Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sidry- září 2016

8. 10. 2016

Výklad sidry Ree
(Deut. 11,26 – 16,17)

Jednou z vlastností rabi Nachuma z Černobylu bylo, že se snažil přibližovat každého Žida službě Hospodinu. Každému se z jeho strany dostalo vlídného přijetí, dokonce i lidem prázdným a hříšným.
Chasidé se ho jednou ptali, aby jim vysvětlil, proč to dělá. On jim odpověděl, že v Tóře je napsáno: אחרי ה‘ אלוקיכם תלכו – Hospodina, svého Boha, budete následovat (13,5). Naši učenci, blahé paměti, z tohoto verše vyvozovali, že člověk má osvojit si Boží vlastnosti, a jedna z nich je – dělat dobro všem lidem, ať dobrým nebo špatným. Proto i já jsem si osvojil tuto vlastnost Všemohoucího a snažím se činit dobro každému Židovi, ať je jaký je.
(Rabi Menachem Nachum Twerski z Černobylu (1730-1798) byl žákem Baal Šem Tova a zakladatelem chasidské dynastie černobylských admorů).
11,26
הנה אנכי נותן לפניכם היום ברכה וקללה – Hleď, dnes vám předkládám požehnání i zlořečení.
Hleď, abys nevedl (nevládl) „střední cestou“ a nepřikláněl se ke kompromisům. Předkládám vám požehnání a zlořečení. Požehnání a zlořečení jsou tak principiálně rozdílné protiklady, že mezi nimi není možná „zlatá střední cesta“. Pokud nebudeš vést lid požehnáním, nutně ho povedeš prostřednictvím zlořečení.
(Podle komentáře Obadii Sforna, 1470-1550).
Poté, kdy vyšel Izrael z Egypta pod Mojžíšovým vedením, změnila se o 180 stupňů situace. Nyní již bývalí otroci se rázem octli na svobodě. Jejich otrocká psychologie v nich zůstala však stále zakořeněna. Synové Izraele byli vystaveni na poušti mnoha těžkým zkouškám, v nichž museli obstát. Proto Mojžíš nemohl být vůdcem „zlaté střední cesty“ a kompromisů na tu či onu stranu. Ve svých rozhodnutích musel být Mojžíš jednoznačný a nekompromisní, jinak by čekala celý lid záhuba nejen fyzická, ale i duchovní. Bez pevné Mojžíšovy ruky by se lid vzbouřil (Tóra popisuje několik takových situací), část by se vrátila dobrovolně zpět, do egyptského otroctví, část by se rozprchla. Jako celek by jistě národ Izraele nedošel do zaslíbené země, kterou mu Hospodin zaslíbil.
14,1
בנים אתם לה‘ אלקיכם. לא תתגודדו – Jste synové Hospodina, svého Boha. Nebudete si pro mrtvého dělat smuteční zářezy…
Porozumět tomu lze tak, jak je to psáno. Nebudete si dělat na svém těle zářezy jako projev smutku nad mrtvým. Protože tak to mají ve zvyku pohané, kteří se zraňují meči a noži jako výraz smutku nad zemřelým. O tom se píše v 1. Král. 18,28: „….a zasazovali si podle svého obyčeje rány meči a oštěpy, až je polévala krev.“ Avšak naši učenci to vysvětlují v talmudickém traktátu Jevamot 14a takto: לא תתגודדו – neštěpte se na spolky – לא תעשו אגודות אגודות. Tóra zná velmi dobře povahu synů Izraele, kteří se rádi štěpí na množství „stran“ , na „odštěpenecké strany“ a na „frakce“. Tak , jak říkají lidé: „Dva židé a utvoří tři strany.“ Proto nás Mojžíš varuje, a to ještě před příchodem do země Izraele: „לא תתגודדו“, neštěpte se množství táborů a skupin. Naopak, buďte jednotní. Mnozí se však ptají: „Když nás Tóra varuje před štěpením na různé skupiny, strany a frakce, proč právě toto varování bylo řečeno v souvislosti se smrtí?“ Vysvětlení je prosté: Když zemře nějaký představitel nebo rabín, tak se okamžitě jeho přívrženci a následovníci začnou mezi sebou štěpit a každý z nich založí svou frakci či dokonce stranu. Proto nás Tóra varuje, abychom po smrti vůdčí osobnosti se nezačali štěpit, ale abychom zůstali jednotní jako za jeho života.
(Podle knihy לקראת שבת rabína Shmuela Avidora HaCohena, Jeruzalém 1977)
Tento šabat 15. srpna připadá na poslední 30. den měsíce av a je proto prvním dnem roš chodeš – novoluní nastupujícího měsíce elul. Proto se do určité míry zítřejší šabatová liturgie mění od běžné šabatové liturgie. Při ranní modlitbě šacharit vkládáme do tefilat ševa „ja’ale ve-javo“, pak pronášíme poloviční Halel. Z aron 
ha-kodeše vyjmeme dva svitky Tóry. Z prvního čteme parašu REE pro sedm vyvolaných mužů a z druhého svitku čteme maftírovi úryvek z Nu 28,9-15. Haftara je pro novoluní Izajáš 66,1-24 „Ko amar Hašem“.
Musaf je pro šabat roš chodeš.
V neděli, 16. srpna je druhý den roš chodeš – novoluní a první den měsíce elul, který je posledním měsícem židovského roku. V synagógách jako o každém novoluní čteme poloviční Halel, z aron ha-kodeše vyjmeme svitek Tóry a jsou vyvoláni ke čtení 4 muži, kterým se postupně předčítá pasáž z Nu 28,1-15. Po čtení a vrácení Tóry zpět do aron ha-kodeše si muži sundávají tefilin a pak se modlí modlitba musaf pro roš chodeš – novoluní. Na konci ranní bohoslužby se od tohoto dne, t.j. od 1. elulu do 28. elulu, kromě šabatů, troubí na ŠOFAR. Také se pronáší 27. Žalm „LeDavid Hašem ori ve-jiši.

/Převzato z www.eretz.cz/

Přesně - viz http://eretz.cz/2015/08/parasa-ree-dt-1126-1617-a-sabat-ros-chodes/

Výklad sidry Šoftim
(Deut. 16,18 – 21,9)

16,20
למען תחיה וירשת את הארץ- abys zůstal naživu a obsadil zemi.
Komentátor Raši (1040-1105) uvádí, že ustanovení spravedlivých soudců je dostatečnou zásluhou pro to, aby izraelský národ se stal životaschopným a usadil se ve své zemi. V traktátu Avot (Výroky otců) 5:11 se uvádí: „Meč (válka) přichází na svět kvůli prodlení v rozsudku a pro překrucování práva.“ V talmudickém traktátu Sanhedrin 7b Réš Lakíš říká: „Každý, kdo ustanovil nečestné soudce, je podobný tomu, kdo postavil modlu Ašéry.“ Z těchto slov vyplývá, že naopak, ustanovením spravedlivých soudců (דיינים כשרים) eliminujeme možnost vypuknutí války a její absence dovoluje posílit životaschopnost izraelského národa a také minimalizujeme možnost vyhnanství národa synů Izraele, tedy napomáháme Izraeli k usazení ve své zemi. (Podle díla בנין אריאל , část 1. Rabína Šaula, syna r. Arie Leiba, předsedy bejt dinu v Amsterdamu)
17,18
והיה כשבתו על כסא ממלכתו – Když dosedne na svůj královský trůn
Naši učenci říkali: „Tomu, kdo povýšil, se promíjejí všechny jeho prohřešky.“ (Jeruz. Talmud, traktát Bikurim, kap. 3, halacha 3). Z toho plyne, že v okamžiku, kdy král usedá na svůj trůn, je určitě spravedlivým, bez hříchů a prohřešků. Proto v Tóře začíná tento verš slovem „ והיה a staň se“, t. j., že král má být spravedlivým a bezhříšným po všechny následující dny svého života, jako v okamžiku, kdy nastupoval na trůn. (Podle slov rabína Abrahama Mordechaje Altera, rebeho z Góry Kalwarie – רבי מגור, 1866-1948)
17,19
והיתה עמו וקרא בו כל ימי חייו – Bude ji (Tóru) mít u sebe a bude v ní číst po všechny dny svého života. Je povinnen číst Tóru během svého života. Na všechny otázky, které kdykoliv vyvstanou, bude hledat odpověď v Tóře. Mínění Tóry musí rozhodovat o všech problémech království tak, jak říkali naši učenci v traktátu Berachot 3b, že když král David stál před otázkou , zda vyhlásit válku, nejdříve se radil se Sanhedrinem, aby od něj dostal dobrozdání. (Podle slov Chatama Sofera, vrchního rabína Bratislavy-Pressburgu, 1762-1839)
17,20
לבלתי רום לבבו מאחיו – aby se jeho srdce nevypínalo nad jeho bratry.
Ačkoliv král musí vládnout pevnou rukou a musí jednat tak, aby si udržel poslušnost a do určité míry i bázeň před svým majestátem ze strany svých poddaných. Nechť se však jeho přísné jednání projevuje pouze navenek, ale ve svém srdci ať se nepovyšuje nad své bratry. Nechť nevnáší vnější projevy královské hrdosti do svého srdce. (Různí komentátoři)

/Převzato z www.eretz.cz/

viz http://eretz.cz/2013/08/parasa-softim-dt-1618-219-2/

Výklad sidry Ki tece
(Deut. 21,10 – 25,19)

"Ben sorer umore ejnenu šomea bekol aviv ubekol imo" - 
"Syn zkažený a vzpurný, neposlouchá hlasu otce a hlasu matky". 
Příběh nepovedeného syna je v mnoha ohledech zajímavý. 
Stává se vzpurným díky činu, který se příčí základní úctě vůči rodičům, a ukazuje tím totální morální uvolněnost bez jakýkoli zábran. 
Aby se stal "sorer umore", musí okrást své rodiče, a poté udělat "mejdan" pro své špatné kamarády z těchto ukradených peněz. 
Z toho je patrno,že je zde naprosté selhání rodinných hodnot a hierarchie, které se projevuje vzpourou proti nejdražším autoritám. 
Soud, který Tora vynáší nad takovýmto synem, se zdá nelidsky tvrdý - trest smrti. 
Když však přistoupíme k výkladům, jakými Moudří analyzují text, zjistíme, že je prakticky nemožné naplnit všechny podmínky, po jejichž naplnění by ho bylo možno potrestat. 
V Talmudu jasný výrok konstatuje - za celou historii židovského národa nedošlo k takovému odsouzení, a ani do budoucna nedojde. 
Moudří velice úzce specifikují podmínky krádeže - částku, věk syna, co za to musí koupit (víno a maso), kolik toho musí sníst, kde a s kým. 
Navíc je třeba, aby oba rodiče sami přišli za rabínským soudem, stěžovali si a požadovali, aby byl jejich syn zabit (těžko si lze představit takové rodiče). 
Další omezení se týká rodičů. 
Jestliže jeden z nich bude nějakým způsobem postižený - němý, hluchý, slepý, také nelze syna potrestat. 
Podmínek je ještě celá řada a naskýtá se otázka - proč je takový zákon napsán v Toře, když je prakticky nemožné ho aplikovat? 
Lze říci hodně vysvětlení ukazující, co bylo smyslem těchto veršů. 
Uvedeme si několik bodů. Celý princip soudu není krutost, ale naopak milosrdenství s tímto nešťastným synem. 
Moudří říkají - 
"Lépe, když zemře s relativně čistým štítem, než že v budoucnu spáchá mnohem horší činy" (vraždy, apod.), za které dostane od nebeského soudu mnohem těžší trest. 
Je to prevence proti sílícímu zlu, ale to vše jen v ideji věci, protože v realitě přicházejí Moudří a stanovují celou škálu podmínek, které případný soud posouvají do hypotetické roviny. 
Dalším aspektem je, že Tora stanovuje určitou "psychologicko-výchovnou konstantu" - ve věku 12-ti let (což je jediný věk, kdy ho lze za to potrestat), je člověk již hotový, udělaný, jsou v něm již vypěstovány a vyvinuty všechny duchovní mechanismy, které mu budou určovat chování v životě. 
Výchova je tímto věkem ukončena - buď úspěšně, nebo naopak, a nelze s tím již dále nic dělat. 
(Samozřejmě stále je pro člověka možnost, že si v dospělosti uvědomí jiné hodnoty, a svou prací na sobě změní svou osobnost. 
To je však nesmírně těžké a jen málo lidí v sobě nalezne tuto sílu na změnu. 
V Talmudu se píše, že změnit v sobě jednu z vlastností, je těžší, než bylo rozdělení moře, při východu z Egypta. 
Tento výrok nám ukazuje obtížnost pozdějších změn osobnosti.) 
V neposlední řadě to přichází jako velké a poslední varování pro syna. 
Chce jím to otřást, aby se ještě vzpamatoval a pokusil se přehodnotit postoje a zachránit si život a svou duši do budoucna. 
Je to také důrazná důtka pro rodiče za jejich způsob výchovy. 
Patrně nedokázali dobře navigovat duši svého syna při výchově - přílišnou měkkostí a rozmazlováním, které způsobilo, že postrádá základní společenské instinkty a úctu k nim. 
Nebo naopak byla výchova příliš tvrdá a "zlomila" duši dítěte. 
Takovéto selhání ve výchově často pramení z handicapu rodičů (to, co Tora nazývá - hluchý, němý, slepý). 
Tím, že jsou rodiče sami něčím postiženi, nebyli sami dobře vychováni, a mají špatné vlastnosti a zvyky, dostává dítě do vínku takové "rodinné dědictví". 
(Vypráví se o jednom rabínovi, za kterým přišla mladá budoucí maminka a ptala se ho, jak vychovávat dítě, které se jí narodí. 
Rabín jí řekl - "To jdete pozdě, měla jste přijít před 25 lety" (tehdy, když ona sama byla miminko).)
"Ve talita oto al ec" - "A pověsíš ho na strom". 
Proč je třeba, pověsit tělo odsouzeného na strom, poté, co byl zabit ukamenováním a tím dostal svůj trest? 
A proč jsou tímto způsobem potrestáni jen ti, co buď prokleli B-ží jméno, anebo sloužili modloslužbu? 
V této druhé otázce se nám skrývá již náznak vysvětlení celé věci (říká se - dobrá otázka, poloviční odpověď). 
Celý případ má hluboké kořeny. 
Zasahují až do Stvoření světa, při kterém se odehrálo selhání Adama vůči příkazu Hospodina. 
Dostal k dispozici celou zahradu Eden, s výzvou, že ze dvou stromů má zakázáno jíst - Stromu poznání dobrého a zlého a Stromu života. 
Přišel však had a podařilo se mu přesvědčit Adama, že tento zákaz B-h vydal jen proto, aby se mu on - Adam nestal rovným. 
Jestliže sní ze Stromu poznání dobrého a zlého, stane se vševědoucím, stejně jako B-h. 
Adam uvěřil a jedl. Toto selhání bylo klasifikováno jako rouhání se Hospodinu. 
Jak si může Adam myslet, že on, který byl právě stvořen, se najednou může "vyšvihnout" na úroveň B-ží? 
On přece patří ke stvořenému, a ne ke Stvořiteli. 
Proto přišel tvrdý trest vyhnání z Ráje, což je důvodem jeho smrtelnosti. 
Hřích je symbolizován právě Stromem poznání. 
To je příčinou toho, proč nám Tora nařizuje - ten, kdo se provinil rouháním, nebo modloslužbou - vzpourou proti Hospodinu, bude po své smrti pověšen na strom, na připomenutí Adamova hříchu. 
Jde o trest pro duši, jelikož tělo již bylo potrestáno.
Následující pasáž v naší paraše je zvláštní svým uspořádáním. 
Prolínají se v ní témata, u kterých je všeobecný konsensus, že jsou základy soužití ve společnosti, s tématy, u kterých se těžce chápe jejich podstata. 
Začíná to povinností vrátit věc, kterou druhý ztratil, a to i ve chvíli, kdy neznáme majitele. 
Nálezce musí na veřejnosti "inzerovat", že se u něj nachází věc, kterou do určité míry specifikuje, aby majitel pochopil, že se mluví o tom, co ztratil. 
Na druhou stranu zatají některé identifikační rysy, podle kterých se pak případných zájemců zeptá a určí, kdo je skutečný majitel. 
Je zde jasný morální apel na společnost o poctivost a pomoc bližním. 
V podobném duchu hovoří i pokračování, které vyzývá k povinnosti pomoci bližnímu ve chvíli potřeby (například - pomoc druhému s jeho oslem), a to i tehdy, když nemá s druhým dobré vztahy. 
(Bližní = člověk, a ne příbuzný. 
Opravdová "pomoc bližnímu" neznamená, jak si mnozí myslí, v úzkém kruhu rodiny a přátel, ale především lidem, které nemůžeme "vystát".) 
A najednou přichází "zvláštní" příkaz - žena má zákaz si vzít na sebe něco mužského (v širším slova smyslu - např. u zbožných židů nejde do armády, kvůli, kromě jiného, držení zbraně - nástroje mužů - muž válčí a ne žena), a naopak si muž nesmí obléci ženské šaty. 
Navíc je tento zákaz silně umocněný - "je to hnus u Hospodina". 
Co je tak strašného na této nevinné výměně? 
Jednoduchý výklad říká - proto, aby se mezi sebou nepromíchali a nezavládla promiskuita. 
V dnešní moderní společnosti však bude znít takové vysvětlení jako archaismus. 
Příkaz však není myšlen jen na "vnější znaky" - oblečení, aj., ve svém principu promlouvá o všeobecném uspořádání světa - jsou ženy a jsou muži, což jsou dva úplně jiné světy (nemíním to nijak hanlivě). 
Žena myslí, cítí, reaguje zcela jinak než muž, a má úplně jiný žebříček hodnot než muž. 
Oba dva pak společně spojují své protiklady do vzájemné symbiózy a harmonie. 
Tím, že dnes svět prosazuje "plošnou" rovnost (to samé uplatnění ve společnosti), dělá sám sobě "medvědí službu", jelikož tato "seberealizace" neučiní lidi spokojenější. 
Jen se tím ještě více zastírá a komplikuje pochopení svých vlastních podstat, kde je základem využití přirozených fyzických a duchovních předpokladů a darů (ne jejich potlačení, nebo "překopání"). 
Pasáž pokračuje další "zvláštní" micvou - "šiluach ha-ken" - poslání ptáčka - matky z hnízda, před vzetím si vajíček. 
Příkaz je umocněn závěrem - "za to se budeš mít dobře a budeš dlouho žít". 
Opět se nám, při povrchním pohledu, zdá celá věc nesrozumitelná. 
K čemu takový příkaz, a když už, tak co je na tom tak obtížného, aby za to "rozdával" Hospodin dlouhý život (což není psáno u žádného jiného příkazu kromě ctění rodičů, který je považován za nejtěžší z celé Tory)? 
Existují vysvětlení hovořící o projevu milosrdenství, ale podstatnější je princip, který nám chce celá pasáž ukázat. 
Logika Tory je jiná, než naše. 
To, co my bychom rozdělili na podstatné a nepodstatné, zahrnuje kompaktně do jednoho celku, a říká nám tím - věci fungují jinak, než si myslíte. 
Systém Tory nám odhaluje komplikovanost Stvoření, a ukazuje nám naši omezenost v chápání souvislostí. 
(Je Midraš, kde Moše žádal B-ha, aby mu dal pochopit, jak funguje spravedlnost ve světě. 
B-h mu před očima přehrál příběh několika lidí, který se mu zdál naprosto nelogický a nespravedlivý. 
Moše nechápal a B-h mu vysvětlil, že jde o uzavření určitých starých dluhů, a došlo k spravedlivému rozuzlení. 
Chtěl tím Mošemu ukázat, že nelze, aby člověk pochopil cesty B-ží ve Stvoření. 
My, jako lidé, omezení v čase, prostoru a chápání nemůžeme dokonale rozumět věcem dějícím se v životě a světě, a tudíž nemůžeme stanovovat absolutní hodnoty a pravdy. 
To je třeba si dobře uvědomit v dnešním světě, který zaměňuje v oblasti poznání kvantitu za kvalitu.
"Lo javo amoni umoavi bikhal Hašem" - 
"Nepřijdou amonité a moavité do obce Hospodinovy". 
Je psáno, že Amon a Moav nemohou nikdy přijít do obce B-ží. 
Naproti tomu Tora stanovuje, že Edom a Egypt mohou, po třech pokoleních, přistoupit na židovství. 
Jaký je rozdíl mezi těmito dvěma skupinami? 
Běžný čtenář Tory by spíše řekl opačný verdikt. 
Egypťané a edomité se chovali vůči Israeli mnohem tvrději a nebezpečněji. 
Egypt zabíjel jejich novorozeňata, a při útěku Israele je pronásledovali a chtěli zabít. 
Edom jim, po žádosti Israele projít jeho územím, vyšli v ústrety s armádou a chtěli s nimi vést válku. 
Naproti tomu Moav a Amon se "jen" pokusili jim dostat na kobylku tím, že je chtěli svést svými dcerami, a tím odvrátit svou porážku. 
Tora však říká opak. 
Proč? 
Říká se pravidlo - 
"Horší je ten, kdo chce způsobit zhřešení člověka, než ten, který ho chce zabít!" 
Vrah zabíjí tělo, ale ten, kdo ho svedl na scestí, zabíjí duši. 
V tomto kontextu jsou verše již srozumitelné. 
Vykladači dále rozvádí vysvětlení, že omezení Moabu a Amonu se týká jen mužů a ne žen. 
Jeden z důvodů je ten, aby si ostatní národy nemyslely, že židovství je rasistické. 
Každý, z kteréhokoliv národa, může konvertovat na židovství a principiálně to platí i pro Moav a Amon. 
Jelikož se však dopustili nebezpečného pokusu "duchovně" zničit Israel, jsou exemplárně potrestáni - nemohou konvertovat. 
Ženy však mohou, aby trest nebyl vykládán jako "rasistický zákon". 
Zářným příkladem je Rut - moabská princezna, která se chtěla připojit k židovskému národu, což jí bylo umožněno, a dokonce si ji vzal za ženu Boaz, který byl tehdejší vůdce národa. 
Stala se tak prababičkou krále Davida, což je jasný důkaz, že ten, kdo celým srdcem a v čistých úmyslech přistupuje k Israeli, může dosáhnout těch nejvyšších stupňů ve vztahu k B-hu a ve společenství Israele.
Šabat šalom
Rabín Moše Ch. Koller

/Převzato z www.olam.cz/


Výklad sidry Ki tavo
(Deut. 26,1 - 29,8)

V našem týdenním čtení jsou zřetelně vymezeny jedny ze základů naší židovské víry - výjimečnost země Izraelské a naší vazby s ní, a bude dobře, když se je pokusím vysvětlit.
Bikurím - První plody
Jsou to první plody nové úrody. Každý rok po první sklizni plodů země Izraelské vzal každý zemědělec ty nejlepší z plodů svých polí a sadů a nesl je jako obě do Jeruzaléma do Chrámu, aby tím vzdal díky B-hu za požehnání, které se mu dostalo tohoto roku. Celé přinášení bylo provedeno slavnostní formou obřadu, a vždy při předávání těchto plodů v Chrámu byla říkána slavnostní formule, kterou si lidé připomínali „horší časy“ - dobu, kdy byli otroky v Egyptě a nyní se radují nad novým stavem - jsou svobodnými lidmi v zemi Izraelské a mají dostatek všeho. 
Můžeme se z toho učit dvě věci. Jednak, že si člověk vždy musí být vědom, odkud vyšel a radovat se z toho, že se nyní nachází v mnohem lepší situaci, a také že věci, které člověk dostává na tomto světě nejsou samozřejmostí, ale jsou to dary od B-ha, který ochraňuje a živí člověka a dává mu své požehnání. V dnešním světě je toto vědomí většinou u lidí velice matné - každý si myslí, že to, co má v životě je samozřejmostí - zasloužil si to svým úsilím. Většinou jen lidé, kteří prošli v životě něčím těžkým znají lépe tento pocit vděčnosti. Součástí tohoto obřadu je, že člověk musí oddělit část ze své úrody a darovat lidem, kteří nemají nic. To jsou jednak Levité, ale také cizinci žijící mezi židovským národem a sociálně slabé vrstvy - vdovy, sirotci. Tora se snaží dát základ sociálně spravedlivé společnosti, aby ti, kteří mají dostatek, dali těm, kterým se nedostává. B-h chce, abychom byli „am segula“ (vyvolený národ) - národ, který slouží příkladem celému světu a tím se posvěcuje B-ží jméno ve světě. 
Nabízí se zde zajímavá otázka. Proč povinnost „bikurím“ je jen na území země Izraelské (západní břeh Jordánu) a ne i na dalších územích, které jsou pod vládou Izraele? Tora nám tím chce říci - území země Izraelské nám patří ne na základě dobytí a vlády, ale na základě B-žího zaslíbení Abrahamovi. Tudíž, i když židovský národ dobude nebo nějakým jiným způsobem obdrží území - to z něj ještě neudělá zemi Izraelskou. Tento základ můžeme vidět také u Davida, který vedl dobyvačné války a připojil k zemi Izraelské další území - Sýrii, Libanon. Přestože z hlediska státní svrchovanosti byla součástí Izraelské říše, z hlediska Tory nejsou považovány za „svaté“ - tudíž se z nich nemusí odvádět „bikurím“ a další druhy desátků.
V naší moderní historii jsme viděli různé pokusy založit domovinu Židů na jiných místech než v Izraeli. (Herzel - Uganda, Madagaskar, Rusko) - a všechny tyto pokusy šly vniveč. Naopak možnost, která se zdála nemožnou a nejméně pravděpodobnou se stala skutečností. Hlasování v Radě Spojených národů o založení státu Izrael na území země Izraelské byl jeden z největších zázraků v dějinách lidstva. Ve světle našeho čtení však vidíme, že to je jediné předurčené místo pro náš národ (a jen pro náš národ ). Je důležité si tyto věci dobře uvědomit a pochopit, že všechny jiné úmysly, kterých jsme nyní svědky, jsou určeny předem k nezdaru.
Aramí oved aví - doslovně „můj otec (aramejský) byl ztracen“
Tento verš se však většinou vysvětluje jinou cestou – Aramejec (Lavan) chtěl zničit, zatratit mého otce (Jákoba). Lavan byl strýc a tchán Jákobův. Jákob u něj 20 let sloužil jako pastevec. Také dvě hlavní ženy Jákobovy byly dcery Lavana, ale přesto Lavan nenáviděl Jákoba z celého srdce a snažil se ho všemi silami zničit (celý příběh je vylíčen v Berešít - Vajece). Co je pro nás v současné chvíli zajímavé, je to, že přestože B-h řekl Jákobovi - „vrať se do země svých otců a svého narození“ (31,3) - není jisté, že by Jakob s návratem tak spěchal, kdyby nebylo silné nenávisti ze strany Lavana. Na tomto příběhu vidíme vlastně celou historii židovského národa (a možná i dnešní řešení !?). Po celou dobu, co je Jakob obyčejným sluhou, nikomu nevadí, dokonce mu Lavan dává své dcery za ženy. Ale ve chvíli, kdy Jákob začíná „zvedat hlavu“ - začíná mít určité bohatství a společenskou pozici, přichází nevysvětlitelná a nepochopitelná nenávist, a to od lidí, kteří jsou mu nejbližší. Kolikrát si zažil tuto situaci židovský národ na své kůži v dobách dlouhé a bolestné historie!? Také vidíme Jákobovu „zatvrzelost“ pochopit, že je nenáviděn a nežádoucí, celou dobu, co se dá snést Lavanův „antisemitismus“ pokračuje v „normálním“ životě (má přece dobré zaměstnání, tak proč ne). Až nakonec dochází ke stavu, kdy ho Lavan chce fyzicky zničit, přichází B-h a říká Jákobovi - proč se snažíš tady za každou cenu přežít? Jdi domů a tam můžeš žít jako normální člověk. 
A Jákob jde. Kdo ví, jestli proto, že je to B-ží vůle, nebo proto, že byl k tomu donucen. B-ží vůle je daná, člověku se nechává volba, jestli půjde po dobrém nebo po zlém (rachmana liclam). 
Kol divrej ha-Tora ha-zot baer hejtev - Všechna slova Tory přesně vysvětlena.
Verš nám popisuje, jak byla napsána Tora na kameny a zdůrazňuje „baer hejtev“ - dobře, přesně vysvětlena. Naši Moudří vysvětlují, že kromě jednoduchého výkladu je zde další význam - Tora byla napsána v 70 jazycích (všech tehdy používaných na světě) - tedy nejen hebrejsky (pro židovský národ), ale také ve všech světových jazycích (pro všechny národy). Co nám tím naši Moudří chtějí sdělit? Že Tora není jen dědictví židovského národa, ale že je to universální poselství celému světu. V současné době jsme svědky toho, že kniha nazývaná Biblí (což je vlastně Tora + Proroci + další spisy) je nejrozšířenější knihou světa a nejuznávanějším kodexem hodnot, a že prakticky celá lidská kultura je založena na biblických příkazech. Číslem 70 je také vyjádřen základ židovského vykladačství (apologetiky). Říká se – „šivím paním le Tora“ – 70 podob Tory. Každý náboženský text má v sobě mnoho významů a možných výkladů - a všechny jsou správné. Tím není myšleno, že a kdokoliv řekne cokoliv, je to považováno za správné, ale podle pravidel židovské apologetiky je možnost mnoha pohledů na věc. To je také pravděpodobně jedna z výjimečností židovského náboženství, oproti jiným, v kterých jsou věci dogmaticky a strnule definovány bez možnosti jakékoliv pružnosti ve výkladu.
Židovská apologetika se zpravidla rozlišuje na tzv. „Pardes“ (P.R.D.S.): P. - „pšat“ - jednoduchý výklad; R. - „remer“ - naznačující výklad, v kterém jsou i gematrie a různé jiné kódy; D. - „draš“ - morální poselství nebo alegorický výklad veršů; S. - „sod“ - tajemný výklad (kabalistický). S těmito druhy výkladů se pak rozebírají jednotlivé verše a tím „vyplouvají na povrch“ významy, které jsou skryté nezasvěcenému čtenáři. 
Ve ejle jaamdu al ha-klala be-har Ejval - Tito budou stát na proklaté hoře Ejval.
Naskýtá se otázka, proč kameny Smlouvy byly vztyčeny na „proklaté“ hoře a proč Tora píše jen kletby a ne také požehnání, která byla také součástí tohoto aktu. Vysvětlení, které se nabízí, je, že člověk mnohem lépe „slyší“ a vstřebává nařízení, která jsou formou výstrahy a nikoli pozitivní formou požehnání.
Další zajímavou věcí je fakt, že mezi kmeny, které byly na „požehnané“ hoře, se objevuje jméno Josefa (kmeny Šimon, Levi, Jehuda, Jisachar, Binjamín) a při tom před tím na poušti, kde jsou zmiňovány kmeny, se objevují jména Efraim a Menaše - synové Josefa. Tato změna není náhodná - Tora nás chce tímto způsobem naučit jeden ze základů života. Ve chvíli, kdy B-h chce žehnat celý lid Izraelský, je třeba pro toto požehnání připravit podmínky. Největším požehnáním vůbec je - Šalom - obecný mír. Proto, aby to bylo možné, musí nejprve kmeny mezi sebou udělat mír. Jak známo, v předchozí historii kmenů bylo určité nepřátelství mezi Šimonem a Levim proti Josefovi. Oni nejprve musí udělat šalom mezi sebou (proto se zde nacházejí pohromadě na jedné hoře), a teprve pak může B-h požehnat celému Izraeli - Šalom obecný, univerzální. 
Ani ostatní členové skupiny tam nejsou náhodou. Jehuda - on byl první, který se snažil urovnat spor Šimona a Leviho s Josefem ještě před tím, než vypukl v plné síle. Také Jisachar má své místo v této skupině - on je nositelem Tory mezi izraelskými kmeny, a opravdový mír - šalom, není možný, není-li založen na základech Tory. Všechny „míry“, které zná svět, jsou vlastně jen klidem zbraní do vypuknutí příští války. Absolutní, opravdový mír je možný jen podle základů Tory.
Banécha ubnotécha netuním leam acher - Tví synové a dcery budou dány (do rukou) cizího národa
V následující pasáži našeho týdenního čtení následuje celá série prokletí, která jsou pro čtenáře děsivým scénářem, co se může stát židovskému národu. Prokletí postupně zesilují, až se stávají prakticky nesnesitelnými. Jak je možné, že B-h, který si vyvolil židovský národ, je schopen souhlasit s takovými tresty?
Pro pochopení musíme vysvětlit dva velké základy židovství:
„bechirat chofší“ - svobodná volba člověka
„mida ke neged mida“ - doslova míra proti míře.
Člověk ve Stvoření dostal do rukou nástroj, kterým může tvořit světy, ale také ničit - svobodnou vůli rozhodování. Ve chvíli, kdy se rozhodne jít podle svého rozumu (bez ohledu na B-ží vůli), může se lehce stát, že se začne vzdalovat od správné cesty. Čím dále pak pokračuje, tím více se vzdaluje - jako dvě přímky, kdy jedna z nich začne s malou odchylkou a postupně se vzdaluje od první, až je mezi nimi obrovská propast.
A nyní se dostáváme k druhému základu - „mida ke neged mida“. B-h se chová k člověku přesně podle jeho chování - jako zrcadlo, které vrací přesný obraz toho, co se v něm zobrazuje. Jak člověk měří, tak je mu měřeno.
Na pozadí těchto dvou základů je nám už srozumitelnější to, co Tora popisuje - kletby postupně sílí a stávají se stále těžšími - čím víc se člověk vzdaluje, tím těžší tresty ho postihují. Také v historii našeho národa je (bohužel) možné dobře vidět tento fakt.
Když se podíváme o 200 let zpět - do doby, kdy v našem národě začala působit tzv. „haskala“, kdy lidé začali být „tvůrci svých osudů“ - postupně se propast mezi B-ží vůlí a konáním židovského národa začala zvětšovat. „Chafec Chajim“, který byl jedním z největších rabínů předválečného židovství s velkými obavami „prorokoval“, že se valí na židovství obrovská katastrofa. On sám zemřel ještě před vzestupem nacistického Německa, ale jeho „proroctví“ se naplnilo do posledního písmene.
Netvrdím, že se dá tak jednoduchým způsobem vysvětlit tak hrozná věc, jako byl holocaust (události jsou vždy složitější a jsou „účtovány“ i jiné věci), ale přesto je dobré znát tyto základy. 
Ušmartem et divré ha-brít ha zot ve asítem otan lemaan taskílu - Střezte slova této Smlouvy a dělejte je, abyste „zmoudřeli“ 
Poslední verš v našem týdenním čtení žehná židovskému národu a dává mu stručný návod, jak se stát moudrým a požehnaným. Jeden z velkých principů v židovství je, že B-h - Izrael a Tora jsou Jedno. Co to znamená? Jednak že všechny tyto „části“ pocházejí ze stejného kořene, a také, že nemůže existovat jeden bez druhého. Jinými slovy Izrael nemůže existovat bez Tory - bez učení, „zmoudření“ cestou Tory. Současně s tím je podstata Izraele podobat se B-hu (vychází ze stejného kořene). Naši Moudří říkají: jako On (B-h) je milosrdný i ty (Izrael) buď milosrdný, jako On se dokáže smilovat, smiluj se i ty, jako On je spravedlivý, tak i ty buď (atd. - svatý, přímý, čistý (rituálně), silný, odpouštějící). A v neposlední řadě i B-h „potřebuje“ Izrael, který jde podle jeho Tory - bez toho nemá svět cenu.
Vidíme, že B-h - Izrael - Tora jsou „trojúhelník“, který se vzájemně doplňuje, jeden závisí na druhém a nemůže bez něj fungovat. Přeji nám všem, abychom posílili tento imaginární trojúhelník, a tím pomohli především sobě, ale i celému světu.
Šabat Šalom
M. CH. Koller 

/Převzato z www.olam.cz/

 
 

Jazyky

ČeštinaEnglish