Jdi na obsah Jdi na menu
 

 

Sidra Vajišlach 2015

1. 12. 2015

Výklad sidry Vajišlach
 

(Gen. 32,4-36,43)

 

K verši: "Nebudou tě už jmenovat Jákob, nýbrž Izrael" (1.M. 32,28) uvádí talmud (traktát Berachot, 13a) následující problém: kdokoliv jmenuje Abrahama Ábramem, přestupuje příkaz nebudeš se už nazývat Abram; tvé jméno bude Abraham" (1.M. 17,5). 
Je-li tomu tak, pák jistě stejná výtka platí i pro toho, kdo Izraele nazývá Jákobem, neboť Je psáno: 
"Nebudou tě už jmenovat Jákob". Talmud pak uzavírá, že z daného hlediska se Jákob jako jméno liší od Abrahama. 
Vždyť poté, co Abraham dostal své nové jméno, tóra ho nikdy jinak nenazývá. 
Naproti tomu Jákob si své jméno podržel, i když už dostal nové jméno Izrael.
Proč si Jákob své jméno ponechal? 
Chasidská interpretace nás učí (viz Likútej-tóra, Balak: Sefer Hamaamárím, str. 122), že "Jákob" a "Izrael" jako jména označují dvě stadia služby Bohu, obě nezbytná v různých údobích náboženského života každého žida. "Izrael" označuje vyšší stupeň služby, avšak to neznamená, že by nahrazoval nebo potlačoval službu, kterou zosobňuje "Jákob". 
Mezi "Jákobem "a "Izraelem" je následující rozdíl: jméno "Jákob" připomíná, že jeho nositel získal požehnání Jicchaka vypuzením (svého bratra) a rafinovanými prostředky" viz komentář Rašiho k 1.M. 32,28; v hebrejštině čtyři písmena Jákobova jména rovněž znamenají "vypudil"). 
Jákob použil lsti, aby získal požehnání, určené Ezauovi. Naproti tomu "Izrael" označuje požehnání, kterého bylo dosaženo prostředky "vznešenými (hebrejský výraz srara se lingvisticky váže k Jisraeli) a upřímně" (viz zmíněný komentář Rašiho). 
Ať tóru interpretujeme jakýmkoliv způsobem, správný smysl je obsažen v doslovném znění. 
A požehnání Jicchaka se vztahují k světu fyzickému a jeho statkům: 
"Dej ti Bůh z rosy nebes a ze žírnosti země" (1.M. 27,28). 
Jákob a Rebeka přinesli velké oběti, dokonce se uchýlili ke klamu. 
Jákob si musel obléci šaty Nimroda (viz Pirke rabi Eliezera, kap. 24; Berešit-Rabba, 65:16, citováno Raším v komentáři k 1.M. 27,15), "jehož panování přivedlo celý svět ke vzpouře" (viz traktát Eruvin, 23-a; Rašiho komentář k 1.M. 10,8). 
A cílem těchto obětí nebylo nic jiného než shromáždit částečky fyzického světa a přetvořit je ve svatost; "jiskry svatosti" měly být vysvobozeny ze své hrobky. 
Známá sentence říká, že "činy otců jsou znamením pro jejich děti". 
Z Jákobova činu pak pro nás vyplývá, že musíme použít lsti vždy, když se setkáváme s projevy vlastní fyzické podstaty. Lstivý člověk neodhaluje své úmysly. 
Zdá se, že si počíná stejně jako jeho protivník. 
V rozhodujícím okamžiku však jedná tak, jak zamýšlel jednat. 
Zbožný žid zaujatý materiálním světem jako by v něm nacházel svůj hlavní zájem. 
Jí, pije, vyřizuje různé záležitosti. 
Ve skutečnosti tak činí pro lásku boží. 
Jeho záměry nejsou ani v nejmenším materiální povahy. 
Žid nosí "oděv Ezaua", ale jeho vnitřním cílem je odhalit a pozdvihnout "svaté Jiskry". 
"Izrael" se na své cestě snaží získat požehnání "z rosy nebes a ze žírnosti země" způsobem "vznešeným a upřímným". 
Ve světských záležitostech nepotřebuje tajit, že chce Bohu sloužit. 
Necítí žádné napětí. 
Svět na něj nedotírá, neskrývá mu svou vnitřní božskost. 
Rozdíl lze ukázat na vztahu jídla sabatového a obyčejného. 
Běžný pokrm ve zbožném člověku vyvolává napětí. 
Jídlo vybízí k činu fyzické povahy, ale současně je mu vlastní i skrytá duchovní motivace, která je vyjádřením lásky k Bohu. 
Tato neshoda mezi vyjeveným vnějškem a hlubokou, nevyjevenou podstatou, je formou lsti, zatímco sabatové jídlo je samo o sobě naplněním posvátného příkazu. 
Svatost fyzického projevu je zřejmá. 
Ve světle těchto vysvětlení nyní můžeme pochopit smysl verše: "Nebudou tě už jmenovat Jákob, nýbrž Izrael, neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem (Elokimem) i lidmi a obstáls" (1.M. 32,28-29). "Elokim" v tomto textu znamená anděly (víz Targum Jonatan; traktát Chulin, 92-a) a všeobecněji "sedmdesát nebeských knížat", jimiž proudí tok nebeských emanací zachovávající fyzickou existenci; svým prostřednictvím však tato knížata zastírají božskost (viz Tanja IV, kap. 25). "Lidé" ji zastírají ještě více, neboť jsou schopni očerňovat žida poslušného boží vůle, a takové zastírání se snáší obtížněji.
Z tohoto důvodu nás hned první část Šulchan aruchu vede k tomu, abychom se "nestyděli před lidmi, kteří nás zesměšňují". 
A to je také základ veškeré služby žida: odstraňovat vše, co zakrývá Boha. 
Ctnost Izraele byla v tom, že "zápasil s Bohem a lidmi", že zvítězil nad jejich zastíráním Boha. 
Žádná zatajení už pro něj nejsou překážkou. 
Izrael nejen zvítězil ve svém boji s andělem (strážným andělem Ezaua), ale sám anděl mu požehnal. 
O tomto naplnění hovoří Přísloví: "Když se cesty člověka Hospodinu líbí, vede ku pokoji s ním i jeho nepřátele" (16,7). 
Uvedené podání se shoduje s vysvětlením, které v Likutej-Tóra (Balak, 72-b) čteme k verši: 
"Nehledí na hřích v Jákobovi, nevidí dřiny v Izraeli" (4.M. 23,21). 
Na úrovni "Jákoba" v židovi není hříchu, ale ještě zakouší "dřinu" - osvobození od veškerého hříchu se uskutečňuje jen za cenu napětí a boje, neboť ještě existují "zastírání", nad nimiž je třeba zvítězit. 
Proto je nazýván "Jákob, můj služebník" (Izaiáš, 44,2) - hebrejské slovo služba (avoda) zahrnuje velké úsilí směřující k zušlechtění fyzické podstaty (jeho "zvířecí duše"). Jákob se nedopustil žádného hříchu, ale ještě zná náchylnost k hříchu, nad kterou je třeba zvítězit. Naproti tomu "Izrael" se s "dřinou" nesetkává, neboť ve svém boji "s Elokimem a lidmi" odstranil vše, co vede k zastírání Boha, a umlčel i své protikladné sklony. Izrael již nepotřebuje bojovat se silami, které se staví proti přijetí Boha. Svým vývojem se zcela pozvedá nad svou tělesnost. 
Rabi Šalom Dov-Ber (1860-1920) jednou vyprávěl příběh o rabím Cema Cedekovi (1789-1866, třetí rabi z Lubaviče). 
Jednou uprostřed shromáždění chasidů v okamžiku nejvyššího rozrušení vyskočil na stůl a zvolal: 
"Jaký je rozdíl mezi tím, co je zabito úplně, a tím, co částečně?" 
(Jeho otázka se vztahovala k části gemary, podle níž kdo zabil "částečně", zabil.) 
Cem Cedek tomuto problému halachické povahy dodal chasidské vyznění a vztáhl ho na "zabití" náklonnosti ke zlu. 
I zabít částečně znamená zabít, ale ...všechny, i ty nejmenší sklony, je třeba zabíjet částečně. 
Chasidé pokračovali v hovoru a tanci, když tu Cema Cedek na svou úvahu navázal: 
"V okamžiku, kdy jsme dosáhli stupně zabít (o něm hovoří žalm 129,22 ve verši: 'V nitru svém mám pusté srdce'), život se nově oděl". 
Tyto dva výroky Cema Cedeka se vztahují k úrovním "Jákoba" a "Izraele". 
Na úrovni "Jákoba" trvá boj proti našim sklonům, je to život v napětí, jenž souvisí s částečným zabitím. 
Naproti tomu na úrovni "Izraele" jde o zabití úplné, život je proměněn ve vnitřní klid a vyrovnanost, v radost duše. 
Obě popsaná stadia služby Bohu náležejí ke dvěma úrovním v boží duši. 
Jméno "Jákob" se dá rozložit na písmeno Jud a zbývající tři tvoří slovo ekev (pata).

Věstník ŽNO 12/XXXXIII

/Převzato z www.olam.cz/

vajišlach.pdf

vajišlach 2014 zde