Moše obrovský zájem a je požehnáním pro Israel. 
K tomuto dělení se, možná, váží i dva výroky Moudrých, kteří říkají na jedné straně, že "geři" jsou pro židovský národ těžcí jako vyrážka. 
Na druhou stranu jiný výrok říká, že Israel šel do galutu jen proto, aby shromáždili ze všech národů světa "gerej cedek" - spravedlivé proselyty. Jednou je přístup odmítavý a negativní, podruhé pozitivní. 
Tento zdánlivý rozpor lze vysledovat v kontextu našeho příběhu. 
Lze říci, že Jitro, kterému je zatěžko se odloučit od své kultury a místa narození je typ spravedlivého proselyty - "ger cedek", který zůstává ve svém minulém světě, a je tím, pro kterého stálo zato Israeli sestoupit do galutu. 
Naopak "asafsuf" se přidružili k Israeli, jdou s ním a chtějí s ním žít ve Svaté zemi - ti mohou být nebezpečím - vyrážkou pro židovský národ, protože se snaží svůj minulý svět implantovat do Israele. 
To však neznamená, že "ger cedek" - spravedlivý nemá žít v Israeli. 
Důkazem je Rut, která se stala židovkou a přišla i za cenu velkých obětí s Naomi žít do Israele. 
Byla k tomu však třeba její obrovská duchovní síla, kdy dokázala totálně vykořenit ze sebe "starý svět" a zcela splynula s novou vlastí a kulturou. 
Ne každý dokáže (dokonce ani Jitro), tak jako Rut, provést tuto dokonalou změnu osobnosti. 
(Možná toho byla schopna proto, že byla žena, která má v sobě větší vnitřní sílu a vůli se obětovat.)
"Vatedaber Miriam ve Aharon be Moše" - "A mluvila Miriam a Aharon o Mošem". 
Příběh Miriam je velice poučný. 
Patřila k vůdcům národa (spolu s Mošem a Aharonem), a přesto se nedokázala oprostit od určitých stereotypů myšlení obyčejného člověka. 
Nelíbilo se jí, že si její bratr vzal za ženu "kušit" - černošku (Midjánku). 
Ne snad z důvodů rasistických, ale z důvodů společenských. 
Proč by měl vůdce národa - Moše, mít za ženu někoho, kdo nepochází z židovského národa a není z "dobré rodiny"? 
Ve své upřímnosti si neuvědomila, že to není její starost, a že ne vždy dobrý původ je zárukou dobré ženy a úspěšného manželství. 
Naopak v předchozím příběhu vidíme, že svou pohotovostí zachránila svému muži život tím, že sama obřezala jejich mladšího syna, když byli na cestě do Egypta. 
Moše nejlépe věděl, jakých kvalit je jeho manželka a měl dost moudrosti a vnitřní síly, aby se nenechal zmanipulovat společenskými konvencemi. 
Miriam pak byla za své vměšování a pomlouvání potrestána malomocenstvím, a dostala tak lekci, že ne vždy, co společnost považuje za vhodné, musí být správné. 
B-ží cesty jsou jiné, než lidské úvahy, a ani Miriam, přes svou duchovní velikost a privilegované postavení, nebyla ušetřena této bolestivé lekce. 
Tora nám tento příběh vypráví především pro nás samé (ne proto, abychom se "ušklíbali" nad nedokonalostí Miriam - nikdo není dokonalý), a chce, abychom se poučili a neposuzovali nikoho a nic povrchně, bez pochopení souvislostí. 
Také v případě, že něčemu nerozumíme a nepřijímáme, musíme umět akceptovat realitu, a respektovat druhé v jejich životech a činech.
Šabat šalom
Rabín Moše Ch. Koller

Převzato z www.olam.cz

 

Výklad sidry Šlach-lecha
(Num. 13,1 – 15,41)

"Lu matnu. .tov lanu šuv Micrajma" - "Kéž bychom zemřeli...pro nás je dobré vrátit se do Egypta"(Num. 14,2-3). 
Když Israel vyšel z Egypta, myslel si, že po všech zázracích, které pro něj byly udělány, ho nemůže nikdo a nic ohrozit, je nedotknutelný a nezranitelný. 
Najednou přichází hořké vystřízlivění, stále existují národy a síly, které mu komplikují život a stojí proti němu. 
Obecná pravda je, že člověk, který žije ve svém omylu nedotknutelnosti, utrpí obrovský šok, když náhle zjistí, že věci nejdou tak hladce, jak si představuje. 
Pak se i věci, které objektivně nejsou problémem, stávají překážkou, kterou nelze zdolat, a která ho ničí. Je to věc psychiky a způsobu dívání se na svět. 
Když jsou věci vnímány ve správných proporcích, lze přesně vidět míru nebezpečí a najít vhodný recept. 
Jestliže se však nechá místo pro fantazii s jejími hrůzostrašnými obrazy, překážka se stává nepřekonatelnou a problém je neřešitelný. 
Přesně to se stalo židovskému národu před branami Země zaslíbené. 
Při pohledu na silné národy zde žijící se najednou národ zhroutil - "lu matnu" - "kéž bychom zemřeli". 
Jakoby zcela zapomněli, že je vede Hospodin, který si je vybral a zaslíbil jim tuto Zemi. 
Na základě svého fantazijního zdání reality jsou naprosto paralyzováni, a tím potažmo pochybují o B-hu a Jeho vládě. 
To je zřejmé z jejich tvrzení - "pro nás je dobré se vrátit do Egypta" - čímž říkají, vrátit se do původního stavu otrocké existence bez Hospodina a žít zcela ve fyzické a modloslužebné realitě. 
"Jecer ha-ra" - zlý pud se vší silou snaží člověku ve chvíli, kdy vykročí za svým jediným opravdovým cílem v životě, což je jeho duchovní růst a hledání pravdy, zhatit toto poznání, a proto živí lidskou psychiku falešnými obavami a představami. 
Čím je člověk výše, tím jsou představy úpornější a děsivější. 
V takových chvílích je třeba zachovat chladnou hlavu a uvědomit si celkový kontext. 
V našem příběhu si národ měl vzpomenout na celé B-ží vedení a zázraky, které pro ně byly udělány až do této chvíle, a na příslib o Zemi israelské. 
Jak je mohlo napadnout, že jediné "rozumné" řešení je vrátit se do Egypta, což znamená bezduchou otrockou existenci. 
Tyto zkoušky prožívá každý z nás ve svých osobních osudech a jsou nezbytnou součástí jakéhokoli duchovního růstu. Přičemž vše závisí na úhlu pohledu, z něhož vidíme tyto situace. 
V Talmudu se říká, že až bude stát člověk před nebeským soudem, ukáže se každému jeho "jecer ha-ra" - zlý pud. 
Spravedliví (cadikim) ho uvidí jako obrovskou horu pokušení a budou se podivovat - "jak jsem mohl zdolat takovou horu"? Zlovolní hříšníci (rešaim) ho uvidí jako nizoučkou překážku, kterou lze lehce překročit. 
Zděsí se a začnou naříkat - "jak to, že jsem nepřekonal takovou maličkost"? 
To, že uvidí bez fantazií opravdovou obtížnost zkoušek, kterým byl vystaven, to bude odměna a trest, které si každý sám sobě připravil. 
V případě našeho příběhu si na sebe náš národ přivolal trest čtyřicetiletého putování pouští, což znamenalo, že celé pokolení muselo zemřít, a místo něj přišlo nové. 
Hospodin byl natolik rozhněván jejich hloupostí a slepotou, že nabízel Mošemu, že z něj vytvoří nový lepší národ. 
V této nesmírně těžké zkoušce Moše obstál a zdůvodnil, že by to ostatní národy špatně pochopily a oslabila by se sláva B-žího jména ve světě. 
Míru tohoto pokušení je těžké vůbec domyslet - kdo by nechtěl, aby veškerá duchovnost existující na světě pocházela z něj. 
Totální monopol na pravdu. 
Pro tuto obrovskou vnitřní sílu, ukázněnost a obětavost pro národ, je Moše považován za prototyp ideálního služebníka Hospodina. 
Trest pro národ je adekvátní míře hříchu. 
Dostali 40 let v poušti za 40 dnů průzkumu země, jinými slovy sami si určili míru svého trestu. 
Tento den se stal symbolem "zbytečného" utrpení našeho národa navždy. 
Hřích a trest přišel 9. avu. Midraš vypráví, že každého roku na 9. av umírala část národa, po celou dobu čtyřiceti let. 
V předvečer si všichni vykopali hroby do kterých si lehli, a druhého dne ráno se z nich 15000 neprobudilo. 
Tato hororová scéna byla symbolem jejich zhřešení - proti 40 dnům průzkumu 40 dnů umírání, jednou za rok. 
Bylo to důkazem, že jde o trest a nikdo nemohl tvrdit, že jde normální chod světa. 
Nejen, že se stal 9. av "soudným dnem" v oněch čtyřiceti letech, ale i v průběhu naší další historie se stal dnem zúčtování za hříchy. 
Jak první, tak druhý Chrám byly zbořeny na tento den a v obou případech šlo o účtování za hříchy doby - první Chrám - vraždy, incesty a modloslužby, druhý Chrám - bezdůvodná nenávist ("sinat chinam") mezi lidmi. 
Ukazuje nám to, jaký dopad má hřích do budoucího života člověka a národa, a jak neseme navždy zodpovědnost za své činy.
"Lachem ve lager ha-gar chukat olam..kachem kager jihje lifnej Hašem... Tora echad u mišpat echad" - "Vám a gerovi (konvertitovi) zákon na věky...jako vy, tak ger bude před Hospodinem... jedna Tora a jeden soud" (Num. 15,15-16). 
V závěru paraši nám Tora několikrát za sebou v různých případech zdůrazňuje absolutní rovnost mezi židem rozeným a židem zkonvertovaným - budete mít jednu Toru a jeden soud, a budete před B-hem naprosto rovni. 
Hospodin zná přirozenost lidskou a ví, že jak říká klasik, "lidská hloupost je věčná". 
Přestože by měl židovský národ žít prodchnut idejemi Tory, často je realita jiná a lidé se více řídí svými pocity a instinkty, než zákony Tory. 
(Dá se říci takřka nepřímá úměrnost - čím méně Tory, tím větší nesnášenlivost vůči konvertitům.) 
Proto Hospodin v této pasáži znovu a znovu (zdánlivě naprosto zbytečně) připomíná konvertitu a jeho naprosto stejná práva a povinnosti jako každého řadového žida. 
Na jiném místě se píše o vztahu vůči konvertitům - 
"Budeš milovat gera - konvertitu, neboť ty sám jsi byl gerem - cizincem v Egyptě". 
Celé naše židovství začíná vyvedením z Egypta, kdy jsme se identifikovali a zformovali jako B-ží národ, a díky tomu jsme dostali od Hospodina Toru. 
Ten, kdo nemiluje a popírá konvertitu, nemiluje a popírá sám sebe, zpochybňuje své židovství a celou existenci našeho národa (který vznikl jako geři) a jeho zvláštní poslání ve světě, jakožto nositelů Tory.
Šabat šalom
Moše Ch. Koller

Převzato z www.olam.cz


Výklad sidry Korach
(Num. 16,1 – 18,32)

"Kol ha-eda kulam kedošim" - "Celé společenství je svaté". 
V týdenní paraše je další z těžkých zkoušek, kterou prošel židovský národ na poušti. 
Po neúspěšném pokusu o vejití do Israele, a poté, co byli odsouzeni ke čtyřicetiletému putování pouští, přišel Korach se svou skupinou a začal vzpouru proti jmenování Aharona a jeho rodiny do funkce "duchovního". 
Zneužil pojmu rovnosti a snažil se ho uplatnit i do oblasti duchovního velení národa. 
Něco podobného jsme viděli i v dobách komunismu, kdy se demagogičtí komunisté snažili zmanipulovat lid argumentem, že všichni jsou si rovni. 
Samozřejmě, že ve svém "lidství" jsou si lidé rovni - ve svých právech, ale nemohou si být rovni ve svých schopnostech a uplatnění. 
Každý má jiné dary a jinou duši, ne všichni se hodí pro určité funkce. 
V případě Koracha to byla manipulace s "veřejným míněním", protože jeho úmyslem nebylo vytvořit rovnostářskou společnost, ale šlo mu o to vyměnit Aharona v jeho funkci. 
Svět je stále stejný a pořád se opakuje situace, že někdo chce zneužít veřejnosti k prosazení svých osobních ambicí - viz celý dnešní politický svět. 
Politici dnes se už ani nesnaží předstírat, že jim jde o blaho celku, jen nabubřele a agresivně dokazují, že oni jsou ti inteligentnější a schopnější, než jejich konkurenti. 
V našem příběhu je zajímavé, že celý útok Koracha byl nasměrován jen proti Aharonovi, a ne proti Mošemu. 
Proč? Byl dost chytrý na to, aby pochopil, že funkce Mošeho je nevděčná, zavazující a dokonce nebezpečná. 
V předchozích parašách jsme byli svědky, jak těžce musí Moše prostřednictvím zázraků zajišťovat základní životní potřeby pro společnost. 
V určité chvíli dokonce prohlašuje - "Nemohu sám nést celý národ. Když je to tak, raději mě zabij". 
Takový "job" nikdo nehledá - maximální zodpovědnost, minimální popularita s nebezpečím ohrožení vlastního života. 
Kdyby dnes byly důležité funkce ve státě spojeny s takovou zodpovědností, pravděpodobně bychom měli nedostatek politiků, a ne jejich "inflaci". 
Proto se také Korach ucházel o funkci duchovního, která mu připadala atraktivnější - maximální popularita a minimální praktická zodpovědnost. 
Tak tomu bylo alespoň z jeho pohledu, jelikož byl ve své podstatě "kofer" - bezbožník. 
Nevěřil na B-ží plán spásy vyvedení z Egypta a myslel, že vše je vykonstruované Mošem. 
Kdyby měl opravdovou víru a vnímal celé dění jako B-ží plán, pochopil by, že duchovní poslání je obrovské břemeno a zodpovědnost. 
Když někdo něco pokazí v oblasti duchovní, škoda je mnohem větší - postihuje lidskou duši. 
Odkud víme, že byl bezbožník? 
Učíme se to z konce příběhu, kdy byl on s jeho "kumpány" (Datan, Aviram) a rodinou potrestán tak, že ho "spolkla" země. Moše prohlásil při tomto B-žím soudu - "Jestli zemřou normální smrtí, neposlal mě B-h. Jestli to však bude smrt, kterou ještě nikdo nezemřel, poslal mě B-h". Co nakonec byla jejich smrt? Otevřela se pod nimi země a spolkla je. 
Je to adekvátní smrti ukamenováním, jelikož ukamenování je svržení z výšky na zem. 
I zde zahynuli tak, že spadli z výšky na zem - ze země, na které stáli, do propasti. 
Takovou smrtí se trestá ten, kdo byl modloslužebníkem (nevěří na B-ha a Jeho vládu nad světem). 
Proto byla tato skupina potrestána touto smrtí, kdežto zbylých 250 vůdců, kteří se také zúčastnili vzpoury, bylo spáleno ohněm. 
Zasloužili si smrt za vzpouru proti Mošemu a Aharonovi, ale zůstala jim víra, a proto dostali jiný trest. 
K pochopení Korachovy osobnosti nám mohou pomoci Midraše, které svým vyprávěním pronikají do psychologie jeho myšlení. 
Podívejme se, jaký byl jeho přístup k Toře. 
Ve chvíli, kdy se rozhodl vzbouřit se, použil "učenecké" metody, aby zpochybnil vůdcovství Mošeho a Aharona, které vycházelo ze samotné Tory, tudíž potažmo i Toru samotnou. 
Přivedl k Mošemu oněch 250 vůdců, které oblékl do talitů, které byly vyrobeny celé z "tcheletu" - blankytu. 
Zeptal se Mošeho - "Talit, který je celý "tchelet", potřebuje cicit - třásně z "tcheletu"? 
Normální halacha říká, že košer talit je takový, v kterém je jedna třáseň z "tcheletu". 
Když samotný talit je celý "tchelet", nač ještě blankytná třáseň? 
Použil apologetické techniky - tzv. "kal vachomer" (od lehčího k těžšímu), kterým se snažíme z jednoho pravidla určit i druhé. 
Je to jedna z legitimních a používaných cest židovského vykladačství. 
Ne vždy se dá však použít, a tím, že se ho snažil aplikovat v této chvíli, sledoval "de facto" vysmát se Mošemu i celé Toře. 
Moše mu odpověděl, že i do takového talitu se musí dát blankytná třáseň, čímž vzbudil velký posměch celé skupiny. 
Jim to připadalo nelogické, a proto směšné. 
Tímto způsobem se pokoušel Korach bojovat proti závaznosti Tory, v kterou nevěřil. 
Jeho přístup byl pro celý národ mnohem nebezpečnější, než kdyby přímo řekl, že neuznává Toru jako takovou. 
Bohužel se dodnes setkáváme u části židovstva se stejným přístupem, kdy se snaží z Tory dokázat nelogičnost a nesrozumitelnost některých věcí - tudíž Její nezávaznost. 
Lépe se lze bránit argumentům někoho, kdo řekne, že věří vědě a Tora je, v jeho očích, výmysl (i když se věda a Tora nikterak nevylučují). 
Takovému člověku lze říci, že tak jak on věří vědecké teorii (přičemž se věda nemůže ve své podstatě zaobírat existencí B-ží), stejně tak já věřím náboženské teorii - sdělení Bible. 
Stojí zde tvrzení proti tvrzení, a tím není fakticky Tora zpochybňována. 
Ale člověk, který se tváří, že přijímá autoritu Tory, a pak v Ní, jejími prostředky se snaží zpochybnit její pravidla a poselství, je pro židovství mnohem "nebezpečnější". 
Tora není žádné "tabu", které je zakázáno zkoumat, ale je třeba dodržovat "pravidla hry" a vycházet z čistých úmyslů - lze klást otázky a hledat odpovědi, ale nelze "vědět" odpovědi a podle nich naaranžovat smyšlené otázky, aby si tak někdo dokázal svoji "pravdu"! 
Takový přístup je ve své podstatě nekorektní a lživý, a je schopen napáchat obrovské škody, nejen pro takového jednotlivce, ale i pro celé židovstvo, škody, které se již nedají napravit. 
Berou se tím lidem ideály, kterým věřili, ale nedalo se jim místo toho nic jiného, neřku-li lepšího. 
Nelze logicky pochopit ty, kteří se vehementně hlásí ke svému židovství a jsou na ně hrdí, a na druhou stranu zlehčují závaznost Tory. 
Vždyť celá jejich výjimečnost a vyvolenost pramení právě jen z Tory, a jestli není závazná, z čeho pak pramení jejich pocity?! 
(Nemíním tím nikoho urážet, ale je třeba si to uvědomit a přiznat.) 
V tomto kontextu už lépe chápeme velikost hříchu Koracha, a důvod, proč se mu dostalo tak strašného trestu, že B-h stvořil nový druh smrti pro jeho potrestání. 
V Midraších a Talmudu se dodává, že pro Koracha a jeho skupinu není budoucí svět (což je extrémní trest, který postihl za celou lidskou historii jen několik jedinců). 
Navěky jsou v "gehinom", kde křičí - "Moše je pravda a jeho Tora je pravda". 
To je opravdové peklo pro člověka, když pochopil svou chybu a nemůže už ji nikterak napravit. 
Kdy došlo ke Korachově vzpouře? 
Hned po hříchu zvědů, kdy bylo rozhodnuto, že lid nevstoupí do Israele a bude bloudit pouští čtyřicet let. 
Celou dobu, co měli vytyčený jasný cíl, o který musí usilovat, nebylo místo pro vnitřní rozpory, anebo osobní ambice určitého jednotlivce. 
Pozornost všech byla upřená k důležitějším věcem, než k řešení osobních problémů. 
Ve chvíli, kdy se ztratil ze zřetele tento velký cíl, přišlo období, kdy "není co dělat". 
A když člověk nemá co dělat, musí se něčím zaměstnat. 
Proto právě teď přišla chvíle pro vzpouru, které se dostalo i širší podpory. 
Velkou výzvou v lidském životě je neustálé hledání nových cest a cílů. 
Nelze staticky setrvávat na jednom místě, je třeba se někam vyvíjet a zkouškou člověka je, aby si neustále hledal pozitivní motivy, jejichž dosažením se postupně zdokonaluje, a ne naopak. 
I to je jedna z výhod pro toho, kdo žije podle Tory. 
Stále má co dělat, a co nového se učit. 
To samozřejmě není důvod, proč máme Toru, ale i tento aspekt pomáhá prožít lidem plnější a zajímavější život. 
Kolik věcí dnes lidé dělají jen proto, aby si něčím vyplnili čas svého žití. 
Dnes je život delší, volného času čím dál více, a také věci, které si dnes lidé vymýšlejí, jsou čím dál "podivnější". 
Učení Tory má nejen schopnost vyplnit člověku jeho život, ale také ho naplnit krásnými a moudrými věcmi, které si náš národ předává z generace na generaci od doby jeho vzniku.
Šabat šalom
Rabín Moše Ch. Koller

Veškeré texty převzaty z www.olam.cz